tombac

Japonsko-americký koprodukční film (dle festivalového katalogu, imdb tvrdí něco jiného) natočený japonským režisérem žijícím v New Yorku a obsazený jediným japonským hercem. Proč ne... Asijský původ režiséra je na podání snímku znát a japonský herec Jô Odagiri v něm dostává asi největší prostor z ústředního tria. Zcestovalý Japonec Teppei, temperamentní a podezřívavý Pakistánec Ali a po lásce toužící Američanka Sarah v poklidném road movie, jenž sice nastíní těžkou pozici islámských imigrantů na půdě Spojených států po tragickém 11. září, ale víc než tímto, dramatické situace slibujícím, aspektem se zaobírá mezilidskými vztahy a jejich proměnou. Závěr klade mučivou otázku: "Doběhne?" 7/10

Zběsilé průlety kamery městem, stejně jako jiné pestré audiovizuální finesy, jsou skvělé a spolu se sbírkou exotů ve filmu obsazených tvoří jakýsi thajský Trainspotting, jenž nahlíží na drogovou problematiku z jiného úhlu. Ahingsu ani nelze brát za konkurenci kulťáku Dannyho Boylea. Není tak zábavný, nasazené tempo místy citelně klesá. Rudý týpek mohl být v prudění nebohého Ahimsy poněkud vynálezavější... Ale což o to, "halucinogenní" snímky nerostou jako houby po dešti a tento se vcelku povedl. 7/10

V Initial D nepobíhají kolem aut vnadné roštěnky, káry nejsou tak nablýskané, ani v něm řidiči zuřivě nemačkají nitro, přesto žánrově spřízněný Fast and Furious válcuje. Děj vně automobilových honiček tu nepůsobí dojmem vaty určené jen k naplnění filmové stopáže. Nemluvě o lepší a dynamičtější řemeslné stránce. Dravé honičky v točitých horských serpentinách mi evokovaly soutéž v driftech v Need for Speed Underground 2 říznutou Burnoutem. Anthony Wong už po několikáté potvrzuje svou příslušnost k asijské herecké extratřídě. Chová se jako Hrabalův pábitel, ale dejte mu do pracek výkonný motor, jímž může zvýšit výkon své zamilované káry, a uvidíte... :)

Zdánlivě je snaha mladé trenérky vytvořit v chlapecké části střední školy klub synchronizovaného plavání dopředu odsouzena k neúspěchu. Ale pětice ňoumů se nechá pobláznit a s elánem sobě vlastním se pustí do tréninku. Však školní festival už klepe na dveře... Pohodový a nenáročný filmeček z rodu korejského bojového Spin Kick, japonských "cyklistických" Messengers či hudebních Swing Girls. S parádními Swing Girls je film spjat osobou režiséra i filmového trenéra. A na laškovné a úsměvné atmosféře snímku je to znát. Waterboys mi nepřišli tak dobří jako výše zmíněné kousky, ale co mají všichni společné, je výborně zpracované finále. Také by vás napadlo resuscitovat delfína dýcháním z úst do úst? :-)

Téměř po celý film jsem si chystal slova, že A Millionaire's First Love je o kousek lepší romantický film, než jeden z předchozích režisérových snímků Temptation of Wolves, s nímž ho pojí několik styčných bodů (kdo viděl Temptation, ví), ale do společnosti korejských Top romantik mu ještě krapátko schází... Až jsem zřel "svatbu" a následujících pár minut, tak krásných a dojemných, že jsem to nevydržel, na mém obličeji se rozhostilo slzavé údolí a objektivita dostala okamžitého padáka. Nu, Korejci to s bábovkami jako jsem já prostě umí :-) Z ingrediencí, typických pro jakostní korejské melodrama, bych vyzdvihl především miloučkou herečku v roli Eun-hwan. Dívku z rodu těch, pro které my chlapi nacházíme jen láskyplná oslovení typu "medvídek" :-) Ale poté, co jsem film s odstupem podrobil důkladnějšímu rozboru, jsem došel k závěru, že na nejlepší korejské romance pořád nemá.

