crackonosh

Příjemná malá filmová událost, a to hlavně díky představiteli hlavní role, kterého jsem si oblíbil už ve Špíně Londýna díky jeho citlivému, úspornému herectví. Škoda, že místy selhává uvěřitelnost a logika, motivace některých postav zůstávají zastřené. Jednání oněch dvou velkých bojovníků v závěru postrádá smysl — vždyť jen viděli rvačku kdesi u schodů, pozadí Terryho jednání jim známo nebylo…

Poklidnou atmosféru říční lázně a jejich tří (čtyř?) mudrců protíná příjezd kouzelníka-režiséra a jeho uhrančivě blonďatého křoví v podání Jany Preissové. Tato zdánlivě bezvýznamná událost rozruší líné vody Antonínova koupaliště nejen dešťovými přeháňkami, ale také trojím milostným vzplanutím, které v osazenstvu plovárny zanechá nedozírné (rozuměj tragické) následky. Neumím si představit, že ještě dnes by někdo byl schopen takto křehký, poetický a komediální film s roztodivnými replikami natočit, aniž by byl ve výsledku trapný a strojený. Je neuvěřitelné, že Menzelovi se to opravdu povedlo, ačkoliv dík zaslouží také nejvýraznějším představitelům hlavních rolí — Hrušínskému, Brodskému a Myslíkové. Možná, že v Hřebejkově U mně dobrý jsou náznaky lázeňské situační komiky, ale co naplat, když celý jeho film je vlastně strašně zbytečný. Abychom ovšem byli upřímní, ani Menzelův film v sobě nenese žádné výrazné poselství, a proto k pěti hvězdám nesáhnu asi jen pro tu téměř absolutní nedějovost celého snímku.

Průměrný film, který bych raději viděl v televizi než na DVD. Dobové japonské reálie jsou v pořádku, výběr herců je také ucházející, ale rušivý je dokumentární komentář, který se dal nahradit několika dialogy hlavních postav. Ač má snímek filmový formát, kamera je většinu času silně televizní, ale nebude to asi nedostatkem peněz, protože na obrazovce se vyskytuje velmi obstojné množství komparsistů a všichni herci mají vynikající kostýmy. Plusem je exotické prostředí, ale ani to nezachrání po všech stránkách průměrný film, který patří do televize.

Báječná, delikátní podívaná plná odzbrojujícího humoru a četných překvapení. Nic lepšího jsem si TEN večer asi nemohl pustit. Užasle jsem sledoval dění na plátně (LCD) a smál se, až za břicho popadal. :)

S velkou zvědavostí jsem se ponořil do prvního Parkova příběhu o pomstě a doplnil si tak se zpožděním celou svatou trojici jeho filmů. Formálně ještě nestylizovaná, filmařsky velmi přímočaře vyprávěná story o špatných rozhodnutích a vleku událostí, které s sebou zákonitě přinášejí, ústí neodbytně v kruté drama, které bude všechny zúčastněné zatraceně bolet. Kamera neuhýbá ani v syrovějších momentech, a tak nás rozhodně neušetří setkání baseballové pálky s lebeční kostí, dvojí pitvy ani závěrečné nožové anabáze. Občasná překvapení a nečekané zvraty jsou ďábelsky rafinované, a tak nebýt několika mírně těžkopádných náhod, které namísto posouvání děje ubírají na uvěřitelnosti a téměř dokonalé autenticitě, postavil by se pan Pomsta hned vedle Oldboye. Takto zůstává o stupínek pod ním a ponechává mu jeho bolestné prvenství.

Nejlepší film Jackieho Chana za posledních patnáct, dvacet let. Tečka.

Nemám příliš v lásce fantaskní světy a ani „burtonovské“ filmové pojetí neuznávám bez výhrad, proto jsem na del Torovo dílo kráčel do kina s jistými obavami, přestože jsem měl aspoň jakous záruku v podobě příznivých recenzí. Ale Faunův labyrint je skutečně skvělý ve většině ohledů. Tak předně fantazijní část filmu má mnohem méně prostoru než by se mohlo dle traileru i názvu zdát, je jen vysněným únikem malé Ofélie z nekonečného zlořádu obklopujícího světa, který po ní natahuje své zrůdné ruce; a partyzánské Španělsko je ve své realitě mnohem nebezpečnější než ruce s očima, jež po ní natahuje ďábelský požírač nevinných dětí a víl. Poselství filmu že fantazie dovoluje překonat krutost života, je ve své jednoduchosti naprosto průzračné. Vždyť proč jinak by odnepaměti vznikaly všechny ty pohádkové příběhy, ústně podávané mezi generacemi, později zapisované a od dvacátého století také zfilmovávané? Labyrint je pak výjimečný díky přesnému herectví hlavních postav, geniální kameře a podmanivé hudbě, které jej spolu s precizním režijním vedením vytrhávají z osidel průměrnosti do skutečné filmové fantazie.

Odvahu jít na Toma Cruise do kina a dívat se, kterak se znemožňuje v japonském kimonu v příběhu, který je předvídatelný a klišovitý od prvního okamžiku, jsem neměl. Ale při práci u počítače jsem se přece jen po očku koukal. Nebyl to sice takový psychický teror, jak jsem se obával, ale Poslední samuraj mě ani v nejmenším nenadchl. Naprosto rutinní americký velkofilm, který se snaží získat body zasazením do exotického Japonska z konce devatenáctého století, aniž by byl schopný rozehrát kteroukoliv ze zajímavých linek, které se mu nabízely. Hodnotit Cruisův výstup nemohu objektivně, protože byl film dabovaný, přesto jsem se ale neubránil tomu, abych se mu čas od času škodolibě nezasmál. Doslovně naservírovaný příběh typicky amerického floutka, alkoholika sužovaného traumatem z minulosti je fádní a ani bojové scény nevynikají velkou propracovaností nebo dobrou choreografií, jelikož se snaží zastírat Cruisovo bojové neumětelství. A ty filosofické řeči, ty řeči...

Plytká a nudná variace na již stokrát zpracované téma cti, odvahy, blablabla, ovšem tak zoufale a špatně natočená variace, že ve mně nevyvolala ani špetku jakéhokoliv citu. Je to režijní i scénáristická bezradnost, nepřehledné bojové scény a klišovité dialogy, a samozřejmě také přemrštěná délka, které dohromady sráží potencionálně zajímavý film do nudného a unylého filmového podprůměru.

Nikdy bych nevěřil, že americkému remaku asijského filmu dám vyšší hodnocení než originálu. Musím bohužel konstatovat, že ve srovnání se Scorseseho verzí je Volavka až moc zmatená a pomalá, takže nemohu skrýt mírné rozčarování.