Amarcord_1

94% - Nevím, do jaké míry točil DeVitto tento film jako nadsázku, a do jaké míry to myslel vážně. A to se mi zde právě líbí. The War of the Roses je výborná a s trochou naivity i poučná zábava. -Naivní je totiž představa, že se v těchto věcech dokážeme poučit z osudů jiných. Film s výborně vystavěnou formou a nadčasovým obsahem. Herecký dvojkoncert Douglase a Turnerové a plno skvělých hlášek... Pro mě rozhodně kultovní film.

85% - Na rozdíl od Nebe nad Berlínem je tento film dějově mnohem epičtější, a něco z té epičnosti mě místy rušilo. Vzhledem k surrealsitické atmosféře jsem to ale Wendersovi rád odpustil. In weiter Ferne, so nah musím hodnotit velmi kladně, protože řemeslo je zde odvedeno dokonale, a k tomu přicházejí nové a zajímavé myšlenky. Ani na chvilku jsem se u filmu nenudil, i když je delší, a možná ne tak hluboký, jako Der Himmel über Berlin. Režisérovy vyprávěcí schopnosti, hudba, a luxusní herecví v čele se Sanderem, to si zaslouží velkou poklonu. Danke Wim, gerne wieder!!!

95% - Dvě hodinky hypnózy. K Berlínu mám velmi zvláštní vztah. Válku, ani Zeď jsem tam sice naštěstí nezažil, ale v ulicích a starších domech jakoby stále setrvávala jejich atmosféra. Že právě do tohoto města zasadil Wenders svůj příběh o andělích a lidech, to u mě boduje snad víc, než děj samotný. Překrásné záběry, skvělé nápady, a jakýsi myšlenkový opar nad velkoměstem mě od začátku chytil, a až do konce nenechal odtrhnout zrak. Výtečná režie, překrásné herectví, bezvadná hudba, a Peter Falk, který ve mně svou rolí opět probouzí panteismus... Fortsetzung folgt...

84% - Jarmusch napsal kýčovitý příběh, ale film má ke kýči daleko. To je možná jeho hlavní klad. Nějaké moralizování, potoky slz při návratech na "místa činu", nebo dojemné shledání, si tu divák neužije. Film nabízí pouze děj, pár úsměvných scén, různé detaily k povšimnutí, a poměrně neutrálního hlavního hrdinu, což dává divákově fantazii mnohem větší prostor. Závěr je naprosto úžasný... Pátá hvězdička unikla filmu jen těsně, a sice proto, že se mi zdál místy trochu "odfláknutý". Opakování stejných střihových postupů v pokaždé stejném autě a pokaždé s touž hudbou, která je sice zajímavá, ale kdo už má naposlouchaný nějaký ten afro jazz, čeká marně na vývoj...prostě příliš málo kontrastů. Broken Flowers je film, co určitě stojí za shlédnutí, a já se k němu někdy moc rád vrátím.

90% - Nádhera. Velmi pozitivní film plný nostalgie. Krásná animace, propracované postavy, reminiscence dětství v kontrastech s přírodou, a zajímavé hudební extrémy... Nevím, co to komu přelítlo přes nos, že dostal tak podivný a nevkusný nápad, ale přiznávám, že díky použití maďarské cymbálovky na mě japonský venkov působil ještě o něco víc "z jiného světa". Jméno Isao Takahata si po Hrobu světlušek a Only Yesterday budu pamatovat jako jméno svého nejoblíbenějšího režiséra anime.

100% - Dlouho jsem nevěděl, co sem mám napsat jako koment. Ani teď to nevím. Jedná se o můj nejoblíbenější Felliniho film, a popisovat můj vztah k němu by bylo zdlouhavé a složité. Ten vztah se totiž vyvíjí s přibývajícím věkem. Poprvé jsem ho viděl ve třinácti letech. Nadchla mě tehdy především hudba Nina Roty, Štěstíčko, příjezd konkubín, a možná taky úplně jiný druh filmu, než na jaký jsem byl zvyklý (můj první Fellini...). Časem jsem začal odhalovat další kvality, těžiště mého nadšení a dojetí se pohnulo jiným směrem (sám sobě jsem se začal divit, proč se tak dojímám u čekání na nějakej parník...), a dodnes se hýbe sem a tam -kéž to tak zůstane. Felliniho Amarcord, to je óda na všechny ty maličkosti, které náš život dělají zajímavým, a kterým se obecně říká vzpomínky.

