NinadeL

Navazující pohádka z Kmínkova cyklu, který měl sestupnou tendenci. Ale navzdory menšímu rozpočtu, počtu herců a celkovému entuziazmu, působí Sněhurka a sedm trpaslíků méně děsivě, než Perníková chaloupka. Ono je ostatně lepší jen tušit, jak asi vypadala chaloupka sedmi trpaslíků uvnitř, vzhledem k tomu, že i Ele Šárkové stačila jen zámecká zahrada k odehrání všech důležitých scén.

Patrně to jediné, s čím lze srovnávat tyto pohádky, je divadelní záznam Prodané nevěsty z téhož roku. Nejedná se o čisté filmy, ale z dnešního pohledu o scénickomediální archeologii. Někteří již poznamenaly důležité postřehy, účast baletu ND, hudební pasáž z Louskáčka a prvorepublikový katechismus, jiní se jako již tradičně předhánějí v nepochopení a v ostrovtipu. Kmínkova Perníková chaloupka je vpravdě ojedinělý zážitek a řadit ji mechanicky mezi české hrané filmy je samostatným tématem do debatního kroužku.

Krásný příklad hybridního filmu, který nám ukazuje, jak by mohly vypadat jiné pozdní němé filmy, kdyby nebyly zpětně jen dozvučeny, ale také dotočeny. Je až opojné sledovat tu přímočarou romanci, v jejímž středu stojí L. H. Struna, představitel nejryzejších milovníků, které není nutné vsazovat do luxusních prostředí (i Machatý ho použil jako protiklad k falešnému světu nočních barů), ale srdce dokáží lámat i v prostém srubu uprostřed lesa. Aša Vašátková by mohla být úspěšnější jako hrdinka výhradně němých filmů, té dialogy nesvědčily. Naopak Anity Janové je věčná škoda, že ve zvukovém filmu nepokračovala. Nádherné děvče. Závěrečná otázka pak náleží talentu Zdenky Palečkové, jejíž scény s nezvykle negativně naladěným Pištěkem mají zase jiné osobité kouzlo.

Ambiciózní projekt Rovenského přebraný Kubáskem se proměnil do velmi riskující produkce. Což o to, skvělá slovenská příroda je atraktivní sama o sobě a Jarda Blažek jí rozumí. Příběh je poutavě starosvětský, prostý a lidsky silný. Nicméně je složité hodnotit Želenskou a Klapucha v hlavních rolích, kteří v českém filmu nikdy nezakořenili, ale zde jsou dostatečně přirození a pokud by dostali další příležitosti, mohli se proměnit v oblíbené stálice. Leč nestalo se. Morálka hlavních postav je srovnatelná se staršími romány Klecandovými. Venkoncem jde tedy o zajímavý příklad lyrického filmu.

Rozkošný civilní film, na kterém by se dalo učit, že není nic přirozenějšího, než taková normální rodinka ve 20. letech. Totiž ta skladba drsná matka, otec pod pantoflem, rozmazlená starší dcera a mladší dcera otloukánek je stejně univerzální v době před 100 lety, jako kdykoli potom. Jedná se o Marion Davies production, takže logicky vzato Marion jako titulní Patsy svítí, seč jí síly stačí. Dokonce zdařile paroduje svoje kolegyně Mae Murray, Lilian Gish a Polu Negri (a půjčuje si několik dobrých gagů Charlie Chaplina). Čili pokud se tu najde ještě někdo, kdo si myslí, že němý film je jen groteska nebo archaický spektákl, směle do toho.

První zvuková adaptace Jiráska byla sice na Innemanna poněkud náročnější produkce, ale výsledek i tak stojí za pozornost. Celé to stojí a padá na autenticitě Bedřich Karena jako Jana Sladkého Koziny z Oujezda. Sic celé obsazení je hodně nevyrovnané, Kozinovu matku hraje Leopolda Dostalová a jeho ženu Marie Grossová a kdesi ve změti chodského lidu najdeme i Trudu Grosslichtovou, Rovenského a Fialu. Takže jediný na svém místě vzhledem k typologii a zkušenostem je Theodor Pištěk jako Lomikar. Nicméně ve srovnání s pozdější Fričovou verzí se tato pyšní zdařilým scénářem Wassermana a vkusným patosem.

Fenomén bývalé Patsy tropící hlouposti, která se ve filmu stala Evou, si žije sám pro sebe už celá desetiletí. Rádoby první crazy, která v očích některých zastínila skvělé filmy Karla Lamače, Vlasty Buriana nebo Hugo Haase. Co dodat k tomuto údajnému zázraku z pera dívčí autorky z Ahoj na sobotu? Snad jen to, že Evy se už nikdy nezbavíme. Divadelní verze kombinují původní časopisecký románek na pokračování, filmový scénář a domnělou vzpomínku na ty roky, kdy neviditelným králem všeho byl suchý humor P. G. Wodehouse. A možná bude i sequel (nebo spíš nebude).

Ač nepatřím mezi milovníky tohoto slavného muzikálu, jsem ráda, že jsem si ten zážitek dopřála právě v této verzi.

Ti, kteří znají Červené střevíčky, mají vcelku dobrou přípravku i na Hoffmannovy povídky. Ale tato kreativní adaptace slavné Offenbachovy opery je v mnohém ještě výraznější, opulentnější a zkrátka větší. Samotná opera Les Contes d'Hoffmann (1881) je už velmi zajímavým přepisem E. T. A. Hoffmanna a je to naprostá divočina. Patrně nejslavnějším kouskem je árie robotické Olympie, která patří mezi nejlepší čísla mnoha zpěvaček posledních 140 let. Velmi doporučuji.

Svěží zážitek.