Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Akčný
  • Romantický

Recenzie (186)

plagát

Dievča, ktoré sa hralo s ohňom (2009) 

Druhé pokračování trilogie Milénium a pro mne velké překvapení. Zatímco první část je uzavřený celek, druhá plynule pokračuje v třetí, jsou více provázané. V prvním díle je kladen důraz na rozplétání labyrintu vztahů jedné "zvláštní" rodinky a Lisbeth je zde spíše představena divákovi, v druhém se pozornost plně převrací na její příběh a minulost. Již zde není jako "agent/hacker", ale oběť, kterou dohání všechny její noční můry a ona se s nimi jednou provždy musí vypořádat. Novinář Michael je tentokrát jejím vzdáleným partnerem, ale vidím to jednoznačně jako přednost. Lisbeth je sólistka se vším všudy a její postava je zde více vykreslena jako superhrdinka, která se v tomto šíleném světě prostě musela naučit chodit a těmhle >sviním a úchylům< to natřít. Vlastně mi vůbec nevadí ta změna stylu, která je tu v komentářích tolik vytýkána. Je logická, protože se příběh krystalizuje do "kdo z koho" situace a tudíž na akci a protiakci. Ubylo tak možná atmosférického napětí plynoucího z neznáma, je zde však cítit jinak: je na těle -někdy i vystrašené- Lisbeth a já to tak beru jak plus, její postava je pro nás více osobnější a máme možnost ji plně pochopit. Závěrečná scéna je potom takovým faktickým vyvrcholením akčních scén (a odpouštím i -SPOLIER- hrobovou scénu a hodně zvláštního chlápka, co nic necítí) a třetí díl opět mění tempo a styl vyprávění. Co se týče režie/scénáře/vizuálu, nelze nic vytknout a postavy Michaela a Lisbeth nemohly být vybrány lépe - jejich herectví je jiné (včetně charismatu), ale funguje to prvotřídně a ani si nelze představit někoho jiného. Nekonkurují si totiž svým stylem, tak jako ve Fincherově filmu.

plagát

Ja som ľud (2014) 

Příběh z Egypta prodchnutý člověčinou, natočený Francouzkou s egyptskými předky. Miláček v Jihlavě 2014... a faktický vítěz festivalu. PS: Nikdy nezapomenu, jak si k nám - postávajícím zkřehlým postavám před DKO - přišla sama režisérka s producentem (?) zapálit cigaretu. Já si zprvu vůbec nevšimla, o koho jde a "aha" moment přišel až s "blahopřeji", které vyřkl můj doprovod, když uviděl sošku v podpaží autorky filmu. Love these moments of life.

plagát

Jezero (2013) 

"Chtěl jsem alespoň jednou v tomto filmu umřít.", řekl japonský tvůrce po projekci.

plagát

Temný prípad (2014) (seriál) 

Tyhle dva pány bych hltala -snad- i kdyby jen vařili halušky. Jejich detektivové jiskří kontrastem svých charakterů a odzbrojující autentičností. Tak výborně jsou tyto postavy nejen napsané, ale i zahrané. Pět hvězd pro Matthewa a Woodyho. Čirá radost!

plagát

Veľká nádhera (2013) 

Více obrazové a více náladové a smyslové, spíš než filmové, pro věčného Římana ve mně podobně nezachytitelné... jak to hejno špačků, jak ty stíny na kamenných kulisách pompézních civilizací, jak to proměnlivě laciné a nejdrahší, nejplnější a nejprázdnější. Kdo jiný nežli rodilý Ital - jmenovitě Sorrentino a Servillo - by ty paradoxy Řima coby města všech přívlastků takto a ne jinak zachytil. A s takovou noblesou!

plagát

Tri farby: Červená (1994) 

