CBD

Fuck Bruce Willis.

Jak to dopadá, když talentovaný režisér potopí poměrně silný příběh pod tunami CGI mišmaše, hrané anime a MTV stylizace? Přesně jako Sucker Punch. Více zde: Filmbook

Film je sice představen jako mysteriózní triler, ale jedná se spíše o psychologické drama. Nutně nedotažené, podotýkám. Je to škoda, protože Robin Williams je opravdu vynikající a při délší stopáži a lépe vystavěném scénáři by se jednalo o velmi zajímavý snímek.

Cageova blond hříva není tentokrát tak odpuzující a jeho "póza" plně obhájitelná. Drive Angry je béčko s ambicemi béčka. Nic víc, nic míň. Pokud vás baví stará auta, výbuchy a kulky s podivnou dráhou letu, bude pro vás Drive angry příjemným zážitkem. Být víc Williama Fichtnera a kratší stopáže nebojím se jít na čtyři. Více zde.

Darren Aronofsky s Black Swan potvrzuje, že nepotřebuje geniálního matematika, bojovníka za práva homosexuálů nebo Forresta Gumpa, aby nám mohl vyprávět strhující lidský příběh. Už jeho loňský Wrestler s vynikajícím Mickeym Rourkem není jen ve své jednoduché podstatě filmem o stárnutí a s ním spojenou nostalgií po starých (lepších?) časech, ale především příběhem o člověku na konci životní cesty, který sbírá odvahu k tomu, aby nezapřel to kým je. I kdyby ho to mělo stát všechno. Black Swan je Wrestlerovi nádherným protikladem. Je to totiž film o hledání této identity. Ano, tak jednoduché to je. Představte si Ninu Sayers jako mladou dívku uvězněnou ve stísněném pokoji vlastní existence. První stěnu tohoto pokojíku tvoří její ochranářská matka, která si prostřednictvím své jeidiné dcery plní vlastní nenaplněné sny o zářivé kariéře primabaleríny. Té svojí se vzdala proto, aby se mohla narodit Nina. Protilehlá stěna reflektuje svět plný krásy, půvabu a křehkosti. Aby mohla Nina do tohoto světa patřit platí tvrdou daň každodenní dřinou a odpíráním. A doposud to považuje za zanedbatelnou oběť. Třetí stěna je obraz jí samotné - mladé, křehké dívky, neposkvrněné na duši a těle. Dokonalé Bílé labutě. A konečně je tu čtvrtá stěna. V té bývají obvykle dveře. Jenže Nina je k ní doposud Nina otočená k zády. Neví co tam je a nemá odvahu to zjistit. Je tam snad únik k jejímu skutečnému já? Existenci toho co ji doposud zůstávalo skryto za zády si uvědomí až ve chvíli, kdy získá vysněnou hlavní roli v Labutím jezeře. Zatančit éterickou Bílou labuť pečlivé Nině problém nedělá, ale její zlé dvojče, vášnivá a svůdná Černá labuť vyžaduje, aby se takovou, alespoň na chvíli, stala i Nina. A pod vedením konečně probouzející se divokosti, kterou v sobě objevuje začne Nina tančit schizofrenický tanec poháněný paranoiou. Na závěr snad jen zauvažuji: Kdyby se tihle dva potkali, nejspíš by wrestler Randy pronesl něco jako: "Holka, neber to tak vážně, tohle nemusí být tvůj život," Ale v duchu by moc dobře věděl že to jinak nejde. A že ji chápe víc než kdokoliv jiný. Bylo to dokonalé. Ale ruku na srdce: koho to u Darrena Aronofskyho ještě překvapuje? Recenze zde,

Za neskutečně zmařený potenciál mám chuť hodnocení ještě snížit. Chtělo by to o dost komplexnější scénář s lépe vytvořeným prostředím, aby se divák mohl alepoň trošku chápat odevzdanost a mučednictví ústředních postav. Carey a Garfield jsou skvělí, Keira trošku saje a konání její postavy je snad ještě víc na pěst než u titulního dua. Celé je to chladné a silně depresivní, ale když se zamyslíte nad etickou podrovinou příběhu nejedná se o zavrženíhodný kousek. Chtělo to jen odlišný přístup k látce.

V hlavních rolích účinkují: klaustrofobie, Ryan Reynolds, zapalovač a bezmocnost. Jak ta divácká tak ta s kterou se musí potýkat hlavní hrdina pohřbený zaživa.

Marshallovi rozumím. A snad proto mě tak zatraceně baví.

Neonový fetišismus pro hi-tech generaci co se nebojí hlásit ke svým devadesátkovým kořenům. A abych nezapoměla, CGI, byť sebelepší, stále nedokáže nahradit živého herce.

Ač necílový dívák musím uznat, že takový průser to vážně není. Hudba solidní (ne, neposlouchám Daniela Landu) a vedlejší postavy baví. Objektivně méně jak pod dvě hvězdy nejdu. Tu třetí dodávám už jen proto, že spousta lidí hodnotila se záští a neobjektivně čistě na základě jména LANDA.