Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Krátkometrážny
  • Animovaný

Recenzie (742)

plagát

Psi a lidé (1971) 

Nahý v trní: Takový vlažnější pan Hulot. Hry lásky: Nervy drásající. Připomíná Schormovu povídku z Perliček na dně, ale je to oproti ní moc rozvláčné a strojené. Věrnost: Tak nečekaný závěr a hnusný podraz na diváka jsem ještě neviděla. A snad ani vidět neměla...

plagát

Skutočná guráž (2010) 

Pro pořádek musím předeslat, že mé hodnocení nevyplývá ze srovnání s Hathawayovou verzí. Její dodatečné zhlédnutí mi však pomohlo alespoň částečně formulovat, čím mě Coeni neuspokojili. Velká část mého zklamání ale pořád zůstává nevysvětlena a možná dám Kuráži ještě někdy šanci. Třeba mi připadá škoda, že padouši zůstali stejně nevýrazní jako v Maršálovi a dialogů zůstalo stejně příliš. Obličej Jeffa Bridgese zdaleka nenese stejný význam jako ksicht Johna Wayna, čímž přicházíme o vtipný sebeironický charakter postavy Roostera. Zahrát starého ožralu není samo o sobě takový kumšt. A vůbec, ač je ústřední trio moc dobré, ve vzájemné interakci mi cosi scházelo. Konec je moc natahovaný (Někdo někoho flákne po hlavě, on pět minut leží a jde fláknout někoho jiného...) a závěrečné dovysvětlení pro ty, kdo si nevšimli, že to nemají brát jako "vážný" western, jsem vážně nepotřebovala.

plagát

Inženýrská odysea (1979) (seriál) 

Když teď intenzivněji sleduji naše seriály 70. a 80. let, uvědomuji si, že nejsou zdaleka tak sterilní, jak jsem si vždycky představovala. Třeba právě Inženýrská odysea je text plný pnutí, nerovností a trhlin, nad kterými mě baví dumat, nebo se alespoň pozastavovat. Třeba jen pozorovat, jaké se tam nosí brýle nebo jak se oblékají jednotlivé sekretářky, je velice výživné. Když už jsem si říkala, že vrcholem celého seriálu je nepochybně Zbyňkův vztah s Veronikou a takřka horrorové scény v přeplácané vilce jejího tatíčka a mamičky, přišlo velké japonské finále, a to mě dorazilo úplně. V něčem je to opravdu dobré (Císler!), v něčem zábavné a v mnoha ohledech samozřejmě dementní.

plagát

Děvčátko, neříkej ne! (1932) 

K příjmení hlavní hrdinky Monty bych neváhala připojit ještě přídomek Python. Jinými slovy, absurdita českých operetek nikdy nezklame. Tolikrát zatracovaná hláška "z lásky bolej vlásky" mi připadá, nemůžu si pomoct, geniální. Snad jediné, co mi vadilo, byly ty hnusné kožichy.

plagát

Tiché světlo (2007) 

Nasnímané je to moc pěkně. Nejen, že každý záběr ohromuje svou kompozicí, ale celý ten tichý filmový svět je správně nepříjemný. Příběh do něj zasazený ale není nic extra a ve vedení (ne)herců nám tu trochu ujela hranice mezi minimalismem a tupostí.

plagát

Montevideo, cesta za snem (2010) 

Tohle je hrozně dobré (a opravdu to neříkám jen proto, že je to srbské). 140 minut jsem se culila jak blb na tenhle řemeslně precizní, herecky živý a optimismem nabitý film. Někdo by mohl namítnout, že umocňovat smutek deštěm, radost sluníčkem a nostalgii sépií je poněkud vulgární, ale já jsem teda rozhodně neodolala. Mimochodem, v novosadském kině Arena bylo natřískáno a na konci se tleskalo, přestože to tam dávají už tři týdny pětkrát denně. Dějí se prostě věci...

plagát

Muž na radnici (1976) (seriál) 

Jestliže se Ženě za pultem dnes vyčítají plné, nazdobené regály, Muže na radnici bychom asi za tu špínu a šeď měli pochválit. Tím však s chválou končím. Jinak jsem se nemohla rozhodnout, jestli budu radši umírat nudou nad tím schůzováním, trapností nad privátními problémy soudruhů nebo jestli mě z těch blábolů rovnou trefí jako pana učitele. Poslední díl to rozštíp. U toho jsem se nalomila smíchy.

plagát

Vyrobeno v Srbsku (2005) 

Jestli mi to nevyjde v žádném fruškogorském klášteře, stanu se pornohvězdou v jižním Banátu.

plagát

Život i smrt porno bande (2009) 

Nemít u sebe basičku Jelenů asi bych měla problém to vydržet. Co do věrohodnosti obrazů je to dokonalé. Vůbec jsem si nebyla jistá, kdy můžu věřit, že je to „jen jako“. To můžu na filmu obdivovat, ale nemusím. Stejně jako nemusím vědět, jak vypadá zabití kozy kapesním nožem. Nelíbí se mi, jak se Ɖorđević odvolává na srbská národní traumata a jak mu to zahraniční diváci žerou. Je fakt, že přepálená sebeprezantace je problém u více balkánských filmařů, ale v tomhle případě už jsme nějak moc daleko. Dokonce dál než v pozdějším Spasojevićově Srbském filmu. Ten je dostatečně nechutný a znepokojivý, ale přitom snesitelný a přece jen „filmový“. Ɖorđević udělal nebezpečnou a podle mě zbytečnou věc. Jestli se mi ještě někdo opováží tvrdit, že je to pravdivá výpověď o Srbsku, useknu mu hlavu.

plagát

Nešto između (1983) 

Už hodněkrát jsem u balkánských knížek a filmů přemýšlela, jak správně pojmenovat jedno z jejich nejčastějších témat. Hledání identity? Ble. Karanović tomu říká prostě „nešto između“ (něco mezi) a neobyčejně razantně to podává prostřednictím filmového vyprávění. Toto vyprávění obsahuje spoustu metafor, které z něj však neční, jen mile pomrkávají. Nešto između je chytré, civilní drama, jehož hrdinové se ocitají nejen někde mezi Východem a Západem, ale taky mezi lidskostí a zvířeckostí, mezi přátelstvím a láskou, mezi lhostejností a nenávistí a mezi nadějí a smrtí.