RUSSELL

Klobouk dolů před bratry Russoovými, povedlo se jim ukočírovat zdánlivě neukočírovatelné. Nechci ani pomyslet, co by s touhle látkou provedl Zack Snyder. Marvel Cinematic Universe je ale naštěstí v dobrých rukách. Karty jsou rozdány, vše je do puntíku promyšlené, nitky napojené, skládačka poskládaná. Pokud sledujete cestu filmového světa Marvelu od jeho prvopočátku, tak to vše vstřebáte a budete se královsky bavit. Mnoha lidem se již přehlcenost komiksovými filmy zajídá, já si rád přidám. Ty 2-3 kvalitní marvelovky ročně si budu na svůj talíř servírovat s velkou chutí i nadále. Žijeme ve zlatém věku komiksových filmů a ačkoli DC nestojí ani za řeč a jejich snaha vše rychle splácat a všechny dohnat je marná, Marvel a X-Meni sypou jednu pecku za druhou a zatím to nevypadá, že by jim docházela šťáva. Zejména Marvel točí Občany Kaney komiksových filmů a Avengers: Infinity War je opět trefou do černého a dalším posunutím laťky, která už tak ční ve výšinách. Tohle je opravdu obří kolos a ten počet všemožných charakterů pod jednou střechou by se už mohl zdát příliš, ale jde jen o další krok v překonávání sebe samého. I já jsem se malinko obával, jak tohle zvládnou ukočírovat, ale zas tolik jsem si tím hlavu nelámal a věřil jsem, že z toho vyleze další zdařilá komiksová jízda. A udělal jsem dobře. Všechny postavy dostaly ideální porci prostoru, nikdo není příliš upozaděn, ani moc nevyčnívá. Konfrontace různých charaterů, často z odlišně laděných filmů, funguje na výbornou. Mix akce, humoru, vážnosti a osudovosti je vyvážen tak akorát a rozhodně nepůsobí jako pěst na oko. Asi ani nedokážu vyzdvihnout jednu postavu, která by mi z toho vybočovala. Všichni mají své místo a plní svou úlohu jak mají, aniž by ztráceli svá specifika, nikdo nedělá kompromis na něčí úkor. Pojítkem toho všeho je Thanos, který se konečně po letech náznaků a vykukování ukázal v celé své parádě a naplnil velká očekávání. Nahlédneme mu do mysli, okusíme jeho rozpolcenost a pochopíme, o co mu jde a proč to dělá. Thanos je výborný záporák, jenž není pouhým ztělesněním bezdůvodného zla, ale má jasně vykreslený charakter a jeho motivace dávají smysl. Svým způsobem mi trošku připomněl Magneta, ten ale balancuje na hraně záporáka a antihrdiny, kdežto Thanos je arcilotr jak vyšitý. Příběh se do jisté míry drží klasické šablony komiksových filmů, ale na druhou stranu obsahuje i dost jedinečných a překvapivých momentů, které v určitých chvílích převrací to, na co jsme běžně v těchto filmech zvyklí. Dvě a půl hodiny stopáže jsou vytěženy na maximum, nic se zbytečně nenatahuje a většinou se přechází rovnou na věc, ať už jde o hromadu akčních scén anebo dialogové pasáže, jenž posouvají příběh o kus dál. Vše prostě šlape jak švýcarské hodinky. Už teď se těším na další kapitolu a věřím, že Marvelu jen tak nedojde dech. Snad Thor: The Dark World i nadále zůstane jedinou kaňkou na jinak čistém listu filmového seriálu za miliardy s názvem Marvel Cinematic Universe. Pokud jste fanoušci komiksovek, nebo jste k nim alespoň otevření, tak vás to nezklame. Ovšem zaryté odpůrce to o své kvalitě nepřesvědčí.

Není třeba se rýpat v ději a lamentovat, co dává či nedává smysl. Await Further Instructions je především metafora a zajímavý sociální experiment. Zdařile podaný střet dvou myšlenkových táborů s různými pohledy na svět je okořeněn nadpřirozenými prvky, které ocení zejména žánroví diváci, což kvituji, jelikož ho to činí pozoruhodnějším, než kdyby šlo o vážně pojaté komorní drama – komorní sci-fi horor je vždy ta lepší varianta! Film by za určitých podmínek mohl fungovat i bez nadpřirozena, ale to bychom byli ochuzeni o ten skvěle provedený závěr, což by byla velká škoda. Podobné filmy u mě stojí či padají na závěrečném vyústění a pointě, a leckdy se mi stalo, že nepovedená tečka zkazila celkový dojem, který se do té doby zdál slibný. Tohle je naštěstí opačný případ, kdy to bylo dotaženo do zdárného konce a závěrečná pasáž je naopak vrcholem celého filmu – hlavně díky ní stojí za vidění. BTW: Zajímavá náhoda, že jsem si tenhle film pustil zrovna v koronavirovém nečase, aniž bych předem věděl, o co v něm jde. Určité paralely a potenciální situace plynoucí z aktuálního stavu jsou zde jasně patrné.

