garmon

Kdo by toto do starého Wernera řekl: svižná, skvěle obsazená noirová fantasy s jasným narativem a i ta autorova typická operácká diskoška tu má až na výjimky opodstatnění (Lisztův "Les přeludů" je už podruhé otrava, ba směšný). Zajímavý hudebně je už začátek filmu: Ivesova Nezodpovězená otázka se volně přelévá v ruchy, v Stockhausenův Gesang der junglinge a jiné kousky - Schroeter si tvoří novou ready made skladbu, je to pěkné a účelné.

Je to většinu doby zas jeden zpívající drozd Jakim, co žil u konce s dechem. Chvílemi zdlouhavý jak Valčanovova Šance. Film povyšuje neskutečná, takřka stále přítomná Vieruova hudba (oba pánové, režisér i skladatel, byli židovský živel v Rumunsku – podle mě důležité k pochopení dramaturgie celku a k tomu, jaké vlivy si to nese!) – hudba je tu přitom elektroakustický mix předkomponovaných pasáží v různých stylech (některé ani nejsou od skladatele), doprovázený tu elektronikou, tu ruchy, vpíjený, halovaný, vrstvený - film se kvůli nim vznáší v takovém snovém oparu, postsynchrony to umocňují, zvukem se komentuje děj, je to samostatná osa. Od popu přes renesanci, po symfonickou "novou hudbu". Velmi výrazná je kamera – samo veledlouhé závěry, ale někdy jde ono „ars“ v snímání až za hranu toho, co se tehdy obecně s kamerou dělalo, kruhové jízdy, zvláštní úhly, rozostření, přiznané studio... Kdyby v tom bylo víc kýče, vzpomenu Balhausovy experimenty s Fassbinderem, na Viernyho... – ale ne: tady to udržuje dokonale čistou dramaturgii Antonioniho (fotbal bez míčku!) s trochou cinéma vérité okolo. Co z toho zbývá dnes: lze vidět, že si v Rumunsku takto nežili (sprcha, luxusní interiéry), namísto vérité je to tedy spíš aranžovaný art, který chce být existenciální výpovědí. Napadly mě i Pěsti v kapsách anebo Kristové roky. Počátek toho je zřejmě u Formana - mladí lidé. Závěrečných deset minut se ale totálně vymkne i tomu – jsou to nejvíc vzrušující momenty filmu; přímá obžaloba; evokuje to snad jen Anděla zkázy. Elena Ceaușescu údajně osobně film zakázala.

...poté, co se tu tak detailně probral obsah i rámec, se mi do tohoto Tannera moc nechtělo. Protože jsem ho ale loni shlédnul skoro celého, rád jsem se do jeho světa vrátil - ...i když to zrovna tady je velmi temné. Od umístění do zimní krajiny (píšu to na jaře, vysílen po dlouhé zimě), až po samotný příběh. Přemýšlím nad zde probíraným schématem - asi na tom něco bude, reakce hrdinů jsou očekávatelné. Vyvažovaly mi to tannerovské krajiny a motivy, které jsem už viděl, a o kterých vím, že fungují v jeho skládačce na různých místech i jinak: tajemnost odmítnutí ženy, její iritující mlčení, anarchistické přátelství nepravděpodobných osob, jejich radost ze života, oheň na dvorku jako očistný živel, a nakonec násilný odsun hrdinů na místo, kde být nechtějí. Téma uprchlictví v rámci sterilní švýcarské společnosti, téma fyzické lásky a mezirasové přitažlivosti. To vše nádherně nafilmované. Možná to je o něco explicitněji formulované, ale pořád to převyšovalo zápletky o nechtěném dítěti, které jsem měl možnost vidět. Zejména ty americké.

Slyšet Rivu deklamovat a zemřít - její smutná, precizní francouzština zní každému, kdo viděl Hiroshima mon amour v uších ještě dlouho. Uživatel Šokin trefně připomíná Jeanne Moreau - Riva je oproti ní křehčí, mnohem míň tělesná - anebo: Moreau a tělo je vždycky kus perverze, to u Rivy nevidím. Jinak je to poněkud staré kino. Občas v něm děvčata navzájem v náručí tonou v krokodýlích slzách tajené zášti hlubokých padesátek, ba možná i let třicátých, kdyby se vzal v potaz výtečně vystavěný a překrásně napsaný (a přesto lehce zatuchlý) Mauriacův scénář. Podobně hudba - Jarre je tu stará škola na způsob Georgese Aurica, byla pro mě velmi iritující. Jsou mi zkrátka velmi vzdálené Landes i s jejich provždy saturovanými rodinami, které chovají jako škodnou odcizené paní. Přesto krásné, silné. Zejména druhá půlka uhne s nesmírnou elegancí očekávanému.

Film je plný loučení (poslední Iljenkův film s Kadočnikovou), ale i setkávání (já nejsem tvá fanynka, já jsem tvá matka). Je ho tam tolik, až to mnohdy nabývá halucinačních obrátek. Když se k tomu přidávají vlci, fašisté, pomsta udavačovi anebo ušlechtilý svářeč v podání sošně krásného pana režiséra, a vedle toho bobtnají problémy svazové herečky, ba místní herecké divy (která ehm hraje samu sebe si) a s ní spojené citové eskapády, neboť je obklopena vášnivými muži čítaje jejího milujícího uměleckého druha a mladičkého fanouška, který o ní točí dokumenty, je možné konstatovat, že třetí hvězdu zachraňuje jen mimořádný vizuál a Hrabovského hudba. Zaráží mě, kde toto najednou Iljenko vyštrachal, nemá to vkus, hlavu ani patu. Trošinku to v té velkohubé splácanosti připomíná Šepiťkové Ty a já, tam je to ale přeci jen s carskou pompou. Po shlédnutí jsem si přečetl, že Sověti zastavili vývoj, výrobu i distribuci filmu 42x, slovy čtyřicet dva krát - pak to dává smysl-(.

