crackonosh

Báječná, delikátní podívaná plná odzbrojujícího humoru a četných překvapení. Nic lepšího jsem si TEN večer asi nemohl pustit. Užasle jsem sledoval dění na plátně (LCD) a smál se, až za břicho popadal. :)

S velkou zvědavostí jsem se ponořil do prvního Parkova příběhu o pomstě a doplnil si tak se zpožděním celou svatou trojici jeho filmů. Formálně ještě nestylizovaná, filmařsky velmi přímočaře vyprávěná story o špatných rozhodnutích a vleku událostí, které s sebou zákonitě přinášejí, ústí neodbytně v kruté drama, které bude všechny zúčastněné zatraceně bolet. Kamera neuhýbá ani v syrovějších momentech, a tak nás rozhodně neušetří setkání baseballové pálky s lebeční kostí, dvojí pitvy ani závěrečné nožové anabáze. Občasná překvapení a nečekané zvraty jsou ďábelsky rafinované, a tak nebýt několika mírně těžkopádných náhod, které namísto posouvání děje ubírají na uvěřitelnosti a téměř dokonalé autenticitě, postavil by se pan Pomsta hned vedle Oldboye. Takto zůstává o stupínek pod ním a ponechává mu jeho bolestné prvenství.

Nejlepší film Jackieho Chana za posledních patnáct, dvacet let. Tečka.

Nemám příliš v lásce fantaskní světy a ani „burtonovské“ filmové pojetí neuznávám bez výhrad, proto jsem na del Torovo dílo kráčel do kina s jistými obavami, přestože jsem měl aspoň jakous záruku v podobě příznivých recenzí. Ale Faunův labyrint je skutečně skvělý ve většině ohledů. Tak předně fantazijní část filmu má mnohem méně prostoru než by se mohlo dle traileru i názvu zdát, je jen vysněným únikem malé Ofélie z nekonečného zlořádu obklopujícího světa, který po ní natahuje své zrůdné ruce; a partyzánské Španělsko je ve své realitě mnohem nebezpečnější než ruce s očima, jež po ní natahuje ďábelský požírač nevinných dětí a víl. Poselství filmu že fantazie dovoluje překonat krutost života, je ve své jednoduchosti naprosto průzračné. Vždyť proč jinak by odnepaměti vznikaly všechny ty pohádkové příběhy, ústně podávané mezi generacemi, později zapisované a od dvacátého století také zfilmovávané? Labyrint je pak výjimečný díky přesnému herectví hlavních postav, geniální kameře a podmanivé hudbě, které jej spolu s precizním režijním vedením vytrhávají z osidel průměrnosti do skutečné filmové fantazie.

Odvahu jít na Toma Cruise do kina a dívat se, kterak se znemožňuje v japonském kimonu v příběhu, který je předvídatelný a klišovitý od prvního okamžiku, jsem neměl. Ale při práci u počítače jsem se přece jen po očku koukal. Nebyl to sice takový psychický teror, jak jsem se obával, ale Poslední samuraj mě ani v nejmenším nenadchl. Naprosto rutinní americký velkofilm, který se snaží získat body zasazením do exotického Japonska z konce devatenáctého století, aniž by byl schopný rozehrát kteroukoliv ze zajímavých linek, které se mu nabízely. Hodnotit Cruisův výstup nemohu objektivně, protože byl film dabovaný, přesto jsem se ale neubránil tomu, abych se mu čas od času škodolibě nezasmál. Doslovně naservírovaný příběh typicky amerického floutka, alkoholika sužovaného traumatem z minulosti je fádní a ani bojové scény nevynikají velkou propracovaností nebo dobrou choreografií, jelikož se snaží zastírat Cruisovo bojové neumětelství. A ty filosofické řeči, ty řeči...

