Tsuki

Jeden velký „experiment“, který může vzbuzovat rozporuplné pocity. Film je to veskrze bizarní (což je zřejmě pro tohoto režiséra příznačné, pro mě je to však první setkání s jeho dílem, takže nemůžu posoudit), místy může dělat až zvrácený dojem – např. minulost a dětství doktora Godwina Baxtera a jeho vztah s otcem, ale i mnoho dalšího. Na druhou stranu film obsahuje mnoho podnětných myšlenek a zajímavých replik, skoro by se až dalo říct „životních pravd“ vzhledem k tomu, že mnoho vyvěrá z nezastřeného „dětského“ vidění, smíšeného s podivnou jiskrnou dávkou intelektu. V jádru jde o film o svobodě a nesvázanosti pravidly či společností, ale úžeji jde o svobodu žen vůči mužům a jakousi ženskou emancipaci. Nicméně obsah nejde ve skutečnosti moc do hloubky a myšlenky, ač zajímavě podané, nejsou nijak převratné ani nové. Co totiž film opravdu odlišuje a dělá speciálním, je jeho forma, nikoli obsah. Vizuál, scénografie, zpracování příběhu a jeho podání jsou rozhodně nevšední, místy až kontroverzní. Bohužel, určité věci jsou v důsledku trochu sporné a na hranicí přijetí a pochopení, z velké části proto, že film dává velký důraz na sexuální scény a je jich doslova plný. Divák se pak může ptát: Pokud je v těle dospělé ženy mentálně dítě, je vůbec v pořádku dávat tak obrovský důraz na jeho pohlavní život? A pokud je film o emancipaci žen a osvobození z majetnického přístupu a sexismu mužů, proč dobrou polovinu stopáže tvoří scény s nahou Emmou Stone a sexem ve všemožných polohách, což (přiznejme si to) do důsledku potěší především mužské osazenstvo diváckého publika? Není v tom určitá míra pokrytectví? Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle ohledu film dělá dojem, že jde o vyobrazení ženské „emancipace“ z pohledu mužů. A pokud si všimneme, že jak předlohu, tak scénář i režii mají na svědomí muži, možná nejsem tak daleko od pravdy… Nicméně, toto je forma, kterou si film zvolil, a rozhodně si neklade za cíl být umírněný a korektní, takže je nutné ho tak taky brát. Když tedy odhlédnu od některých sporných otázek, jde v zásadě o výborný a nekonvenční film, kterému se rozhodně daří podněcovat diskuzi. Téma svobody je mi osobně blízké a v tomto snímku má sex a fyzičnost své zcela důležité místo, jen by mě popravdě zajímalo, jak by film působil, kdyby se zaobíral i jinými aspekty svobody než pouze sexem. Ohledně svobody jde přece o více, no ne? Jak by film asi působil, kdyby byl v tomhle ohledu více vybalancovaný, se už můžeme jenom domnívat… (na závěr ještě samozřejmě dávám palec nahoru za Emmu Stone a její famózní výkon, této role by se rozhodně nedokázala ujmout jen tak ledajaká herečka). ~(4,1★)~

Možná to není úplně úroveň Schindlerova seznamu, ale rozhodně jde o film podobného významu a hodnoty. Tím spíš, že jde o reálný životopisný příběh – o Nicholasi Wintonovi jsem sice slyšela, ale mnoho nevěděla, tudíž s povděkem kvituju, že tento film vůbec vznikl. Během sledování mě napadlo, jak neuvěřitelná je vlastně síla médií (v dobrém i špatném smyslu). Nebýt pořadu BBC That’s Life, čin tohoto člověka by se nejspíš vůbec neproslavil, věděla by o něm jen hrstka lidí, se kterými by příběh odhodlání a lidskosti Nicholase Wintona „umřel“, a do důsledku by nepochybně nevznikl ani tento film… Přitom to jsou právě takové činy a příběhy, které stojí za to předávat dál. Dobře, že to i přes skromnost tohoto člověka dopadlo právě takto. Tady musím zmínit, že oba herci (mladá i starší verze Nicholase Wintona) odvedli výborný výkon. Anthony Hopkins jako obvykle naprosto skvělý, ale mile překvapil i mně neznámý Johnny Flynn. Oběma dvěma se podařilo vykreslit skromnou, místy až uzavřenou povahu protagonisty s jeho lidsky ryzím zájmem konat to, co považuje za správné. Je radost sledovat tak „čisté“ a uvěřitelné herecké výkony na filmovém plátně. Velký díl chvály ale přesto náleží především skutečnému Nicholasi Wintonovi, bez kterého by tento příběh plný čirých emocí a lidskosti zkrátka a jednoduše neexistoval. ~(4,3★)~