70% - Jakostní víno "Tim Burton" mi normálně moc chutná, ale ročník 2005 se podle mě zrovna nevydařil... Řemeslná dokonalost Corpse Bride je zajisté fascinující, ale obsahově mě tato podívaná nechala chladného stejně, jako Karlík a továrna na čokoládu. Dělal jsem si iluze, že by zde mohlo jít o Burtonovskou variaci na Erbenovu Stvatební košili. K tomu to místy skutečně mělo blízko, ale díky odlehčování napětí skrz písničky, či gagy se mysteriózní atmosféra vytratila velmi rychle. Na tak krátkou stopáž má film zkrátka až moc tváří. Na komedii málo úsměvné, na fantasy málo propracované postavy. Hudba Dannyho Elfmana je bezva, ale tentokrát se mistr opakoval. Elfman není ani tak skladatel chytlavých témat, jako výborný "malíř zvuku" se svým osobitým stylem instrumentace. Když jsem zde ale viděl / slyšel tytéž zvukové abstraktní malby, jako v Edwardovi, či Batmanovi, docela mě to rušilo... Asi jsem neměl ty soundtracky nedávno poslouchat. Čtyři hvězdičky za vizuálně překrásný animák typu "jedním uchem tam, druhým ven", a nejedno vypadlé oko zůstane suché.

13% - Dějově prázdná bublina a infantilnost dialogů z jedničky asi záměrně zachovány... Ve dvojce jsem zaznamenal pouze delší stopáž (OMG!), a méně akce. Upřímně řečeno, dal bych dvojce odpad, protože nuda zde byla ještě dokonalejší, než v jedničce, a to je co říct. Výkon Davida Carradina však hvězdu zaslouží. Je na čase bilancovat celek: Kill Bill (vol.1+2) je především značně neoriginální jak scénáristicky, tak filmařsky. Koná se zde nepovedené kopírování zejména Leoneho westernů -místy i hudebně (z čehož mi bylo nejprve do smíchu, pak do pláče...), a asijských filmů alla "krk mu přesek, ani necek". Těžko nalézám klady, i když bych fakt rád něco našel, aby tento koment nevypadal tak nenávistně. Jeden hlavní by tu asi byl v podobě Tarantinova řemesla. Po této zkušenosti však nevím, jestli je to stále ještě klad, a jestli to není jen vítězství formy nad obsahem... Quentine, tohle jsem ti nezbaštil.

95% - Tři hodiny... Dlouho jsem odkládal shlédnutí Magnolie právě z panické hrůzy při pohledu na její minutáž. Byla to chyba! Tento film mě fascinoval svou formou, díky které se čas stane velmi relativním pojmem. Nejprve se divák seznámí s postavami a jejich životními situacemi, následuje zamotání se do nich, a karty jsou rozdány. Celá první půlka filmu se odehrává za ostinátního hudebního podbarvení Jona Briona, které (ačkoli mi nejprve nepřišlo nijak skladatelsky senzační) naprosto DOKONALE stupňuje napětí tak, že jí člověk skoukne doslova za chvilku. Po ní následuje odhalování životních příběhů postav a nastupuje smotávání vláken v jednu dějovou nit (spíše však krajkový ubrus), už s úplně jiným druhem hudby, ale většinou úplně bez ní. Co se obsahu týče, nevím, co bych vytknul. Drama na téma mezilidských vztahů mě zde naprosto uhranulo. Herecké výkony, jako v málokterém jiném filmu, a vůbec... Tohle je prostě jeden z nejlepších amerických filmů, co jsem kdy viděl.

90% - Cabiriiny noci jsou možná poslední ze snadno stravitelných Felliniho filmů. Je v nich obsaženo mnoho motivů z o něco starších Darmošlapů, ale překvapivě také z následujícího Sladkého života, který je již o poznání složitější. Na snadě je otázka, zda-li lze mluvit o "kompromisu" mezi těmito dvěma filmy... Ať je tomu jak chce, je Notti di Cabiria skvostný film. Nezaměnitelný režisérův pokrokový styl v kombinaci se spíše konzervativnější, avšak vždy osobitou a výtečnou hudbou Nina Roty vás po celé dvě hodiny nebude nudit. Giulietta Masina byla věru velká herečka. Její výkon je podle mě základním kamenem tohoto filmu.