crackonosh

Bombastický mozkový výplach, který si bere lidovou hudbu a tance coby rukojmí pro svazáckou agitku, v níž je potřeba mít celých devadesát minut hubu roztaženou jak rohlík. Individualita se po roce 48 nenosí, a tak má každý, kdo se vymyká, zákonitě vadný charakter. Naštěstí alespoň vedoucí souboru, věčně zakaboněný a zahloubaný intelektuál-zpátečník, časem procitne a nábožně uvěří v Československý svaz mládeže, aby v něm našel lásku a smysl života. Vše jest symbolicky zakončeno triumfálním bojem proti alegorické postavě atomové bomby — kde jinde než ve vybombardovaném Berlíně, v němž se všechny národy spojí v boji za mír. Jenže ouha: bojovat za mír je, jak známo, jako šukat za panenství. Tento film není odpad, nýbrž učebnice patosu, naivity, propagandy a pokrytectví. V době, kdy režim vraždí Miladou Horákovou, Záviše Kalandru a další, točí naoko dojemné spektákly o novém světě, člověku a všeobjímající lásce. Jediná postava, která vzbuzuje jakés takés náznaky sympatie, je mimořádně naivní (hlúpá) Rozárka z Valašskej dědiny, která jen touží po lásce a všichni svazáci jsou jí takříkajíc u prdele, protože o politice ani plnění závazků nemá ponětí.

Bizarní slátanina s několika dobrými herci a plejádou ochotníků. Scénáře děravé jako řešeto, zápletky nejen neuvěřitelné, ale zároveň nesnesitelně debilní, převleky jako z travesti show a závěr dokonalé WTF.

Chápu první sérii coby psychologické drama a polidštění komiksové postavy, která má své emoce i motivace. Co ale nechápu, je vykastrovaná a hloupá druhá série, ve které nefunguje už vůbec nic — ta byla naprosto útrpná. První série ano, druhá série totální ztráta času.

Katastrofální druhá série po slušně vystavěné jedničce. Ubohé, trapné, nepřesvědčivé, smutné pokoukání s absurdními sebevražednými misemi ústředního hrdiny. Tohle jsem opravdu přetrpěl.

Asexuální snůška debilit, která bohužel není dostatečně absurdní na to, aby obhájila naprosto nesnesitelných 109 minut. Zhlédnutí tohoto absurdního maglajzu má navíc jeden dost nepříjemný efekt, a to ten, že s Vámi partner(ka) odmítá spát do doby, než tento mimořádně tramatisující zážitek nevytěsní z hlavy, což může trvat až čtrnáct dní.

Ačkoli jsem velkým a prakticky odvěkým foglarovcem, tento pořad považuji za strašlivě nepodařený. Neuznávám tohle klišovité a černobílé vidění světa, kde počítačové hry jsou zlo (pročež se každý záběr na hru musí doprovodit nepříjemnou hudbou) a studánka v lese nebo skautský tábor je esencí dobra (a tak musí být v podkresu rozverný nebo tklivý tón). Stesky na to, že děti sedí u počítače namísto toho, aby šly ven, slýcháme minimálně pětadvacet let a začínají být notně ohrané. V době, kdy jsem vyrůstal, nebylo nic zvláštního na tom, že člověk dělil čas mezi Doom i Foglara. Nemyslím si, že dnes je to nějak zásadně odlišné. Jen ta nabídka trávení volného času je pestřejší a osmdesát let staré foglarovské příběhy musejí soupeřit s aktuálnějšími tématy.

Naivní pitomost, kde se všichni chovají jako naprostí blázni, aniž by z toho pramenil nějaký humor.

Famózní drama, postavené na zdánlivé kakofonii minimálně desíti postav, z nichž téměř každá má zřetelnou motivaci (pokaždé úplně jinou), proč se chová až na výjimky velmi smysluplně a realisticky. Několik menších nelogičností a šťastných/nešťastných náhod nedokáže pokazit mrazivý zážitek a takřka permanentní napětí, ze kterého vám viditelně slézají nehty na rukou i na nohou. Nejlepší postavou je samozřejmě Pervin, která má největší srdíčko, pročež prožívá ty nejhorší úklady osudu (nebo scénáře). Jasných 95 % a patrně nejlepší seriál roku 2020.

Tomuhle říkám návrat ve velkém stylu. Po hromadě různých nezáživných teplých kokotin, jimiž nás gay Ritchie léta zásoboval, se mu povedl vybrousit diamant, ve kterém všechno od začátku do konce šlape. Ba co víc, napětí stoupá každou minutou a podmaňuje si i opatrného a nedůvěřivého diváka. Do posledního detailu promyšlený scénář s hromadou gagů, z nichž ty nejlepší si pro sebe ukradl kouč a jeho batolata, ale funguje to na mnoha dalších rovinách včetně výběru herců, timingu nebo střihačských a kameramanských orgií. Skvělý restart pro režiséra, který dlouho směřoval do zadele.

Ve srovnání se současnými zahraničními pořady je cestopisný dokument České televize velmi konzervativní, nenápaditý a staromódní. Základní informace přináší, nepochybně nikoho neurazí, ale žádnou větší ambici už nemá. Doufám, že se časem dočkáme trochu modernějšího, odvážnějšího, vtipnějšího a třeba i překvapivějšího příspěvku o vinařské kultuře.