Ony

Tentokrát mám z filmu lepší dojem než z literární předlohy. Nejspíš hlavně díky tomu, že knižní Zorba je příliš idealizovaná a ve své velikosti těžko představitelná postava, zatímco Quinnův Zorba prostě je. Navíc je film hutnější a má nádherný (a nakažlivý) závěr.

Až příliš nenáročná (od)dechová zábava s protirasistickým přesahem a "shakespearovskou" zápletkou. Hlavně šlo o to ukázat nějaké ty trumpety a festival v Guče. OK. Nemám z toho ani špatný pocit, je to mile debilní. Romeo je velmi ambiciózní a talentovaný svirač (vždyť ho taky hraje Marko Marković) a nosí tepláky s lampasem.

Napadlo mě trochu nerovné srovnání s Černou kočkou, bílým kocourem. Oba filmy prezentují nedonošený svět, plný zažitých defektů. Ovšem jak mě Kusturicovy fyzicky i psychicky neúplné postavy, různé nedodělávky, feťáci a auta ožraná od prasat nabíjejí optimismem! Gummo má opačný efekt. Zatímco Kusturica maluje svůj bláznivý kus země spíš nadzemsky, takřka utopicky, američtí tvůrci se tady se svou syrovou dokumentárností drží hodně dole. Ani těm kočkám se tu moc nedaří. Hrdiny jsou děsivě reálné kreatury, mezi kterými marně hledáme nějakou záchytnou výjimku. Ani prostředí, kde se pohybují, není zrovna utěšující. V jejich beznadějné letargii, směšnosti a nechutném jednání je jistá síla vyjádření. Svět je prostě hnusný a hnusný i bude. Je to opravdu celkem působivé, ale tím to hasne. Od něčeho, čemu se říká film, bych přece jen čekala víc.

Ach ten francouzský art... Nemyslete si, mně nevadí, že se v těchhle filmech nic neděje. Mně vadí, že to nic dělají postavy s naprosto nepochopitelnými charaktery i problémy, a to v nekonečně dlouhých statických záběrech. Dobrala jsem se několika zajímavých momentů (motiv těla a fyzické blízkosti), ale ta zacházka kolem náboženství mě dost unavila. (Je docela možné, že se mi to rozleží a ještě někdy pohnu hodnocením, ale těžko říct kterým směrem.)

U první poloviny jsem se skvěle bavila, užívala si Newmana a hlášky jako "Už sis mohla zvyknout, že tě nikdo nemá rád." Pak jsem se do toho nějak zamotala, a jakmile film skončil, upadla jsem do dřevorubeckého spánku a zdálo se mi o žábách. Žábu ve snu viděti - štěstí v obchodě. Ha!

Resnais se filmově vypořádal se závažnými problémy lidstva, jako válka, vzpomínky, zapomnění nebo překážky lásky tak, jak by to stěží dokázal někdo jiný. Na začátku filmu se objeví několik záběrů zachycujících příšerné následky atomového útoku na Hirošimu. To, co některé z nich vyvolávají mohu srovnat jen z hrůzou záběrů z koncentračních táborů. Oproti zrůdnosti války působí osobní problémy francouzsko-japonské milenecké dvojice jako prkotiny. Resnais je ale umí podat takovým způsobem, že na ně dlouho nezapomenete. Nicméně přiznávám, že jsem s vnímáním tohoto díla měla dost problémy. Míchá se tu minulost, přítomnost, fantazie. Dívat se na tento film znamená obrovskou psychickou námahu.

101 minut se dívat na zrnící obrazovky - to je teda fakt zážitek:-)

V naprosto nejzásadnějším momentu (scéna se sovou!) byla přerušena projekce. "Kdyby tady byl lev..." mi pak znělo v hlavě ještě asi dva dny. Nevím, co mi tím chce osud zase naznačovat. Prozatím snad to, že se mám podívat ještě jednou. Ono to za to možná i stojí. ...O měsíc později: Na druhý pokus už jsem se dozvěděla, jak je to s tou sovou i se lvem, dospěla až k pointě a jsem spokojená, i když se mi také potvrdilo, že jinakost tohoto filmu je poněkud vykalkulovaná, taková přísná. Ale rozhodně to má smysl. Hlavně ten vnitřní.

V neveselém příběhu hlídače Pepy září Jiří Hrzán. Nejkrásnější jsou scény s majákem doprovázené hudbou Luboše Fišera. Celkově se mi tento snímek hodně líbil, ale některé pasáže mi připadaly poněkud slabší, málo přesvědčivé.

Miluji a vždycky jsem milovala tyhle postavy (ať už literární nebo filmové) indisponovaných mužů s pěknými manželkami. Bůhví, kde se ve mně ta empatie bere. Rozjezd Renčova Hlídače č. 47 zavání filmařským průšvihem. Věstí (v nejlepším případě) průměrné zpracování kvalitního námětu (Mám na mysli jen příběh samotný, protože Koptův román jsem zatím nečetla.) a neohrabané herecké výkony. Flashbacky s přejetou Františkou jsou zbytečné a kýčovité. Ale jak je postupně zaostřováno na protagonistu Josefa, tento rozpačitý úvod plynule přechází ve slušně zvládnuté drama. Když trochu zatnete zoubky, snad se smíříte i s otřesnou Siposovou. Naopak bezchybná je kreace Karla Rodena, takovou roli si zasloužil. Rozhodně potěší některé „malé“ momenty (např. opět můj oblíbený motiv zadnice). Můj výsledný dojem je rozhodně pozitivní, o něco lepší než v případě Rovenského verze z roku 1937, ale bohužel stejně musím přiznat, že jsem přimhouřila obě oči. Třeba se za dalších 70 let sejde o něco lepší ensemble, vyškrtne se Františka a vznikne dokonalý film. PS: Tak jsem si dodatečně přečetla předlohu a ajaj. Film má štěstí, že jsem ho viděla dřív. Jak se znám, teď bych těžko snášela, jak příběh a zásadní motivy zdeformoval. Někdy je to užitečná redukce děje, to beru. Ale úsměvné je, jak to, co jsou v knize klepy k pozvracení („za čtyrák písnička“), si scénář bere za vlastní. Dál má Kopta rozhodně plastičtější postavy a méně efektní (opravdu žádný western), zato jímavější konec. A Doušová je docela normální pani, tak nechápu proč z ní Rovenský tehdy udělal rozklepané hovádko a Renč teď takovou femme fatale. Takže pokud si chcete film užít, doporučuji rozhodně vidět před četbou. Pokud už jste četli, tak spánembohem no.