Ony

Děti s ručičkama za zády jednohlasně recitují říkánky a na tabuli před nimi visí obrázek oveček. Že by Drahoslava Holuba popadly nějaké subverzivní tendence? No, asi ne. Vrcholem všeho je unylý děda Mráz, rozdávající obří plyšáky a lokomotivy. Tohle mě opravdu děsilo, a to padesátky jinak docela dávám.

První dvě povídky jsem nepochopila. Zato tu poslední chápu až moc.

Uf. Právě jsem viděla sebe za 10 let (původně jsem chtěla napsat za 30, ale pak jsem si to spočítala, a ups). Jinak je to takové pěkně noirové a vůbec skvělé.

Když jsem Malinu četla, jen tak ze srandy jsem při otáčení stránky naťukala do vyhledávače na imdb "bachmann". Ha, a on to opravdu někdo zfilmoval. A pak vidím, že ten někdo byl Werner Schroeter, od nějž jsem předtím viděla jeden film, který... byl hrozný. A do toho všeho Elfriede jako scenáristka. Kdo by to nechtěl vidět? Tak teď už to mám za sebou a můžu říct, že atmosféra a strachy předlohy jsou vystiženy pěkně. Na druhou stranu to vystihování tady nedá moc práce a dál film nejde. Např. u těch požárů jsem se dostatečně vynervovala při četbě a ve filmu to bylo prostě už jen podruhé, i když docela poctivě. Líbily se mi interiéry a hudba, lépe řečeno se mi vlastně nelíbily, ale správným způsobem. Totéž platí i o výkonu Isabelle Huppertové. O "ději" a kýčovitosti některých obrazů se nebudu moc rozepisovat, protože by se zase ukázalo, že jsem lůza. Jen bych chtěla ještě říct, že mi to trochu připomnělo knihy Milorada Paviće.

Je to něco jako Panika v městečku. Jenže místo postaviček indiána, kovboje a koně jsou tu postavičky feťáků, překupníků a sektářů, a tím pádem jsme ochuzeni o jeden podstatný rozměr. Škoda, že to nestálo trochu víc na pražských exteriérech a že nebyly nějak lidsky nasnímané. Takhle to se mnou neudělalo naprosto nic.

Film, kde neustále něco nebo někdo padá, tříští se a špiní se - ale přesto bych se zdráhala označit jej jako crazy komedii nebo grotesku. Všechno se děje sice v neskutečné frekvenci, ale působí to pořád tak civilně, že člověk pocítí spíš lítost a sympatie (k naprosto nesympatickým postavám), než by pukal smíchy. Až děsivý počet postav i předmětů je skvěle zrežírován. Chvilky černého humoru také potěšily. Hezké.

Příběh je slabší, ale jednotlivé reálie jsou natolik zajímavé a jejich zpracování tak přesvědčivé, že film nenudí. A dokonce mi něco říká, že bych o něm neměla přemýšlet jen v mezích "nudí - nenudí".

Když jsem u Kawasakiho růže pochválila ten vnitřní žánrový přeskok, nemyslela jsem to tak, aby to Hřebejk s Jarchovským teď už používali furt za každou cenu. V předchozím filmu luďkovský zlom zafungoval a vypadalo to, že tvůrci vědí, co se od nich čeká a jak s tímto očekáváním konstruktivně pracovat. Podle Nevinnosti to ale vypadá, že nevědí nic. S první částí filmu, která je jako taková slušnější epizoda z Komisaře Rexe s dobrými herci, jsem byla celkem spokojená. To, co na ni (ne)navazuje, je ale neuvěřitelně nedomyšlený a nepřesvědčivý děs, který veškeré pozitivní dojmy zrušil.

Hrozně nevýrazné. Jeden slepec s dalekohledem to nevytrhne.

Tenhle způsob zobrazování, kdy nevidíme to, co nás zajímá, ale toho, kdo se na to dívá, je přece známý už dávno a ve filmu se používá celkem běžně. Takže experimentálnost tohoto filmu spočívá jen v tom, že tento trik sledujeme v celé celovečerní stopáži, a to mě teda nenadchlo.