crackonosh

Citlivý, nežný, filmařsky vymazlený dokument o jednom z nejzvláštnějších jazzmanů. Tichý, smutný Chat Baker s roztěkanýma očima a s vráskami až na břicho ve svých vlastních slovech a taky očima svých žen, spolupracovníků a obdivovatelů. Krásná práce.

Tisíckrát viděná sentimentální romanťárna o tom, jak hajzl k prozření, vínu a buchtě přišel, bohužel nepřináší lautr nic nového, objevného ani zajímavého. K uzoufání nepřesvědčivý „herecký“ výkon Russella Crowe naštěstí trochu vyvažuje sjízdná Marion Cotillard, jenže co je to platné — odbytý klišoidní scénář nezachrání ani tři takové Marion, které si někde za bukem budou dávat dvojku červeného a dámskou trojku. Jediný důvod, proč téhle nablblé slátanině nedám odpudivou jednu hvězdu, je přítomnost lákavých záběrů na hebkou prdelku femme fatale, imposantní château a k němu příslušející vinohrad.

Pompézně nakrúcané nič. Kýčovitá fraška s nádhernými kostýmy. Tobey Maquire vypadá jako mladý de Niro v Kmotrovi.

První epizodě jsem ještě moc nevěřil, ale nakonec se seriál rozběhl a přinesl do českého bahňáku cosi neotřelého, nového, místy i odvážného. Konzistentní sitcom bez debilního namixovaného smíchu, s příjemně českými vulgarismy, jež občas sednou jako prdel na cedník, a s občas skoro až britskými dialogy. Epizody sice často mají předvídatelný vývoj, občas ale přinesou lehké překvapení. Pár vynikajících vtipů a pár přesných herců (Nečum Kundo David Novotný, Já Nejsem Gay Marek Taclík aj.) Tohle by si docela zasloužilo pokračování.

Je cosi shnilého na akčních filmech z poslední doby. Neumějí chytnou za srdíčko, i když by tak moc chtěly. Smutné psí oči Keanu Reevese (a smutné psí oči jeho kamaráda!) mne nedojímají, jeho mrtvá manželka, o které se nic nedozvíme, mne taky nedojímá. Takže zbývá absurdní akčňák o tom, jak Johnovi neopatrný chlapec vzal autíčko a zašlápl pejska, načež Wickovi rupne v kouli a předvede nám sérii dost nudných akčních scén, ve kterých střídavě jezdí autem a prostřeluje hlavy ruské mafii z padesáticentimetrové vzdálenosti. Zív. Sehnat lepšího režiséra, vymyslet lepší choreografii a obsadit Liama Neesona, bylo by to možná za tři hvězdy. Stejně by se ale nepovedlo zakrýt tu absurdní prostoduchost celého tohodle smutného bijáku. Jediná emoce, kterou ve mně vzbudil, je totiž smutek z toho, že jsem se sto minut díval na tak nebetyčnou kravinu.

Nedokoukal jsem jenom Pitharta, to bych se unudil k smrti, a celkově je to samozřejmě hodně nevyrovnaná série. Našel jsem ale minimálně dva díly, které mě nějakým způsobem potěšily. Petr Nečas mě baví pestrostí dokumentárního přístupu, režií, odstupem, jeden z mála ne-tendenčních dílů. No a pak samozřejmě Standa Gross. Celé to funguje hlavně jako dokument o rozpadu osobnosti. Mockrát jsem si při sledování říkal, že je Gross zralý na psychiatra; přišlo mi úplně bolestné se na něj dívat. Člověk, který podivným způsobem nabyl a následně za 110 milionů korun prodal akcie, sedí v kanceláři neučesaný, roztěkaný, v pomačkané staré košili, omlouvá se občanům, mluví o Bohu a má uražené zuby (nemá na zubaře?!) a snad i sraženou krev v koutku úst. Nebo zas jindy bezradně postává poblíž svého legendárního billboardu či před výlohou obchodu. Samozřejmě je to trochu manipulativní — nepoložit žádnou otázku a natáčet Grosse, jak bloumá očima po místnosti, nebo si ho nevšímat a nechat ho někde stát jako péro. Ale i tak se dá dělat film. Pak ještě asi stojí za zmínku Paroubek, konfrontovaný se svým mediálním obrazem. Ostatně mediální obraz jednotlivých osobností se v sérii řeší docela často (Nečas, Fischer).

Je to z dramaturgického a filmařského hlediska výrazně lepší portrét než ten starší o Bělohradském. Nechybí mu struktura, Sedláček se tolik nebojí zapojit a promluvit a ptát se. Snad díky tomu funguje dokument jako portrét politika za zenitem, politika, který je smířený s minulostí a ukazuje nám svou přívětivější tvář, než je ta současná, kdy se Zeman opět dostal na vrchol a rozhodl se zúčtovat se všemi svými odpůrci z pozice moci. Škoda, že nezůstal tím jezevcem z Vysočiny, bylo by nám všem asi lépe. Včetně Zemana samotného.

Velmi průměrný dokument o velmi nadprůměrném člověku a filosofovi. Sedláček nestíhá a je třeba uznat, že se k tomu sám a upřímně doznává. To ale není omluva pro televizní film, kterému chybí jakýkoliv větší smysl, gradace a pointa. Je jen a pouze souborem Bělohradského tezí, které samy o sobě jsou často silné, ale bez dialogu (k němuž médium dokumentu vybízí) vyznívají trochu naprázdno. Poznatek — večeře s filosofem byla určitě inspirací pro otevírání konzervy jiným filosofem v dílu o Chartě v Sedláčkově Českém století.

Právě proto, že film až příliš připomíná akční hru, ve které se po každém úmrtí objevíte v místě naposledy uložené pozice, znemožňuje divákovi najít si vztah k postavám a prožívat s nimi pocit nebezpečí. Cokoliv se pokazí, dá se v příštím pokusu zkusit znovu a jinak. Zakletý Cruise postupně vyzkouší všechno, stejně jako Bill Murray v Hromnicích, a nakonec se mu možná podaří zničit mimozemskou invazi. Ačkoliv se film tváří rafinovaně, při bližším ohledání zjistíme, že jeho obsah je notně chatrný. Co chtějí Mimíci na Zemi? Jasně, ovládnout ji, ale proč? Potřebují zdroje, místo, něco jiného? Architektura filmu postrádá pevné základy, které by celou zápletku udělaly trochu uvěřitelnější. Akce je zběsile stříhaná, ale nijak nápaditá, efekty průměrné, ale to bych autorům odpustil, na vizuálních efektech se pořádný film stejně postavit nedá. 3½ ★

Poněkud slabší Vlasta. I když je ve filmu pár dobrých fórků, chybí tomu spád a timing, těch 80 minut se docela vleče. Kam se Špelec hrabe na U pokladny stál nebo Přednostu stanice, to byly onačejší komédie.