Zábavná „oslava“ japonské lázeňské a koupací kultury! A to v podání velkého množství japonských herců v čele s Ikutou Tómou, plus navíc i s trochou národnostně odlišného prvku (Acugiri Jason, Chris Hart, částečně i Eidži Wentz), čímž se nepochybně tvůrci snaží poukázat, že lázeňská kultura je tady pro všechny, nejen pro rodilé Japonce. Film není a očividně ani nemá ambice být nikterak hlubokým dílem (dokonce i samotné postavy postrádají hloubku), a jako takový je třeba ho brát. Jde spíš o příjemné a místy vtipné ztvárnění japonské lásky k jejich lázním (onsen) a veřejným umývárnám a s tím spojenou kulturou a zvyky. Jelikož jde o komedii, spoustu z toho je vedeno do lehkého absurdna (např. vtipné vyobrazení „sekty“, která učí koupání jakožto pravidly svázanému rituálu) a upřímně, najdou se velmi humorné scény, ale i takové, které nejsou až tak povedené a trošku to ujede do trapnosti. Vcelku je však bilance dobrá a já osobně jsem se bavila především postavou, kterou hraje Kohinata Fumijo – to jeho ryzí nadšení pro rituální mytí bylo k popukání. Ke konci film zabředne do sentimentality a příliš přímočaré snahy dojmout diváka, což tak úplně nezafunguje, ale naštěstí se po většinu dění opravdu drží spíše té zábavné linky a odlehčenosti a nesnaží se být něčím, co není, takže nakonec mě ani ten závěr až tak neprovokoval. Celkově vzato si tedy dokážu představit ještě lepší zpracování takového námětu a je fakt, že film má svoje mouchy (např. škoda nedotažené postavy specialisty na onseny – stálo by za to dát jí na konci prostor pro nějakou vnitřní proměnu/prozření), ale jako celkový zábavný zážitek to fungovalo, líbilo se mi být vtažená do drobné komunity návštěvníků oblíbené umývárny v malém městě, a vůbec byly příjemné všechny ty odkazy na japonskou lázeňskou kulturu (myslím, že divák, který do toho má aspoň trošku vhled nebo osobní zkušenost, si to užije více). A to samozřejmě nemluvě o všech těch známých hercích, které je zábava sledovat v těchto rolích. Lehce nadprůměrný odpočinkový zážitek, přesně jak se patří pro tuto tématiku. (Viděno 27.2.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(3,7★)~

Velmi těžká tématika, skoro by se dalo říct, že je „tabu“ vytahovat tohle na světlo, ale i o těchhle věcech je nutné mluvit a poukázat na problém, který se možná odehrává za zavřenými dveřmi v něčím osobním/rodinném životě, ale přesto tady je a je chyba nad ním zavírat oči. Hlavní „antihrdina“ tohoto příběhu Šiba-san (Matsujama Ken’iči) uhrančivým způsobem předkládá pravdu jak své protistraně, kterou ztělesňuje prokurátorka/státní zástupkyně Ótomo (Nagasawa Masami), tak samotnému divákovi. Je to duel úhlů pohledu, ale nejde pouze o věc názoru. Nepopiratelná skutečnost se čím dál víc zažírá prokurátorce Ótomo do nitra. Nagasawa a Matsujama předvádějí herecký koncert a obzvlášť Nagasawa svým pronikavým výkonem skutečně září. Herecky zaujal i Emoto Akira, kterého většinou vídám spíš v záporných či duševně silných až arogantních rolích, a toto je opravdu hodně jiná herecká poloha. Krom hereckých výkonů film vyniká samozřejmě scénářem, výbornou a vizuálně nápaditou kamerou, a v neposlední řadě smyslem pro detail (postupné šedivění vlasů antihrdiny). Zpracování tedy prvotřídní, ale to důležité leží v jádru – silný námět a téma, které nutí diváka k zamyšlení. Otázka péče a zajištění starých rodičů rozhodně není jednoduchá a nemusí jít nutně o věc jasné volby. A přesto jde o otázku na zcela základní úrovni lidského života. Konflikt v sobě ukrývá už samotný název filmu (a zároveň také název knižní předlohy), který však není úplně dobře formulován (Japonci moc rádi používají angličtinu, ale často bohužel chybně). Spíš než o jakousi „ztracenou péči“ (=Lost Care), což nikomu asi nic neřekne, jde významově o „péči, která je zároveň ztrátou“ neboli péči, která znamená ztrátu/porážku. Ve filmu ostatně zazní ekvivalent názvu filmu v japonštině jako „sóšicu no kaigo“ a právě to je tím očividně myšleno – péče o člena rodiny může být na jedné straně krásná věc, na druhé straně třeba i osobním/rodinným peklem. Film si měl ponechat japonský název, který ve své vágnosti (jež je japonštině vlastní) elegantně vyjadřuje premisu filmu. Celkově nemůžu jinak než film hodnotit vysoko. Za mě to byl velmi intenzivní zážitek, který mi vězel v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí filmu. (Viděno 27.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~

