Ippolito

Iñárritu už třikrát dokázal, že umí skvěle skloubit několik lidských osudů v jeden příběh a na něm demonstrovat současné společenské problémy i problémy jednotlivců. Největší chyba Biutifulu tkví dle mého názoru právě v tom, že se narozdíl od předchozích děl zaměřuje jen na jeden osud. Jak napsal Tetsuo, snímek by mohl mít klidně 60 minut nebo tři hodiny a výsledek by byl úplně stejný, jen v druhém případě by byl divák o něco víc znuděn. Kdyby ale Iñárritu nechtěl za každou cenu inovovat a pokračoval ve svých vyjetých šlépějích, tzn. vytvořil snímek - skládanku alespoň ze tří životních příběhů (a že by se tu přímo nabízelo rozvinutí osudu černošské dívky nebo asijských homosexuálů), možná by vznikl film o něco působivější, záživnější a dynamičtější. Ne že bych nebyla pro rozvolněné, pomalu plynoucí, rozjímavé snímky, ale k Iñárritovi se mi to zkrátka nehodí.

Snůška laciných vtípků... nic víc...

Naprosto geniální. Ne všichni ale mají tak zvrácený smysl pro humor jako Cohen, režisér, já a ostatní diváci, kteří dali téhle ujetnosti pohybující se na hraně dobrého vkusu pět hvězdiček.

Nechápu, co na tom diváci vychvalují - pravdivé zobrazení reality? Nažeňte do jedné místnosti dva jakékoli páry, dejte jim kafe, dort a láhev whisky, nechte je trochu se rozmluvit a celovečerní film máte na světě. I bez Polanskýho.

Na můj vkus chvílemi až příliš americké a naivní, ale jako celek to je hodně dobrý film. Už dlouho jsem neviděla tak důkladně a ze všech úhlů pohledu zpracovanou tématiku rasové nesnášenlivosti...

Roztomilé, hezky graficky zpracované, pro mrňata předškolního věku nejspíš i poutavé…

Vždycky jsem si myslela, že pokud s někým nějaký čas chodíte a milujete ho, tak ho poznáte nejen podle vzhledu, ale i podle řeči, gest, chování, dotyků apod. Z tohohle hlediska se mi zdál Ki-duk Kimův příběh dost neuvěřitelný...no ale vzhledem k tomu, že Čas má být především podobenstvím současné zvrácené doby, ve které si lidé nevaží své přirozenosti atd., tak uvěřitelnost asi není to hlavní, spíš působivost a pravdivost...

Tak tohle je teda hodně špatný film. Jestli byla Noční hlídka slátaninou všeho možného, pak je Denní hlídka jeden velký kýč. Neustálé střídání zrychlených a zpomalených záběrů, přemíra akčních scén (honičky, sřílečky, rvačky), pohrávání si s počítačovou grafikou, pomocí které se věci každou chvíli skládají a zase rozkládají, to vše odkazuje k béčkovým akčňákům a komixům třetí třídy. Snaha o romantiku a rádoby úsměvné scény zase k romantickým komediím. Nelidi, narušení rovnováhy mezi dvěma světy zase připomínají filmy a´la Constantin, i když k němu má Denní hlídka hodně daleko. A k tomu všemu ještě absurdnosti jako vražedné tango, nebo punkerka s rakvovým batůžkem a fárem, které si v klidu jezdí po fasádě výškových budov. A taky ruskej popík. Brrr…to bylo na mě přespříliš. Až jsem si chvíli říkala, jestli si z nás ti Rusové nedělají jednoduše srandu a tohle nemá být parodie. Později jsem se ale dozvěděla, že všechny mnou vyjmenované a zkritizované znaky vytváří jedinečný rukopis Timura Bekmambetova. Ani nevím, za co tu jednu hvězdičku vlastně dávám. Možná za Antona, který je za všech okolností tak nehorázně sexy. Ale asi nejspíš za to, že jsem přese všechno vydržela na tuhle splácaninu koukat až do konce, který byl, jen tak mimochodem, taky nehorázně trapný :-D

Hodně silný příběh, který se za těch 140 minut divákovi zažere pěkně hluboko pod kůži, čemuž dopomáhá i podmanivá Bregovicova hudba (málokterá melodie mi utkvěla v paměti jako právě Ederlezi). Dům k pověšení proto (spolu s "Životem") směle řadím k mým oblíbeným snímkům...a nejlepším Kusturicovým počinům.

V tomhle filmu excelují akorát dvě věci, Johnny Depp a hlavní myšlenka. Jinak je to dost jednoduché, nepropracované, nedotažené…tam, kde Arizona dream nebo Nauka o snech prokazují neskutečnou hloubku vyjádření, tady se, jinak celkem dobrý myšlenkový podklad filmu, plácá na mělčině, rozplývá v rozbředlém příběhu, rádoby úsměvném, na mě až příliš sladce romantickém…