NinadeL

13/13 Má to hezky vystavěný vodnický svět, bohužel ten casting to dost často zabíjí. V malých roličkách je to samá Voldánová nebo Hejma a podobní neherci, ale naštěstí holčičí hvězdičky současné mladé generace to dávají s přehledem. Poláková je vyloženě k užužlání, trojice jezin Pazderková, Plodková a Nováková vyloženě baví, Doležalová jako topička je na jistotu a takhle se vám to nakonec poskládá jako radost k pokoukání celé. Překvapující bilance.

Kinoautomat budiž, ale proč v mužské variantě Holky na zabití?!

Daniel Panda a jeho politická estráda. Ne, díky.

V roce 1931 se Saša Rašilov dostal na pomyslný vrchol ve dvojici filmů úzce spojených s Jaroslavem Haškem a jeho nejslavnějším hrdinou Švejkem. Po sérii větších či menších rolích v němém filmu se snad mohlo krátce zdát, že jeho cesta novým médiem bude epochálnější, přesto po "Haškově roce s tváří Rašilova" bylo možné si Sašu na větším prostoru užít už jen v dalších čtyřech filmech - v Pod jednou střechou, v Přijdu hned, v Rodinných trampotách oficiála Tříšky a v Divotvorném klobouku. Což není věru mnoho, Saša jako představitel hlavních úloh se s filmovým médiem míjel až do své smrti, ačkoli patřil mezi generaci nadšených průkopníků. Jeho doménou zůstala činohra ND, kde působil od dob Hilarových. A čím tedy zaujme Poslední bohém? Jako studie proměny Haška v jeho vlastního literárního hrdinu. Rašilov si skrze svou postavu prochází několika výraznými proměnami od bohémského spisovatele, který není schopen uživit vlastní dítě a předstírá před ním, že je jeho pouhým strýčkem, zároveň dokáže ale pobavit celou putyku vlastním zpěvným repertoirem, stává se vynikajícím fabulátorem a cirkusákem... když tu udeří povinnost narukovat. Raritní je též výrazná role herce z Burianova divadla Jana Richtera a počátky rozkošné salónní herečky Trudy Grosslichtové, jejíž postava vychovatelky zde tvoří ideální mostek mezi Haškem revolucionářem a Haškem bohémem, který přeci jenom potřebuje nějaký ten příjem, a je tedy možné přijmout z pozice spisovatele na dlažbě i místo v "lepší společnosti" - ovšem v takové, ve které je hlavou rodiny stará generálová s tváří Anny Švarcové, což by na každý pád vyprovokovalo k revoluci každého.

Málokdo by to do modelky s tvářičkou AnnaLynne McCord řekl, že po pár seriálech už bude na čase, aby si také zahrála nějaké ty lidské zrůdy. AnnaLynne je super sexy v Nip/Tucku, v 90210, v Dallasu, ale vedle všech těch dokonalých krásek se srdcem na dlani je také Pauline - teenkou s fetišem na krev, která nejen, že nevypadá přitažlivě, ona se i chová jako úplný retard a nikdo by si o ní na škole ani neopřel kolo. Přesto i s tímhle vzhledem a chováním totálního outsidera dojde milá Pauline ke všem cílům, které si vytyčila. Ať už je to ztráta panenství během menstruace nebo získání náhradních orgánů pro svou vlastní sestru. A samozřejmě je tu také skvělá slavná bývalá XXX herečka Traci Lords jako její matka. Víc ironie v tom už být ani nemůže.

Coco před Chanelem se paradoxně výborně doplňuje s filmem Coco Chanel & Igor Stravinsky, protože se zabývá přesně jen tím obdobím v životě Gabriely před Igorem. A Audrey Tautou propůjčuje tvář té Coco, která zatím ještě nebyla nikým, pouze nezávislou mladou dámou, kterou dusily konvence secesní společnosti. Zatím nebyla nikým, ale věděla, že styky s vhodnými muži dosáhne úspěchu. Gabriela byla velmi chytrá a zpětně se zdá být, že byla i emancipovaná, ona ale jen vždy chtěla být nezávislá.

Coco Chanel & Igor Stravinsky je naprosto dokonalá milostná romance na motivy společné kapitoly ze životopisů dvou výrazných osobností počátku 20. století. Coco je ve dvacátých letech skutečným ženským Fordem, miluje všechny barvy, zejména pokud je tou barvou černá. Má vytříbený vkus, je emancipovaná, zocelená smrtí své první velké lásky a je v takové pozici, že si může dovolit podporovat celou rodinu Igora Stravinského. A zatímco vyvíjí svůj nejslavnější parfém Chanel č. 5, Stravinský se ocitá mezi dvěma premiérami Svěcení jara. Ještě pořád v sobě cítí žluč po neúspěchu z roku 1913, ale nyní v nově obrozené poválečné společnosti (a díky Coco) se jeho dílo setkává konečně se zaslouženým úspěchem. Co může být pikantnějšího, než obsadit Igora živočišným Madsem Mikkelsenem a jako Coco mu dopřát androgynní Annu Mouglalis?

On a jeho sociální komentář aneb On a jeho vzdor vůči zvukovému filmu. Beztak ale nikdy nezapomenu na tu paralelu s filmem Svět patří nám, protože vidět tenhle Chaplinův projekt očima V+W po té, co dokončili svůj vlastní spektákl na téma moderní doby, to by uvrhlo do deprese každého.

Překrásné nápady, z dnešního pohledu je pozdně secesní imaginace sice už opravdu extrémně archaická, ale kdo by měl to srdce neocenit ledového obra a souhvězdí zobrazená za pomoci jen lehce oděných modelek?

Pokud bych měla vybrat dvě nejlepší Popelky do roku 1945, tak by to hned po té s Betty Boop byla tato Mélièsova. Je to skvěle předimenzované a jak se sluší na pohádku, i pořádně trhlé, nápadité a výprava opravdu nebyla střídmá.