Plytká a nudná variace na již stokrát zpracované téma cti, odvahy, blablabla, ovšem tak zoufale a špatně natočená variace, že ve mně nevyvolala ani špetku jakéhokoliv citu. Je to režijní i scénáristická bezradnost, nepřehledné bojové scény a klišovité dialogy, a samozřejmě také přemrštěná délka, které dohromady sráží potencionálně zajímavý film do nudného a unylého filmového podprůměru.

Nikdy bych nevěřil, že americkému remaku asijského filmu dám vyšší hodnocení než originálu. Musím bohužel konstatovat, že ve srovnání se Scorseseho verzí je Volavka až moc zmatená a pomalá, takže nemohu skrýt mírné rozčarování.

Špičkové japonské drama, v němž se utkávají morálka, tradice a povinnost, aby v grandiosním finále zvítězilo právo jedince vzepřít se nesmyslným požadavkům vládnoucí kasty. Oproti Seppuku má děj rychlejší spád a nenechává diváka ani na chvilku se nudit. Jedna z nejlepších Mifuneho rolí a zároveň vrcholné dílo oslavy samurajské cti.

Když natáčím film na motivy úspěšné knihy, mohu se jako režisér a autor scénáře rozhodnout, jestli se pokusím vytvořit věrnou adaptaci předlohy i se všemi riziky (omezená délka, specifika filmové řeči), nebo vytvořím dílo nové, které je přes veškeré odkazy k předloze svébytné, samostatné. Menzel se ve své tvorbě stále více přiklání k možnosti druhé a má na to právo. On je tvůrcem filmu a bere na sebe veškerou zodpovědnost. Vytýkat mu osobitou poetiku a autorský přístup se mi zdá naivní a zbytečné.___Velká část filmu oplývá čímsi jako pointami, má dobrou atmosféru i gradaci, některé scény potěší aspoň vizuálně. Celková rozdrobenost děje ruší, ale větší problém mi dělala omezenost mladého Jana Dítěte, u kterého je až moc zřetelná absence jakéhokoliv smysluplného vnitřního vývoje. Herectví mladého Bulhara se omezuje na vytahování krku, přiblblý úsměv a koulení očima, blbství postavy většinu času spíš obtěžuje. Skoro nemluví, aby se nebylo třeba uchylovat k rozporuplnému dabingu. V kontrastu s Barnevem tady máme Kaisera, u kterého se zdá, jako by si na prosťáčka po švejkovsku jenom hrál. Kaiserův komentář, který filmem provází, určitě potěší každého milovníka Hrabalových textů___Řada negativních reakcí na výsledné dílo (a nerealisticky vysoké číslo "odpadu!") mě trošku překvapuje. Když s Králem porovnám poslední výtvory Svěrákových (Tmavomodrý svět, Kolja, Vratné lahve), je mi Menzel o dost sympatičtější. Průměr. A škoda té přehnané mediální masáže.

Že byl Desperado tak trochu debilní film mi ani v nejmenším nevadilo, protože z něj čišela radost, nadšení a filmařská invence a výborně jsem se u něj bavil (což vlastně platí i pro El Mariachiho). Akce, milostné vzplanutí i napětí byly dávkovány velice přesně, a proto ani nakonec nevadil nevýrazný záporák. Na pokračování jsem se proto moc a moc těšil, a tudíž jsem byl z výsledku o to více zklamaný! Tak pitomý a nepřehledný děj jsem už dlouho v kině neviděl. Naprosto zbytečné scénáristické eskapády nepochopitelně strhávají pozornost od toho hlavního, co bylo devízou Desperada, totiž brilantně vystavěná pomstychtivá jízda. Můj miláček Danny Trejo je ve filmu jen na okamžik, stejně tak avizovaná Salma, moc se mi líbil Mickey Rourke a Johnny Depp (já nemám oči, ty čuráku!), ale to na dobrý film zdaleka nestačí. Tenkrát v Mexiku je čistočistá parodie na vše předchozí, protože film nelze brát ani v nejmenším vážně. Ale není to dobrá parodie. Tři hvězdičky za nostalgickou vzpomínku na vyvedenější Rodriquezovy filmy.