CBD

Hon je výborně vyeskalovaná tragédie jednoho muže, který nemá možnost se bránit. Jeho přátelé se k němu neobrátili pouze zády, ale snadno uvěřili, že je tím nejhorším vyvrhelem lidské společnosti, který pouze zneužíval jejich důvěru a ubližoval jejich dětem. Mads Mikkelsen právem získal na svůj strhující herecký výkon Zlatou Palmu na festivalu v Cannes. Ve chvíli, kdy by vás Lucasova odevzdanost a trpitelství může začít štvát, ukáže hlavní hrdina, že zase takovým mučedníkem být nehodlá. I když je zahnaný do kouta, nepropadá nenávisti vůči svým bývalým přátelům. A mohu vás ujistit, že jako diváci tak šlechetní rozhodně nebudete. Spořádaní občané, nejlepší přátelé a děti se stávají nepřáteli. Přesně tak, jak to funguje i ve skutečném světě.

Bradley Cooper je v roli labilního Pata překvapivě ještě zábavnější než ve své obvyklejší herecké poloze bezstarostného floutka jak ho známe například z A-Teamu. Coby nejistý chlápek od vedle s hromadou problémů musí přesvědčit i své nejzarytější odpůrce. Okouzlující Jennifer Lawrence nevychází ve srovnání s ním o nic hůře. A to ani ve chvílích, kdy coby Tiffany nemilosrdnými argumenty ubíjí Patova otce Roberta De Nira. K tomu si přičtěte jejich vzájemnou chemii fungující tak znepokojivě dobře, že si začnete přát, aby se tihle dva dali dohromady i ve skutečnosti. Po drsném dramatu Fighter mnohé překvapilo, že dalším filmem Davida O. Russela bude právě romantická komedie. Ovšem nikdo nepočítal s tím, že výsledkem bude svěží, nepatetická a přitom velice jímavá dramedy, kterou mohu vzdáleně srovnávat snad jedině s Little Miss Sunshine. Vybroušený scénář, Russelova odlehčená režie, sympatické ústřední duo a mix prvků sportovního a osobního dramatu s romantickou komedií dělá ze Silver Linings Playbook jeden z nejzábavnějších a nejnezapomenutelnějších filmů roku. (Londýn, Odeon Leicester square, 30.11.)

Silent Hill 3D: Relevation je film zamořený všemožnými sequelovými neduhy. Scénář nevypráví příběh, nýbrž plní úlohu průvodce pár opravdu nepěknými lokacemi.Herci jsou nuceni vysvětlovat a objasňovat do vyčerpání, nebo naopak pronášet moudra o všudypřítomné temnotě. Navrch hromada zbytečných triků, laciných lekaček a extratmavého 3D. Jak překvapivé.

Kdyby nedošlo k jistému závěrečnému twistu, byla bych ochotná jít s hodnocením docela vysoko. Jenže víme jak to dopadlo. CGI kukuřice, ne-děj, voskové figuríny, homodlaci, sparklíři, osazenstvo dávající svými výrazy najevo těžké nesnášení cizích předmětů v jistých tělesných otvorech a úmyslně přehrávající Michael Sheen mi rozhodně chybět nebudou.

Come on, be honest with yourself... Každý by chtěl sedět v tom středisku...

Největším trumfem Země bez zákona je bezpochyby Caveův scénář, který má skvělý spád a je prostý většiny gangsterských klišé. Pod precizním Hillcoatovým vedením herci vytvářejí nezapomenutelné postavy a hodně jim k tomu napomáhá i dokonalá vzájemná chemie. A to, že hudba Nicka Cavea a Warrena Ellise dokonale dokresluje celou atmosféru snad už snad nikoho nepřekvapí. Země bez zákona je poctivá gansterská pecka. Pro fandy žánru povinnost, pro ty ostatní nejspíše důvod k tomu, aby mu také propadli.

Některé filmy po vás vyžadují, abyste jim dali čas. Čas k tomu, abyste se zbavili počátečního pocitu nepochopení a rozladění. Čas k tomu, abyste je s nutným odstupem docenili. Já osobně do této kategorie řadím Holy Motors. Dnes už na tuhle francouzskou bizardnost par exelance vnímám jako jeden z nejlepších filmů festivalu.

Proč?

Divoká stvoření jsou vlastně epickým vyprávěním nejen o tom, že každý má na světě místo, kam patří. Zeitlin vše snímá s překvapivou lehkostí a obrovskou dávkou imaginace, nikoliv nepodobné té, kterou mají děti. Scény, kdy malá Hushpuppy vypráví o divokých zvířatech, která unikla z rozpuštěných ledovců, jsou toho krásným příkladem. Dovolím si tvrdit, že nějak podobně mohlo dopadnout ke "Stvořením" přirovnávané Where the wild things are, kdyby jej natáčel Terrence Malick. Vnímáním okolního světa prostřednictvím hlavní představitelky – tedy malé Hushpuppy – se totiž Zeitlin hodně přibližuje tomu, jak jej právě Malick předvedl ve svém posledním spektáklu, Stromu života. A hudební doprovod, vytvořený z části samotným režisérem a z části Danem Romerem, celou tu melancholickou náladu pouze podtrhuje chytlavými smyčcovými skladbami.

Látka samotná (dlouhatánské dialogy o exkrementech) je pro dvouhodinový film opravdu nedostačující námět, a tak je Cosmopolis na filmovém plátně jen zbytečně natahovaná mozaika pseudointelektuálních rozhovorů znuděných lidí.