Amarcord_1

95% - "Vás já si potom vyšetřím zvlášť."

90% - Tento film je tak nabitý laskavostí, že mě to doopravdy místy dojalo k slzám. Kocour Jiji je zralý na Oskara za své perfektní herectví, a za skvělé minimalistické hlášky. A ta Hisaishiho hudba... Slast! Nevím, co psát dál. Kiki mě zkrátka dostala... To musíte vidět!

85% - Možná jediný americký sitcom, u kterého jsem se dobře bavil. Seriál si dělá legraci z mnoha věcí, včetně sebe sama. Hranice mezi trapností a legrací zde podle mě neexistuje, protože je tento počin trapasy vytvořen.

55% - U M*A*S*He jsem se nikdy pořádně nezasmál. Nebýt Alana Aldy, jehož Hawkey mi vždy imponoval svou bezprostředností a pozitivním, někdy švejkovským přístupem ke všemu špatnému... Nevim nevim. Mé tři hvězdičky se tu netýkají humoru, ale spíše hereckých výkonů, a pár těch moralit, které nebyly vždy úplně od věci.

60% - Asi budu prohlášen za kacíře, ale Friends považuji pouze za Beverly Hills pro odrostlejší děti, s trochou neškodného humoru navíc. Nevyhledávám je, ale když už je někde vidím, většinou mi nevadí. Mé nižší hodnocení je možná dáno tím, že hodně zejména mladých lidí sice považuje Přátele za super sitcom, ale nadsazené vztahy mezi postavami (pěkně po americku) už berou jako vážně míněné.

80% - Moc pěkný film, co člověka vtáhne, pobaví, překvapí, znejistí, zkrátka cokoli, ale neosloví. Proto nemohu dát plný počet. Forma vyprávění na začátku a na konci filmu se mi vyloženě nelíbila, a přišla mi naprosto zbytečná. Hlavní klady zde vidím ve vypracovanosti postav, a sice především těch vedlejších. Zejména Steve Buscemi a Philip Seymour Hoffman na sebe strhli veškeou mou pozornost ať se nachomýtli v jakémkoli rohu obrazovky. Big Lebowski, ačkoli nespnil má velká očekávání, je film, jež stojí za shlédnutí, a ke kterému se budu rád vracet.

90% - Surrealistická sebereflexe s názvem Takeshis´ je beze sporu Kitanovým nejsložitějším filmem. Při jeho shlédnutí určitě snadno ztratí orientaci každý, kdo japonského génia nezná. Znalost jeho předchozích filmů, stejně tak jako Takeshi´s Castle (a podobných shows), je pro požitek z Takeshis´ asi nezbytným předpokladem. Dokonce i já sám jsem celkem dlouho nad tímto filmem nechápavě kroutil hlavou, ale konec mým míněním tak otřásl, že jsem neodolal, a prohlédl si to celé znovu. Pochopil jsem, že vše, co mi přišlo prve jako bezúčelné střílení, či tancování je vlastně dokonalou studií sebe sama coby člověka, jehož dílo má vliv nejen na lidi okolo, ale i na něj samotného, a především na to, co od něj společnost dále očekává. Jistá paralela s Felliniho 8 1/2 tu skutečně je. Scéna se spojeneckým vojákem pak orámuje Takeshis´ jako memento toho OPRAVDOVÉHO střílení. Mnoho alegorií a symbolů (např. barvy pistolí, vlasů, nebo opětovné znění textu , či zjevování se postav) zde dělá z celého filmu velké puzzle podobné filmovému plakátu Takeshis´. Podle mého názoru složité, a krásné puzzle.

80% - Je to třetí Miyazaki, co jsem viděl, a nějak se mi zdá, že se chlapík opakuje. Stejné motivy, stejné jednání klaďasů. Ehm... To je ale jediný důvod, proč nesáhnu k vyššímu hodnocení. Nádherná animace doplněná super Hisaihiho hudbou mi místy skoro vháněla slzy do očí, a celkový dojem jsem měl přesně takový, jako po "cestě do fantazie". Úspěch filmů studia Ghibli spočívá podle mě právě ve využívání skutečnosti, že jedině animovaný film má možnost ztvárnění nekonečné fantazie. Zkrátka kouzelné...

84% - Nádherná kýčovitá road-movie. Byl bych dal pět hvězd, kdyby film na konci neměl problém s pointou. Myslím, že mi byl hlavní hrdina sympatičtější jako hledající a objevující, než takový, jakým se stal po dobrodružství na I 60. Závěrečné rozuzlení s nepovedeným happyendem se zde zkrátka nemohlo srovnat s jinak vysokou úrovní celého filmu. Interstate 60 mě velmi oslovil, pobavil, pohladil po duši, a zasadil pár brouků do hlavy. Co víc si přát?

92% - Krásný film, který pojednává o otázkách smyslu života, o strachu o své bližní, a především o oběťi, jakou je člověk ochoten přinést vyšší instanci, jen aby je ochránil před nevyhnutelným. Celý se pohybuje na pomezí mezi realitou a jakýmsi viděním, přičemž ani na vteřinu se divákovo oko nenudí. Spolupráce Tarkovského s Nykvistem zde podle mě trhá rekordy v kategorii "co všechno se vejde do jediného záběru". Na začátku a na konci zazní slavná, nádherná Bachova arie "Erbarme Dich, mein Gott". Na začátku jsem nevěděl proč zrovna tato hudba, na konci jsem to věděl zatraceně dobře. Velký zážitek.