garmon

Setkání s neznámým režisérem může znamenat nepochopení jeho jazyka. U Vinogradova stála na jedné straně neodiskutovatelná, někde až okatá výtvarnost či "uměleckost" na druhé straně partizánské téma a přetržitost anebo spíš trhanost, ba surreálnost motivací a narace, která mi evokovala cenzurou poznamenané Iljenkovo Mečtať a žiť. Postavy příliš snadno obrací k "tomu správnému" řešení, záporáci jsou hnusní až běda a směřují k jedinému zaslouženému konci. Scény mívají rychlé konce, jako - jako kdyby to někdo odstřihnul... A možná se pletu a je to režisérův trademark. K tomu přistupuje má neznalost běloruské kinematografie, která pokud reflektovala válku, nesla si krom státní zakázky fakt, že co fronta při setkání s vesnicí, to jedny Lidice - proto ta brutalita. Obraz filmu mi přišel zvláštně černobíle pastelový, ba často jak kdyby zbavený kontrastu - bude to ale asi materiálem. Herečky jsou překrásné,  vidím Minsk v šedesátkách jako jedno velké Saint-Tropez s takovýmito kráskami. Zejména Jelena Rysina je neskutečná...

Stylem už je to v pozdních osmdesátkách = styl se někde vytratil. Připomínalo to trochu tehdejší zručné opusy Jiřího Svobody. Drží to ale skvěle tempo, hlavní hrdina je výtečný herec a všudypřítomné špiclování a neprůhlednost vztahů skvěle ladí k důlní mystice a mým vlastním zlým výtahovým snům. Syrové naturalistické drama. I když pointou je pouhá dopravní nehoda, i ta má existenciální přesah.

Je to zjevně poučené raným Resnaisem a Antonionim, ale má to silný autorský rukopis a obrovskou múzičnost: většina scén je podmalována nediegetickým zvukem, který v snově obrazových pasážích přerůstá v tak prazvláštní filmový mélos, že to jde jinam, než kam došli zmínění. Obrazově je to jasné: diagonály, nakloněná rovina. Těžší je to v naraci: pasáže dialogů jsou ještě bergmanovsky důkladné, jsou ale důsledně podryté fragmentárností: velmi těžko se orientuje už jen v tom kdo, co komu a koho. Několikrát jsme vystaveni velmi zvláštním obrazovým pasážím s plameňáky anebo cválajícími koni, opakuje se rovněž skvělá scéna loučení na nádraží, která jen postupně odhaluje svůj smysl (a navíc ke konci ztuhne ve svém negativu). Patos tu trochu ještě šustí padesátkami, ale někdy se to přelévá přímo do světa, který si později našel Lynch v Mazací hlavě - zbývají jakési principy, ústrojí světa. Hudba je skvělá! Hlavní téma velmi vkusně naznačuje, že si bere ze Satieho, ale zbytek jsou elektroakustické ruchy, funkčně zapojované do postsynchronů. Materiál je dřevně rumunský. Špatný je zvuk v kopii co koluje - to je škoda. V Rumunsku té doby toto muselo být jako zjevení.