Madeira

O Čechovovi se říkalo, že jeho díla vyznívají jako smích skrze slzy. Tenhle film je přesně totéž. Přes všechny ty komické scény nakonec zůstane pocit mírného smutku. A tedˇ nemluvím jen o hlavních hrdinech. Nejdojemnější scéna je pro mě ta, když se ta sedřená černošská máma vrací z práce a Driss s jejím synem na ni čekají na nádraží.

Skvělí herci, úžasně protikladní, ale v určitém okamžiku naprosto stejní bojovníci. Film bez hluchého místa, občas dobrý vtip, ale celkové vyznění smutné a k zamyšlení.

Díky, Kimone, už jsme si doma mysleli, že budeme muset na vyšetření s ušima. Neustále jsme se obraceli jeden na druhého s dotazy: "Co říkal / říkala?" Takže chyba není v nás ani v naší TV. Hurá!