Viděla jsem něco málo z Bernsteinova skvělého hudebního cyklu Young People's Concerts, kde vystupuje nejenom jako samotný dirigent, ale zároveň je průvodcem i tvůrcem tohoto pořadu. Jeho persóna působí na diváky nejenom svým neuvěřitelným hudebním talentem, ale především svým živelným nadšením pro hudbu jako takovou. Přesně toto se povedlo přenést i do filmu Maestro. Ten ukazuje jak jeho zápal pro hudbu a její „předávání“ lidem, tak celkově jeho společenskou fasádu, kterou dává na odiv. Zároveň však v kontrastu s tím film poodkrývá i Bernsteinovu vnitřní rozervanost a stinnější stránku jeho osobnosti a dává tak hlouběji nahlédnout do života této pozoruhodné osobnosti. Nakonec je to však právě hudba a jeho profese, které ho očividně celou dobu drží nad vodou. A oproti tomu, zdá se, že je to spíš jeho žena Felicia Montealegre, kdo byl ve svém životě ztracený a vnitřně nespokojený. Celkově šlo o emotivní a poutavou sondu do osudového vztahu těchto dvou lidí a jejich lásky i rozporů na pozadí Bernsteinova bouřlivého společenského a hudebně profesního života. Bradley Cooper hrál jako o život a ztělesnil Bernstaina takovým způsobem, že je skoro k nerozeznání od toho skutečného. Skvělý výkon. Celkově mě také mile překvapila hloubka vyprávění – film má mnoho zajímavých vhledů a hlubších postřehů vyvěrajících z niterného emocionálního života a vnímání dvou hlavních postav. Nezkoumala jsem sice nakolik přesně to odráží skutečnost, ale rozhodně to něco vypovídá o inteligenci a přemýšlivém založení těchto dvou osobností. Chápu, že některým divákům by spíš něž zahloubané vyprávění plné rozporů (navíc s důrazem na homosexualitu, která i v dnešní době může být někomu trnem v oku) vyhovoval přímočařejší a klasičtější životopisný příběh s jasnějším „obloukem“, ale já jsem vlastně ráda, že se Bradley Cooper rozhodl jít touto odvážnější a poněkud kontroverznější cestou. Je osvěžující vidět i takové životopisné filmy. ~(4,2★)~