Tahle Jacksonovo první kultovní prasárna mě zas tak nezaujala, a když ji porovnám s pozdějším Braindead, který bezmezně uctívám, tak ten rozdíl je opravdu markantní. Na to, že film neměl vůbec žádný scénář, to ale dopadlo ještě dobře. Začátek je parádní a dokáže navnadit, jenže pak to jde strmě dolů a celá prostřední část mi bohužel přijde strašně nudná a zbytečně zdlouhavá – každopádně se vyplatí ji přečkat, protože konec je už opět kulervoucí. Zejména scéna „znovuzrození“ je naprosto luxusní. Postava, kterou ztvárnil sám Peter Jackson, je to nejlepší, co snímek nabízí. Scény, kdy si Jackson připevňuje odchlípnutý kousek lebky k hlavě pomocí pásku od kalhot a sbírá kousky mozku, nemají chybu – stejně tak emzák s uraženýma nohama házející šišky!

Argentovo styl točení se mi hodně líbí a jeho rukopis je na spoustě záběrech patrný. Film táhne skvělý Adrien Brody v roli detektiva Enza Avolfiho – tato postava byla skvěle napsaná a ještě lépe ztvárněná. Naopak postava vraha Yellowa (Giallo), kterou si též střihl Brody, byla nedotažená, nezajímavá a strašně nepřirozená. To bylo pro mě obrovské zklamání. U Argenta jsem zvyklý na propracované charaktery vrahů a pak také na zajímavou pointu, a toho se mi zde nedostalo. Při sledování jsem se sice nenudil, ale v konečném součtu mi toho film moc nedal a spíše mě zklamal, jelikož jsem v něm viděl určitý potenciál, který bohužel nebyl naplněn. Chtělo to trošku poladit scénář a mohlo to dopadnout o poznání lépe.

Beware! The Blbost! Jeden z nejhorších filmů, které jsem kdy viděl – po všech stránkách. Na rozdíl od takového Night of the Lepus ze stejného roku na něm ale aspoň není vidět naprostá znuděnost všech aktérů. (Věřím, že i Burgess Meredith si svou uncredited roli ožralého vandráka patřičně vychutnal až do dna lahve.) První polovina je vcelku fádní, ale druhá už je tak kouzelně špatná, že jsem si ji chvílemi slušně užíval a prasil jsem se nad některými bizarně směšnými momenty. Nejhorší je, když špatné filmy nudí – tohle je naštěstí ten typ dna kinematografie, který je aspoň místy zábavný tím, jak moc je špatný, což je přesně ten důvod, proč na tyhle braky rád koukám. Pokud si v tom nelibujete jako já, tak ruce pryč, tohle by vás mohlo potencionálně připravit o víru ve filmové umění.

Film pro juggalos a fanoušky ICP, nezasvěcení to pravděpodobně ihned zavrhnou. Je to vlastně hrozná blbost, ale právě o to jde. Nebrat se vážně, dělat si ze sebe srandu a ještě parodovat různá filmová klišé. Big Money Hustlas jsem viděl mnohokrát a s odstupem času mě to už nebaví tak jako dřív, ale vždycky se na to rád podívám. Teda až na scény s neuvěřitelně tlustou tanečnicí, z té se mi dělá po každé projekci víc a víc šoufl.

Po deseti letech se ICP vrátili před kamery a natočili volné pokračování svého kultovního snímku Big Money Hustlas. Tentokrát se děj odehrává na divokém západě, tedy na posledním možném místě, kam by vás napadlo zasadit příběh s ICP v hlavních rolích. Spousta die-hard fans tvrdí, že Big Money Rustlas se nepovedlo tak jako Hustlas, ale s tím nesouhlasím – já mám naopak tento kousek radši. Přijde mi vyzrálejší, vtipnější, ucelenější a v neposlední řadě také kvalitnější. Hustlas byl prakticky jen takový experiment a legrácka pro juggalos a také to tak vypadalo. Tohle je samozřejmě opět dělané pro skalní fanoušky, ale už to má co nabídnout také nezainteresovaným divákům.

