GrooveJump

Soundtrack....

ATMOSFÉRICKÁ bohatá, deštivá sklizeň...

Pominu tu velkou intelektuální a uměleckou bublinu, která se zdá, nebo i je, nudná (paralela s Šarunasem Bartasem). Ale filmy Weerasethakula mají obrovsky etnografickou hodnotu. Kór, když sem měl tu čest a vyposlechl jsem si u režiséra jednotlivé dataily o kterých středoevropan nemůže mít ani ponětí. To už je potom jedno, zda je to celovečerák s jasným dějem, dokument, polodokumnet, či experiment....

Mám přísný metr na ty, kteří říkají, nebo si myslí, že jdou proti tendecím českých Hřebejků a jemu podobných. Stačí nasadit do role policistů Budaře, Taclíky. My se v kině zasmějeme (hromadně) a máme vystaráno? Ale kdepak pane režisére... My si totiž uvědomujeme, že je to minimální odklon od nastavené noty českého filmu. Nejste pro nás korunní princ české originality a posunu české kinemotagrafi. Promarněný potenciál, který bude točit jeden film ročně, bude nosit pruhované tričko, nabírat inspiraci v Dejvické nádražce a zabírat rozpočty pro mladou experimentálně laděnou novou generaci (zbožné osobní přání). Ale kdepak film na kvalitní globállní úrovni... Producent sice před filmem vehementně vyvolával diskuzi, ale byl jsem snad první kdo opustil sál... Rozhodně si počkejte, až tenhle film budou dávat v TV, za nic víc ani nestojí. A možná tam uvidíte i akci alá Kobra 11. Zlatej Bohdan Slámu, který má českou tendenci alespoň vyšperkovanou a dokážu u něj přihmouřit oko. Poprvé ŠKODA, že jsem zabral místo těm kteří stáli frontu a nedostali se na film (nevim jestli je mám litovat nebo ne, ale nemám o ně strach, v multiplexech si jistě správí chuť). Podruhé ŠKODA, že se mi nechtělo spát, páč v kině Hvězda se náramně pohodlně spí, stejně tak dobře jako v neděli u televize po sobotní chlastačce a po pečeném kuřeti. Potřetí ŠKODA, že nemám televizi, chybí mi Gerchán se Simírem...

Sny o dobře zvládnutém konci přerušil budík, který nikdo nenařidil....

Moje první zklamání u tajného prince české iscenace a zároveň děsivé zjištění, že i u Jiřího Bělky se dá usnout. Reklama na klížení...

Vlastně bezchyby filmově zpracovaná literární předloha. Poslední hvězdný šetý stupínek uděluji Jiřímu Ornestovi a jeho čtení.... Semtín nadálku ožil nejenom po nedávném výbuchu, ale i po vnitřním fiktivním apokalyptickém sebezničení... Citovka.

Mám rád město Sarajevo, ale tohle je fádně zfilmovaná slátanina, při kterém jsem dost často dával oči sloup. Dokážu pochopit mentalitu horkokrevného balkánu a jeho přesunu ze zla do dobra, z minuty na minutu, ale tohle je studené čevabčiči zapíjené vyčpělou kokakolou, bez jakkékoli přítomnosti bublinek. Schéma velice nevěrohodných situací, tvořící klišé příběh, který nepřebije ani vynikající výhled na noční Sarajevo. Struktura filmu je v současné době modelovým příkladem, jak natočit "nic neříkající" biják hozený do "filmáčového" exotična. Sečteno podtrženo opravdu diletantským závěrem...

Film Naked jsem poprvé viděl, cca v 15ti letech. Najednou z ničeho nic jsem si uvědomil (po návtěvě kina a slasti při sledování každodenosti - nejnovější film režiséra Leigha - Další rok), že v tomto pubescentním stádiu jsem absolutně nemohl plnohodnotně vstřebat "nahého" hlavního hrdinu, ze kterého jsem měl jenom vzpomínkové výstřelky hnusu, špíny strachu , smutku a opovržení. Po třinácti letech jsem dal opakovačku a musím přiznat , že jsem měl pocit, že můj nynější věk, byl klič k úspechu. Najednou jsem se zaměřil nikoliv na jeho činy, nýbrž na jeho obrovskou kadenci názorů. Snad poprvé za život jsem u filmu, pouštěného ve velmi pokročilých hodinách, sám vypil láhev červeného vína, vykouřil asi patnáct cigaret. Bedlivě jsem poslouchal všechny zrychlené moudra hlavního představitele a až na jeho apokalyptickou vizi, jsem s nimi ve většině souhlasil. Během sledování jsem sice opět zaznamenal pubertální negativní vzpomínky, ale objevil jsem zde(a následně i umne samotného) neskutečnou dávku optimismu. To všechno při největší vykulenosti mých očí. Atmosféra filmu se dá těžko popsat. Podobnou atmosféru (slovy těžko popsatelnou), jsem našel ve filmu Barfly s Mickeym Rourkem, v kanadském unikátu Leolo a v Hořkém měsíci od Polanskiho. Všechny tyto snímky nespojuje produkce jedné země, nýbrž jakési "prapovdivné" a "hluché" filmové období přelomu osmdesátých a devadesátých let. To je jediná pralela co mě s Naked napadá. Možna neexistuje 1000 filmů, které musíte vidět než umřete, ale o tenhle film byste se neměli nechat ochudit. Tento kultovní produkt filmařiny je výletem do stavu tranzoidní psychycké paralýzy. Ale je cesta zpátky - přímá a očisťující...

Po Bellevue a kraťasu Aksál jsem se ještě zuby nehty držel akce nekomentovat dílo "neznámého" režíséra Jiřího Bělky. Po Neviditelným se už těžko udržím. Jednoduše řečeno - výše zmíněný byl mistr psychoanalytik za kamerou. A hlavně: Šlo to levně, účelně podmanivně a trefně na dlouhou dobu dopředu ,né-li navždy. Platinová šedesátá made in Bělka...