Tento druh seriálu nádherně pasuje ke světu gejš, k tomu světu krásných prchavých okamžiků. A to nejen těch „uměleckých“, ale i okamžiků běžného života. Jak ostatně tvrdí slavné japonské úsloví „ičigo ičie“, každá chvíle je pomíjivá a neopakovatelná – lze ji prožít a vychutnat jenom jednou. A tento seriál té myšlenky rozhodně využívá. Nenajdete v něm příběh, co jde z bodu A do bodu B nebo nějakou konkrétní zápletku, zato však znázorňuje prosté plynutí času s postavami, které vám přirostou k srdci (obzvláště dvě hlavní hrdinky), jejich drobné útrapy a výhry, jejich duševní vývoj a cestu životem poté, co se přestěhují ze své domoviny na severu Japonska do slavného Kjóta – města bohaté kultury a historie. Každý díl seriálu oplývá příjemnou, delikátní atmosférou a divák pomaloučku poznává všechny obyvatele domu gejš i jejich spřízněné kolegy a známé z blízkého okolí. V tomto Koreedově druhém seriálovém počinu (který si sám psal i režíroval) se krásně snoubí moderní svět gejš v dnešním Kjótu a japonská kultura jídla a vaření. Přitom nejde o nic okázalého, naopak (jak je u Koreedy zvykem) se příběh odehrává ve velmi domácké, téměř rodinné atmosféře. Znázornit toto téma právě v takové náladě, to je něco, co asi dokáže jen Koreeda. A opět předvedl, že je mistrem svého umění. Kromě režie a scénáře ještě musím vyzdvihnout příjemný soundtrack, který má na svědomí mimořádně talentovaná Kanno Jóko. Plus samozřejmě seriál dotvářejí přirozené herecké výkony. Jediné, co mě trochu mrzí, je to, že seriál nedal dostatečný prostor některým vedlejším postavám, takže pár z nich se divákovi téměř až do konce slívá dohromady. Asi je na škodu, že v seriálu je postav trošku moc a ne všechny máme příležitost poznat více do hloubky. Ale možná to souvisí i s tím konceptem plynutí času – jako by byl seriál zkrátka takovým výřezem určitého času na určitém místě, přičemž postavy příběhem tak nějak přirozeně proplouvají, aniž by cíleně měly všechny stejnou příležitost se „ukázat“. Vlastně to dává smysl. Navíc, jak jsem později zjistila, příběh má svou mnohodílnou komiksovou předlohu a je možné, že tam je mnohem větší prostor se všem postavám věnovat. Pokud ale hodnotím samotný Koreedův seriál, tak musím říct, že Koreeda opět nezklamal.  Obsahově i provedením jde o velmi nevšední zážitek, který pohladí po duši. Podobným způsobem jako pohladí po duši například Malé ženy od Grety Gerwig. ~(4,3★)~

Film, který utkví podobně jako před 20 lety Koreedovo Daremo Shiranai. Až mě to svým scénářem i provedením téměř šokovalo, přestože Koreedovu práci dobře znám. Tentokrát ovšem Koreeda zastal „pouze“ úlohu režiséra, scénář má na svědomí Sakamoto Júdži. Ale spojení těchto dvou očividně nemohlo fungovat lépe, jelikož vzniklo dílo koreedovsky delikátní a zároveň velmi tajemné, poutavé, místy jaksi syrové, ukazující složitost lidských/společenských vazeb, tíhu očekávání a náročnost vzájemného porozumění a přijetí… a konečně předkládající otázku: „Kdo je tady ten netvor?“ Na jednu stranu jde o dětskou hru, na druhou stranu film celou dobu vede diváka v pátrání po viníkovi – kdo vlastně všechnu tu bolest způsobil? Scénář je nejen výborně napsaný, ale i bravurně vystavěný. Děj sledujeme ze tří různých pohledů, které postupně divákovi odhalují velmi komplexní skutečnost (stylem vyprávění z několika pohledů může film připomínat třeba Poslední souboj Ridleyho Scotta). Výborný scénář pak skvěle doplňuje Koreedova režisérská práce a silné herecké výkony – především Andó Sakura v roli matky a pak samozřejmě dva dětští protagonisté. Koreeda opět dokázal, že je mistrem práce s dětskými herci, tím spíš, že jde tentokrát o velmi choulostivou tématiku poznávání sebe sama a své sexuální orientace ve velmi útlém věku. Mimo toto ústřední téma film zahrnuje i množství dalších témat a motivů – vytváření si předsudků a domněnek, téma šikany, motiv pravdy a lži, nebo třeba dostání nějakému očekávání či zodpovědnosti… to vše v komplexním avšak uceleném příběhu, který má moc diváka zasáhnout na velmi hluboké úrovni. Závěr je lehce tajemným způsobem dvojznačný, což je nepochybně zcela záměrné. Nabízí tak jak radost z osvobození se od pout společnosti, tak i mrazivý závan smutku. Za mě jeden z nejlepších Koreedových počinů. (Viděno v rámci festivalu Jeden svět 2024.) ~(4,8★)~

