NinadeL

Málokdo by to do modelky s tvářičkou AnnaLynne McCord řekl, že po pár seriálech už bude na čase, aby si také zahrála nějaké ty lidské zrůdy. AnnaLynne je super sexy v Nip/Tucku, v 90210, v Dallasu, ale vedle všech těch dokonalých krásek se srdcem na dlani je také Pauline - teenkou s fetišem na krev, která nejen, že nevypadá přitažlivě, ona se i chová jako úplný retard a nikdo by si o ní na škole ani neopřel kolo. Přesto i s tímhle vzhledem a chováním totálního outsidera dojde milá Pauline ke všem cílům, které si vytyčila. Ať už je to ztráta panenství během menstruace nebo získání náhradních orgánů pro svou vlastní sestru. A samozřejmě je tu také skvělá slavná bývalá XXX herečka Traci Lords jako její matka. Víc ironie v tom už být ani nemůže.

Coco před Chanelem se paradoxně výborně doplňuje s filmem Coco Chanel & Igor Stravinsky, protože se zabývá přesně jen tím obdobím v životě Gabriely před Igorem. A Audrey Tautou propůjčuje tvář té Coco, která zatím ještě nebyla nikým, pouze nezávislou mladou dámou, kterou dusily konvence secesní společnosti. Zatím nebyla nikým, ale věděla, že styky s vhodnými muži dosáhne úspěchu. Gabriela byla velmi chytrá a zpětně se zdá být, že byla i emancipovaná, ona ale jen vždy chtěla být nezávislá.

Coco Chanel & Igor Stravinsky je naprosto dokonalá milostná romance na motivy společné kapitoly ze životopisů dvou výrazných osobností počátku 20. století. Coco je ve dvacátých letech skutečným ženským Fordem, miluje všechny barvy, zejména pokud je tou barvou černá. Má vytříbený vkus, je emancipovaná, zocelená smrtí své první velké lásky a je v takové pozici, že si může dovolit podporovat celou rodinu Igora Stravinského. A zatímco vyvíjí svůj nejslavnější parfém Chanel č. 5, Stravinský se ocitá mezi dvěma premiérami Svěcení jara. Ještě pořád v sobě cítí žluč po neúspěchu z roku 1913, ale nyní v nově obrozené poválečné společnosti (a díky Coco) se jeho dílo setkává konečně se zaslouženým úspěchem. Co může být pikantnějšího, než obsadit Igora živočišným Madsem Mikkelsenem a jako Coco mu dopřát androgynní Annu Mouglalis?

On a jeho sociální komentář aneb On a jeho vzdor vůči zvukovému filmu. Beztak ale nikdy nezapomenu na tu paralelu s filmem Svět patří nám, protože vidět tenhle Chaplinův projekt očima V+W po té, co dokončili svůj vlastní spektákl na téma moderní doby, to by uvrhlo do deprese každého.

Překrásné nápady, z dnešního pohledu je pozdně secesní imaginace sice už opravdu extrémně archaická, ale kdo by měl to srdce neocenit ledového obra a souhvězdí zobrazená za pomoci jen lehce oděných modelek?

Pokud bych měla vybrat dvě nejlepší Popelky do roku 1945, tak by to hned po té s Betty Boop byla tato Mélièsova. Je to skvěle předimenzované a jak se sluší na pohádku, i pořádně trhlé, nápadité a výprava opravdu nebyla střídmá.

Jako nápad je to skvostné, ráda bych viděla i delší verzi s podobně jasnou vizí.

Byly jednou jedny dějiny filmu a ty vždycky začínaly na nádraží v La Ciotat.

S akceptací Obchodu na korze bojuju už dlouhé roky a stále je to jako na moři, jednou dole, jednou nahoře. Ostatně tvorba dua Kadár/Klos bude vždycky problémová, protože konečně už ten jejich společný nástup v 50. letech, to je jedna úchylnost za druhou. Nejdříve posílají Dohnala budovat socialismus do Západního Německa v Únosu, pak tahají humor z předválečných ikon v Hudbě z Marsu tak, že je z toho spíše teskno než veselo, v Tam na konečné a ve Třech přáních už se zase pro změnu tváří jako umělci, kteří pochopili a stali se vedoucími osobnostmi tání. Není to s nimi snadné a pokud tedy vrcholí jejich tandem příběhem z neoblíbených dějin Slovenského štátu, koledují si o hysterické přijetí plné ovací či případně o pravý opak. Obchod na korze má námět srovnatelný s apelem Zinnemannova The Search, což je sice pěkné, ale tragika uzavřená v postavě Idy Kamińské je příliš komplikovaná na to, aby jí tak jednoduše zastínil Kronerův tradiční občan v morální nouzi. A bohužel dnes už je i problematické vyznat se v těch dialozích, které suverénně kombinují slovenštinu, němčinu a jidiš. Čili atypičtější film pro čs. kinematografii být nemůže, presto je to právě on, který reprezentoval ve své době 20 let Státního filmu a dnes je ocejchován Cenou akademie jako věčný a božský.

Kdepak naše Věra. Konečně toto téma nemohl zpracovat nikdo trefněji, než ona, protože kolektivní pruda na Jižáku mezi bahnem a paneláky je něco tak absurdního a přece tak důvěrně známého většině z nás. Já osobně vnímám Panelstory jako volné generační pokračování Naší bláznivé rodiny Valáška a Kachyni, kteří zobrazili současnou povahu českou v rozpuku šedesátých let zcela mimo všechny ty intelektuální proudy, které beztak nikdy netrápily ve skutečném výsledku větší množství populace. Typická česká rodina se vždycky bude více zajímat o to, jestli maminka neztratila někde brýle, jestli starší dcera už dohlédla na tu mladší mezitím co se chystala na rande a pokud tato domácnost žila svého času v pražském centru, bylo nabíledni, že v další dekádě musela tyto své zájmy přestěhovat do pěkných panelových sídlišť. Schulhoff z tohoto tématu udělal komedii, Chytilová to dotáhla na nepřikrášlenou satiru. A dokonce k tomu dodaly s Kačírkovou neofeministický pohled na mezilidské vztahy. Takže zdar umakartovému jádru a mateřské dovolené!