Ztotožňuji se s komentem Adriana, až na jednu věc. Že je Temptation of Wolves dost nadsazenou romantickou komedií, že nevzbuzuje pocit konzistentního celku, to by mi v patřičném prožitku filmu nebránilo. Jsou v něm obsaženy esence, které jsou znakem nefalšované a krásné korejské romantiky. Tklivá klavírní hudba, hezká formální stránka, dojemné scény v čele se závěrem, jenž nejednu citlivou duši vykoupe v slzách... Jenže jsem se nedokázal plně vžít do hlavních postav snímku. V Han-kyung jsem totiž postrádal to kouzlo, tu krásu, která by přebila zástupy ctitelek a nutila oba borce po dívce tak mocně dychtit. Jejich láska mi nepřišla jaksi opravdová... Možná je problém ve mně, že jsem před filmem nebyl v dobrém rozpoložení, možná bych to tak cítil i jindy... Možná už příště nebudu nevěřící Tomáš, když tu vidím vyšší hodnocení od lidí, jimž věřím, a které do mne zasévají semínka pochyb. Možná... Zatím je to jen čtyřhvězdičkový zážitek.

Také bych chtěl ráno usednout ke stolu doslova přetékajícím různými pochutinami a pořádně si nacpat břich, ale už by se mi nezamlouvalo, kdyby mi moje milá po kulinářských orgiích, které sama připravila, rozbila hubu na padrť :-) Minipříběh s Tadanobu Asanem mne pobavil nejvíce. Při scéně kolem lopaty a hlíny jsem si nemohl nevzpomenout na Guye Ritchieho a jeho Snatch. Však ve snímku také hraje jeho dvorní herec Vinnie Jones. Normálně působí jediný neasiat v čistě asijském filmu jako pěst na oko, ale Vinnie je výjimka potvrzující pravidlo. Pozadu nezůstávají ani další aktéři (skvělý je muž-slepice). Že film postrádá jakýkoliv smysl? Je mi to naprosto šumafuk, bohatě mi stačí, že Survive Style 5+ je tuze zábavná, řízná, výtvarně a obsahově extravagantní podívaná.

Nezáživné televizní drama z blázince, kterým debutoval v Japonsku etablovaný ukrajinský režisér Higuchinsky, tvůrce výborné horrorové bizarnosti Uzumaki. Bizarní na jeho prvotině je snad jen vzhled dvou pacientů (podobné masky jsou použity i v Uzumaki), jinak se v ní jen kecá a kecá. Vedle jména režiséra je snímek zajímavý ještě tím, že se dá celý zdarma zhlédnout na serveru Youtube.

Napodruhé jsem u tohoto korejského horrůrku chrochtal blahem ještě více a vzhledem k nynější duchařské mizérii nemohu jinak, než mu zvednout o stupeň hodnocení. Nad faktem, že je příběh propraný jak 20 let stará fusekle v klidu zamhouřím oko, jestliže je mi na talíř naservírována patřičná porce zle zírajících děveček s dlouhými havraními vlasy a dostatek nepříjemných scén, ve kterých si ghost ladies nehezky pohrávají se svými oběťmi. A této přísady se mi tu dostalo natolik, že si po konzumaci snímku můžu spokojeně pomlaskávat. Lekačky mají slušnou gradaci, vlasaté dámy budí respekt a srší aktivitou, takže se na další mrtvolu nemusí dlouho čekat... Na duchařskou špičku Bunshinsaba nemá, ale na příjemně strávenou hodinu a půl fanouškovi žánru postačuje. Protočení panenek je jasně the best, při této scéně se mi vybavila nelítostná Kayako a její řádění v japonské sérii Ju-On. 7/10

Mladík Pil-gi se nastěhuje do nového domu. Jenže netuší, že domek už má jednoho obyvatele, jenž z něho není právě nadšen a rozhodne se mladíka stůj co stůj z domu vystrnadit. A tak si milý strašpytel Pil-gi užije souboj s oživlým gaučem, levitujících předmětů a jiných strašících technik naštvaného ducha. Policisté či náboženské rituály nejsou mládencovi nic platní, ducha jen tak něco z míry nevyvede. A když mu odolává poslední, zaříkávadla mumlající mnich, neváhá předvést své vnady :-) Jak je z předešlé věty vidno, Gwishini sanda není ani kapku horror, ale jen nenáročná, hezky natočená duchařská komedie se solidními triky, navrch ochucená troškou dojemného dramatu. Celkem fajn oddechovka, které by prospěla kratší stopáž. 7/10