(Poezie ♥....) Kieslowski, můj Pan režisér... a jeho Tři barvy. Tak jiné a tak myšlenkově provázané. Každý film můžeme hodnotit zvlášť, ale až završením Červené, kdy v dálce doznívá Modrá a mezi nimi pevně stojí rozkročená Bílá, >víme<. Dovolím si říci, že to, čím se liší Kieslowski od ostatních režisérů, je schopnost vrstvit, schopnost vnímat ve své šíři i hloubce. Nevyřčené umí podat pokaždé jinak - vedením záběrů, opakováním motivu, pohledem herců, hudbou (!), symbolikou (která nejprve naznačí, aby později dopověděla)... To jsou všechno sladké odměny divákovi: užaslému, vděčnému, dojatému... Přirozený myšlenkový kvíz, filmařská křížovka, kdy tajenky jsou prostě nádherné a jen a jen vaše. Co naplat, jste lapeni a je to spřízněnost duší na celý život.

plagát

Tri farby: Modrá (1993) 

Napodruhé jsem tento film vychutnala o dost více. Kieslowski je prostě mistr. Jsem nu na stopě: vidí mýma očima, cítí mým srdcem, v tichosti zraje a prostřednictvím vedení záběrů mluví. V Modré je cit a obrovská hloubka.

plagát

Mai peurinseseu (2011) (seriál) 

Kardinální otázka po shlédnutí druhého korejského seriálu > Kde jsou takovýhle úžasní mužští?!? Je to jen řečnická otázka - já vím - v korejských seriálech. Charakter, umění se něčemu postavit a něco řešit, pevnost, schopnost vydržet nepohodlí a vytrpět bezpráví, "vzit to na sebe" ... v tomhle všem úžasná přehlídka postojů, které šlechtí. Nejprve oddychovka a výuka korejštiny, posléze téměř posedlost... On je to vlastně tak trochu dětský seriál, pohádka a telenovela, ale co dodat: mám pro ně prostě slabost, oni jsou neuvěřitelní!

plagát

Skala (1996) 

Na tomhle filmu jsem si vysvětlila přítomnost velké dávky pop cornu v každém americkém kině - a možná, že to tak trochu schytá za všechny snímky podobného žánru, jejichž motem je "Hlavně nepřemýšlet, jen se bavit!". Občas se mi to u amerických filmů i podaří, občas mě ty filmy nehorázně iritujou nebo zase nechaj chladnou. Někdy se i zplna hrdla zasměju (Apocalypto). Většinou si u nich uniknu do nějakého paralelního světa, kde vítám pouhou možnost vizualizace (Ostrov), nebo se nechám strhnout útěkem jako ve snu (Síť), či zajímavým nápadem (Deja vu; Já, legenda)... Ty největší bijáky vídám jako poslední z posledních, protože se asi nechci zas tak moc bavit ;-P (Avatar). A na film se Stevenem Segalem mě nikdo nedostane, leda by mě chtěl mučit. Včera jsem si na >tu< Skálu vyhradila večer při louskání vlašáků... A ano "ty největší" akční holywoodské filmy skutečně nevyžadují žádné velké chytráky scénáristy a bohužel ani neprahnou po chytrých divácích. Forma je nadřazená obsahu, což je jakési stigma doby a dá se aplikovat na mnoho odvětví showbizu a mainstreemové kultury... Doufám, že se tenhle model brzy vyčerpá a jak se samo-nafouknul, sám zase splaskne.

plagát

Miranda (2009) (seriál) 

Herečka Miranda Hart je komediální superstar... Britskej lehce afektovanej a smečovanej ping-pong humor je něco, co miluju a stále to pro mne bude důvod ke "konzumaci" UK produkce sitcomů, filmů a skečů... Co se týče seriálu jako celku - některé díly jsou přímo geniální a měly by se stát zlatým fondem kinematografie (návštěva u psychiatra, výlet do Thajska) - jsou to především ty, co jsou postaveny na hlavní postavě Mirandy. Některé humorné záseky pro mne byly ovšem příliš vulgární či nuceně presované. Divadelnost a obracení se k divákům mi naprosto sedly, stejně jako jistá podobnost s Black Books.