CBD

Sherlock Holmes: Hra stínů je rozhodně jedno z těch lepších pokračování, nehledě na to, že trpí několika neduhy těch špatných. Zběsilá (téměř komiksová) akce umrtvuje rozvoj vzájemných vztahů, ale Robert Downey Jr. a Jude Law jsou naštěstí pořád stejně neodolatelní jako v jedničce a zůstávají tím hlavním důvodem proč se na film vypravit. Dalšími důvody jsou Ritchieho stále zručná režie (i když místy má potřebu se zbytečně předvádět) a scénář akční detektivky s překvapením na konci. Vadou je pak nepříliš charismatický padouch a snaha být ještě zběsilejším a akčnějším filmem, kterou se režisér snaží dokázat několika zpomalovačkami, které recykluje v nepříliš nápadných obměnách. Pro příště prosím o menší porci „holmesovizí“ a více Holmese. A na to „příště“ se mimochodem velice těším.

Ač si Sigh možná neví rady s tím jak poskládat dobře vypravěčsky a vizuálně vyvážený film (protože tomu vizuálu se dá konkurovat jen těžko), v určitých aspektech je jeho tvorba ojedinělá. Nepatří mezi režiséry, kteří diváky nechají plavat v hektolitrech CGI krve, ale rád znepokojuje. Už ve své prvotině Cela Singh předvedl, že není potřeba naturalistických výjevů násilí, aby vyvolal u diváka emoce, ale že bohatě stačí naznačit a nechat tak pracovat fantazii. Bohužel, tahle jeho osobitost není ve Válce bohů vidět moc často. Singh by si zřejmě rád pohrál i s realistickým pojetím mýtů, ale je škoda, že namakaný černoch s ostnatým drátem, namísto bájného minotaura, je jen jeden z mála výraznějších nápadů, které se mu do tohohle špektáklu podařilo procpat ve prospěch nedobře pojatých postav alá "hrdinský epos bez hrdiny".

David Fincher natočil překvapivě neakční thriller s pečlivě budovanou atmosférou a svéráznými postavami. Rooney Mara a Daniel Craig tu coby nesourodá „detektivní“ dvojka bojují nejen se svými vlastními démony všemi povolenými (i nepovolenými) prostředky a je jen na divákovi, jak zhodnotí jejich malá vítězství nejen nad muži, kteří nenávidí ženy. K pořádnému detektivnímu příběhu si přidejte ještě nepříjemný sociálněkritický přesah, který vás donutí přemýšlet o filmu i měsíce potom co jste ho viděli. A přesvědčení o tom, že pokud by měl mít někdo letos Oscara jistého je to Rooney Mara za roli Lisbeth Salandrové.

Perversity reigns!

Kůže, kterou nosím je film, který vás může šokovat, pohltit, přinutit se zamyslet nad základními otázkami lidské existence. Tahle psychologická, hororová, ale i romantická tragédie vás pobaví, dojme a rozhodí. Nemusíte se cítit trapně, když se vám bude chtít smát v naprosto nevhodný okamžik. Přesně tohle je totiž režisérův záměr: Pohybovat se na hraně a nechat každého diváka aby si sám vybral, co si z tohle nevšedního zážitku odnese. Upřímně, netuším, co víc bychom od filmů mohli ještě chtít. (MFFKV 2011)

Odpad? To jako vážně? Lidi proberte se. Hodnocení prvního dílu mám možná trošku přešvihlé a do budoucnosti je dost možné, že půjdu na ty tři, ale jsem velice mile překvapená, tak proto. Máme tu slušný scénář, který je místy dokonce napínavý a zajímavý, příjemně to odsýpá a aura spiklenecké teorie se začíná zlehýnka rozvíjet tak, aby to diváka navnadilo. A herci? Tohle rozhodně není žádné ochotnické, nebo estrádní divadlo. Jsou slušní. Víc než slušní. Na poměry české televizní zábavy je nadprůměr a doufám, že další díly budou kvalitativně pouze stoupat.

Spíše než o temné psychologické drama o příčině vraždy, film dobře mapuje beznaděj rodičů oběti. Místy velice citlivě a opravdově. Všichni herci podávají vynikající výkony a představitelka Caroline dobře balancuje na pomezí sebelítosti, lítosti diváků i jejich odporu. Nic není tak černobílé a nenávist někdy nemusí být silnější než láska.

Kdyby bylo takhle natočené Stmívání tak by Hardwickovou povolali i k dalšímu dílu, JENŽE tohle má o dost lepší scénář než nablýskaní upíři. Jistě, i tady jsou vymydlení vlkodlaci, ale pokud tenhle fakt překousnete je to docela příjemná záležitost. S téměř Burtonovsko/Gillianovskou výpravou. Jediné co mi opravdu lezlo na nervy byla překvapivě hudba. Chápu, že byla tendence z filmu udělat to co by přitáhlo cílovou skupinu diváků (divaček) ale cpát tam depresivně popíkové sekvence bylo dost mimo. Pokud vám nevadí pomalejší tempo, pár kýčovitých scén a fakt, že se NEJEDNÁ o horor, ale spíš takové pohádkově-romantické drama s detektivní podzápletkou navrch je tu veliká pravděpodobnost, že si Red Riding Hood užijete také. Za mě 70%.

Vezmu to krátce: Trier je sadista s humanistickými sklony. A taky nejspíš ženská.

Kráska a zvíře. To přece musí fungovat. Zamontujeme to do současného kontextu: Kráska bude sympatická holka od vedle a Zvíře namyšlenej snob. Jenom po proměně nesmí moc děsit. Je převeliká škoda, že je s příběhem takového potenciálu tak neskutečně rutinérsky nakládáno. Beastly totiž uspokojí maximálně fanoušky jeho hlavních propagonistů nebo mladší MTV generaci. Je to laciné, nudné a místy nechtěně blbé. Romatika? Kde? Horor? Jo. Pokud se posadíte do místnosti, kde jste při promítání jediní co si výše zmíněná fakta uvědomuje.