Nolan v plné síle a opět ve své nejlepší formě. Musím říct, že po Tenetu před třemi lety jsem si upřímně oddechla a jsem ráda, že opustil své tendence k přílišné překombinovanosti. I tak ale Oppenheimer není snadným filmem. Vyplatí se mít alespoň základní přehled v některých historických událostech – především toho, co se týká postavení Japonska v druhé světové válce (neochota se vzdát v poslední fází války), vývoje atomové bomby a jejího následného svržení na Hirošimu a Nagasaki, ale také fázi tzv. „Mccarthismu“ a přehnaného antikomunismu v USA po druhé světové válce (za období studené války). I tomu se totiž film ve své druhé polovině silně věnuje a osobně jsem netušila, že Oppenheimer byl taktéž jednou z „obětí“ Mccarthismu. Přestože je však film pro diváka náročnější svým obsahem a prolínáním dějových linií, je zajímavé, že (oproti výše zmíněnému Tenetu) se mu daří diváka plně udržet a upoutat, se vším patřičným napětím. Ať už tedy jste blázni do fyziky nebo nejste, ať už jste znalí historie nebo tolik ne, je velká šance, že si vás Oppenheimer získá svým precizním filmovým uměním a důrazem na lidskou a morální otázku svržení atomové bomby. Sledovat život a vývoj Oppenheimera ve výborném podání Cilliana Murphyho a v kulisách Nolanova filmu byl zkrátka zážitek, který se moc často nevidí. Z toho důvodu neváhám udělit silné 4 a půl hvězdy, zaokrouhleno nahoru. (Viděno 21.7.2023 v původním formátu IMAX 70mm v Cinema City Flora.) ~(4,5★)~

Dobře rozehrané vztahové drama (a vůbec námět) o vlezlé a manipulativní matce/tchyni. Film si mě zprvu velmi získal svou sevřenou až děsivou atmosférou a budováním napětí skrze nepříjemné konverzace a okolnosti. Bohužel však směřování filmu v druhé polovině bylo pro mě osobně jaksi neuspokojivé. Nejenom, že nepřišel žádný náznak řešení, ale ani známka naděje, že by snad věci mohly být jinak. Možná si to film ani nekladl za cíl, ale asi u takového filmu podvědomě očekávám aspoň nějaké drobné prozření, něco, co by postavám otevřelo oči. Ano, ve výsledku sice můžeme matku pochopit jako člověka, který je taky jen nedokonalou bytostí, co potřebuje lásku, ale i tak film jako by pocitově upadal do beznaděje a bezútěšnosti. A pro mě to tak bylo trochu zklamání - jako by ve filmu něco zásadního chybělo. Nicméně, chápu, že je to věc vkusu a názoru, a jinak mě rozhodně potěšilo, že v tom balastu, co se běžně u nás v ČR natáčí, se najde i nějaký ten kvalitní pokus o zajímavou a hodnotnější tématiku. Za to palec nahoru. Jsem ráda, že jsem filmu dala šanci. ~(3,3★)~

Pokud čekáte náhled do minulosti prostitutky, nejspíš šlápnete vedle, protože o tom tento film nakonec není. Jde spíše o delikátní náhled do lidských vazeb, konkrétně vztahů rodič-dítě, a celkově o hledání porozumění a pochopení u druhého člověka. Jak film však ukazuje, není to vždy lehké, jelikož jsme každý jiný. Ale právě proto je pocit souznění a pevného pouta s někým o to cennější. Film to přirovnává k tomu, jako bychom všichni byli „mimozemšťané“, kteří hledají někoho ze stejné planety. Stejně tak hlavní hrdinka, charakterově spíše uzavřená a nečitelná, se snaží najít nějaký pevný bod, a přestože to tak nemusí nutně působit, přenést se přes svou minulost. Jde o film hloubavý a po japonském způsobu pomalu plynoucí, který nabízí spíš pohled do obyčejného života a lidských vztahů než klasický filmový příběh s nějakou zápletkou. Proto chápu, že diváci, kteří nejsou zvyklí na tento druh japonské kinematografie, můžou být spíše zklamaní. Mně osobně to ale velmi padlo do noty a typické japonské sondy do prchavosti života a prostých lidských zážitků jsou mi blízké, takže mi film svým stylem vyhovoval. Hrdinka v podání Arimury Kasumi byla i přes svou uzavřenou a dumavou povahu pozoruhodnou postavou. Mísila se v ní tajemstvím zastřená minulost a vstřícná, veselá a trochu svérázná persóna, kterou dávala na odiv před ostatními. Ve filmu bylo mnoho hezkých postřehů k zamyšlení (např. diskutování o rozdílných náhledech na život a na lásku), včetně samotného závěru, který malinko poodhaluje, jak moc velkou cenu mělo nejspíše pro hlavní postavu oproštění se od minulosti. Zároveň film, jak je u Japonců zvykem, nepostrádá ani vtipné a úsměvné scény, jelikož i humor je zkrátka součástí života (moc se mi líbily výměny hrdinky s dvojicí školáků, se kterými se spřátelila). Za mě tedy velmi příjemný, podnětný a emočně vyvážený japonský snímek – palec nahoru pro Netflix. ~(4,3★)~