mat.ilda

Tak pobavilo - což jsem v podstatě očekávala... i když, upřímně, mimo Jemaina Clementa by zde rozhodně každý neobstál, možná jen pro něj, když jsem se sama sebe v polovině času ptala, jestli ten konec, co se nabízí, chci vidět, odpověď zněla - určitě!

Variace na alzheimerovské téma, kde se tentokrát nikdo neposral... tento průvodní jev by zvlášť zamrzel, kdyby jím utrpěla důstojnost té přenádherné ženy, která jí zůstala až do konce. Filmu, rozumí se. Citlivě předestřené důkazy lásky v období, kdy už je vlastně ani nečekáte, o to jsou krásnější... Umocněno tichem zimní krajiny i zvláštním smutkem Youngova Harvest Moonu.

Takže k věhlasu jména přihodíme dvě mladé a jednoho starýho, něco nahoty zahalíme do (kvazi)sexuálního napětí a bude to cajk... tak za mě ne, Luisi, za mě ne - a to se nechci nimrat v tragických výstupech vedlejších postav, nerada hatím statusy labutích písní.

Jen pár otázek: A je ta holka slavná a bohatá? ... spustila revoluci, která pomohla ženám získat více respektu - to jako vážně? A oni se asociálové s kriminální minulostí chystají prohlásit znevýhodněnou menšinou a možná k tomu zapořádat prajd nebo tak něco? A tloukli Stephena Merchanta doma po hlavě? Odpovědi neznám, věřím však v inspiraci skutečnem, což dokazuje závěrečné defilé předloh... to fakt nevymyslíš!

Poněkud šokující příběh ze života divochů na jihu Evropy v čase docela nedávno minulém, kde je dost s podivem, že přežijete dětství - ovšem ponesete následky - stane se z vás barbar! Na cestu do Milána se mohla s trhlou Grázií vydat celá ves, tuším, že volné lůžko s diagnózou by se našlo pro každého... nu, a tím je pro našince nakonec povzbudivé žít v mírném pásmu s vědomím, že se nám nedostává tolik... jak to říct korektně - temperamentu? Krásná Valeria Golino, výstižný hudební motiv a středomořská atmosféra nestačí, zvlášť, když se mi nádavkem dostalo naprosté neúcty ke všemu živému.

Danielle Steel na cracku.

Exaltované, poživačné, ublekotané, velkohubé, duté a namyšlené NIC... a kam že se poděla Amerika zahalená do dýmu Marlborek a ozvučená cinkáním ledu v nekonečném sledu drinků? Zapomeňte, teď je třeba prokládat dialogy pomlaskáváním a mlácením příborů, společně s fenoménem všemožných gastro soutěží a armádou kuchaříčků se tak vkrádají myšlenky na další z mnoha pokusů o přeformátování životního stylu podle předlohy... ale možná mluvím z hladu, jelikož jsem si u plků tradičně unylé, přesto kdovíproč přehypované Streepové neuděla komerční přestávku na občerstvení ve zcela neopodstatněné obavě, že přijdu o gró příběhu.

Poláci se očividně nebojí postavit se temným zákoutím svých povah a společenským problémům, aniž by si z vážných témat dělali švejkovské prdelky za každou cenu... i ztráty důstojnosti.

Láska nebeská po slovansku, prostá „stand up“ comedy stylu anglosaských klišáren, tudíž více komornější, sofistikovanější a tím i osvěžující..., pravda, vyzněním poněkud boženoněmcovské, čemuž se v rámci žánru nelze příliš vzpouzet, podbízivá líbivost ve formě všeho módního, včetně rasy (toulavýho!) hafuši, už mírné cukání může způsobit. Vše ale válcují výkony ladných Polek, které je potěšením sledovat, snad kdyby se jedna z nich ke konci neproměnila ve Víťu Starého blahé paměti...

Jako by nestačilo, že je život sám o sobě hajzl... s lety vás začnou houfně navštěvovat ještě jeho mladý. A pak je těžké nebýt krávami (i když zkusit se má všechno).