Spousta z toho je dobová - stavění sochy, vojáci. To jsou drobné Iljenkovy úlitby, i když by se dalo oponovat, že i to je důležité, a navíc - že to tak opravdu bylo. Zbytek je ale čirá poezie - především přeexponovaný obraz (aha?! - Kristové roky - mohl to Igor Luther někde vidět) - stává se z něj grafika, je plošný jak asijské kresby, nutí nás pohled soustředit na kompozici, kontemplovat, co na něm ve skutečnosti je - mlýn a studna. Turínský kůň z tohoto bral nejvíc. A pak - samozřejmě - metafory a metafory a k nim fantaskní scény včetně zvukové stopy. Výsledek je dodnes autentický, snad těch pár desetiletí staroby mu ubírají od plného počtu.

Film byl zjevně skoro hotový, Clouzot si během natáčení patrně procházel krizí - a to s největší pravděpodobností takovou, která mu ukazovala mantinely jeho způsobu tvorby a tím i mantinely talentu. Přemýšlím, o čem by takovýto film býval musel být, aby to nebylo jalové brilantní stříhání a blikání - Costa-Gavras v dokumentu svědčí o Clouzotově tehdejší totální fascinaci Felliniho 8 1/2 - ten byl taky z hlediska prostředků nové vlny už poněkud fousatý a generačně nečasový. 8 1/2 je ale pod povrchem velmi osobní, komplexní film. To Clouzot neuměl, nebyl to introspektivní autor. L'Enfer je z dochovaných materiálů prostě kalendářová historka s trendy vizuálem (a podobná je i La Prisonnière). Z hlediska stylu je pro mě ještě zajímavé to, že i Fellini šel po 8 1/2 velmi brzy směrem estetiky studiově kašírované postmoderny, ke které se ti lepší z nouvelle vague dopracovali až v 80. letech - ejhle obkročmé pohyby k aktuálnosti - staří jsou náhle novější, než mladí, kteří si pevně frčí discopříběh svého trendu. Co se týče Romy, nejvíc se mi líbily záběry z kamerových zkoušek - pokud chcete vidět, co byla ta mrška za rasu, tady to trochu prosvítá, je to jak home video. Tenhle dokument je velmi slušný, není moc co vytknout, vtipné jsou znovu předehrávané scény ze scénáře. Jednu dolů dávám asi prostě z toho pitomého důvodu, že to je jen dokument - že to není nic dechberoucího. L'Enfer by na plný počet zjevně taky nedosáhnul.

Strašlivě to zestárlo.

Dekorativně-konverzační fantasy na ruský způsob digitální doby: velký omyl. Litvinovu ráda obsazovala Muratova - zajímalo mě co po Muratové smrti dělá. Pořád totéž. Přenesla si textová ostinata a oběšence na jevišti a zůstala afektovaná. Toto je vlastně divadlo. Dlouhá štědrovečerní večeře jako od Wildera, jen o týden později - jde o Silvestr. Je to perfektně vypravené - ehm, je to strašný kašírovaný kýč a to včetně vizuálních odkazů na Lempickou - . Harry-potterovský kašírovaný vizuál se tu snoubí s atmosférou nějaké podivné počítačové adventury situované do kryptolesbického matriarchátu. To, že tu adventurního není nic, vadí nejmíň. Fantaskno občas odkazuje na Andersena - Louskáček, Sněhová královna, vím já... K tomu se ale připlétá quasi-retro nějaké velkoruské aristokratičnosti, a z té mi bylo hned hnědě, hned ekl. I ten plastový pop tu je velkorusky patetický a temný - nas nedogoňa hadr. A bohužel za tím vším není nic, nic, nic - je to navíc nanicované okatě; libuje si to v té dekadenci; divím se vlastně, že toto v protofašistickém putinovském Rusku ještě prošlo (a jsem rád, že Renata projevila se svou přítelkyní tolik duchapřítomnosti, aby obě včas unikly do Švýcarska - třeba tam budou nadále pít šampaňské). Snímek má velkolepou produkci; třeba časem vyjde najevo, co tímto chtěla autorka říci; třeba to rozvine k něčemu se smyslem.

...lehce nepatřičně si tu s komentářem přijdu - téma je bolavé, důležité a má jasnou spirituálu; materiál je z těch nejušlechtilejších, umění vysoké ve všech aspektech. Nicméně mi oproti jiným Angelopoulosům nesedělo v první řadě obsazení hvězd nejhvězdnějších - působí to proti skromnosti a civilnosti filmu jako potvrzení jejich klamnosti; neseděly mi úplně ani dialogy - titulky občas vypadly a já si uvědomil, že bez hlubokých poetizujících Guerrových maxim bych byl rád obešel i v Nostalgii anebo Identifikaci ženy; neseděla mi eliminace jakéhokoliv uměleckého rizika, která tu už vede k riziku autokýče - Angelopoulos opakuje motivy jako readymades (- u Jancsóa mi to nějak nevadí, tady má ale film nápřah ke tvaru, který by mohl být nový, kdyby tvůrci riziko podstoupili - kdyby zde například nebyla figura režiséra-pozorovatele jak v Cestě na Kytheru; kdyby tu nad mollovými smyčci neparádoval hoboj jak v Krajině v mlze; kdyby se to filmově nejvzrušivější neodehrávalo na pozadí veselic atd. -) prostě příliš malá obměna prostředků. Plus podepisuju námitku přepsanou uživatelem StaryMech - co přidaného vnáší latentní elitářství do témat odloučenosti a vykořeněnosti?