Totální zhovadilost! Obskurní kulečníkový muzikál plný bizarních postaviček, které jsem si rychle oblíbil – zejména upír Maxwell je nezapomenutelný. Avšak v tomhle filmu neuvidíte upíra sát lidem krev, nýbrž drtit je ve snookeru. Okrajová záležitost i na poli kultovních šíleností. Postavy jsou ztřeštěné a vyhnané do krajnosti – všichni herci extrémně přehrávají a solí jednu přiblblou hlášku za druhou. Nejvíce fascinujícím aspektem filmu jsou pro mě dialogy a texty písní. Ty jsou tak moc uhozené a místy i smysl postrádající, že vám z toho půjde hlava kolem. Na filmu je znát, že jej točil zkušený režisér, který měl řemeslo v malíku – natočené je to dostatečně poutavě a hravě se spoustou zajímavých kamerových postupů. Proto si myslím, že film je mnohem chytřejší, než se na první pohled může zdát. Pro hledače polozapomenutých braků je Billy Kid a kulečníkový upír něco jako Svatý grál. Vidět to na velkém plátně byl sám o sobě obrovský zážitek – díky moc KVIFF, bez kterého bych na to možná nikdy nenarazil. Někdy příště si to třeba dáme na Festivalu otrlého diváka.

Spike Lee zase jednou po delší době natočil něco, o čem se bude mluvit ještě hodně dlouho a co jistě zanechá v divácích hlubokou stopu. Takový impakt jako 25th Hour to na mě nakonec nemělo, ale i tak jde o zásadní snímek. Už z traileru jsem prostě věděl, že půjde o kvalitní záležitost, která bude stát zejména na dialozích, a to se mi také potvrdilo. Film si nebere servítky a sype do vás kulometnou palbou tuny urážek – zejména na konto černochů a židů – a zároveň si dokáže udržet vážnou tvář silného příběhu. I když by mě za to sám Lee asi zabil, tak některé dialogy mi připomněly scenáristický styl Quentina Tarantina, od kterého jsem právě na takovýto mix absurdního humoru, perfektně vypointovaných keců a dramatu zvyklý. Už dopředu jsem se bál, že film mi může zkazit pouze jedna jediná věc – a to přílišná snaha Spikea Leeho vyjadřovat se k aktuálnímu dění v dnešní trumpovské éře USA. A když už jsem si myslel, že byl v tomto ohledu dost mírný a trefný – menší špíčky a vtipné narážky uvnitř některých dialogů –, tak mi uštědřil direkt v podobě epilogu seskládaného z reálných záběrů z událostí v Charlotte, apod. Ano, chápu, že je pro Spikea důležité vytesat do kamene prohlášení o tom, proč film vznikl právě dnes a na co chtěl svým dílem poukázat, ale mě to tam prostě přišlo vtlačené na sílu a z mého pohledu to kazí integritu jinak skvěle vypointovaného snímku. To téma je samo o sobě silné a vševypovídající a je jedno, jaký má rok výroby. Scéna, kdy černošský pamětník hovoří o souvislostech lynčování pochybně odsouzeného černocha v roce 1916 – jehož byl svědkem – a přímého dopadu v té době vydaného nechvalně proslulého rasistického filmu Birth of a Nation, je dostatečně mrazivá a natolik působivá, že každému člověku musí dojít, co se Spike Lee snaží sdělit. Přílišná politická agitka tomu spíš škodí – takový už holt je Spike Lee... #ZdravýRozumMatters

Larry Fessenden je očividně velký žánrový srdcař, ale jeho skoro až artové tendence moc nechápu. Musel si být plně vědom, že točí levný brak, tak proč to sakra nepřijmout se vším všudy a neutrhnout se z řetězu?! Místo toho hlavní hrdina většinu času dokola potkává lidi ze své minulosti, nekonečně s nimi žvatlá, v noci se mění ve vlkodlaka, někoho rozpáře, a pak znovu jen žvatlá. Do toho jsou vměstnané prapodivné snahy o poctu Lonu Chaneymu Jr. a jeho Wolf Manovi, což v tomto podání vyznívá spíš jako chcaní do otevřeného hrobu za svitu měsíce. Přišlo mi, jakoby si Larry přece jen v poslední patnáctiminutovce uvědomil, že vlastně točí čistý brak – až tam konečně vystoupí z nudné šedi a rozjede solidní shitstorm, který má místy grády a rozhodně zanechá škrábanec na hrudi. Být v takovém módu i zbytek filmu, tak spokojeně vyju.