Fosgo

Jak se vymanit z venkovského prostředí, když talentu a schopností je pomálu (snad jen fotbal?) a chybí i sebemenší snaha cosi změnit? Ústřední postavou je mladík „nemastný neslaný“ žijící svůj malý život mezi sousedským hašteřením, místními darebáky i dalšími obyvateli zapadlé vesnice. Prostředí je vykresleno zručně, postavy jsou živoucí, příliš dlouhému a trochu nudnému filmu však chybí gradace i náznak poetiky. A přestože je mladíkův život takřka prázdný, a přichází i zbytečná smrt, postava zdařile evokuje chudobu ducha i pocit marnosti života v odlehlých krajích východního Polska.

Podivná road movie vytesaná v černobílém provedení s náznaky hodně černého humoru. Tělesně postižení sousedé na vozících jsou tak trochu vagabundi, snažící se vytěžit maximum ze svého handicapu, a přece mají své sny a touhy … . nezvyklí antihrdinové par excelence. Ti, kdo jim z neznalosti pomáhají, jen ostrouhají. Znatelný je odkaz na filmy finského režiséra Akiho Kaurismäkiho i na francouzský film 70. a 80. let.(B. Blier, L. Carax…) Dílo více hořké než laskavé, posmutnělé a tak nějak pravdivě realistické. Použití jiného pohledu na tělesné postižení, než je všeobecně zvykem, je odvážné i demaskující.

Doby staré yakuzy odcházejí a dlouholetá pravidla přestávají platit, přichází doba drog... Zákulisní jednání a intriky, boje o moc mezi klany i v klanech, nevěrohodnost proneseného slova, násilí a krutost ……provázejí celým filmem. Ve vyvražďování členů jednotlivých klanů brzy lze ztratit přehled, chování většiny postav je takřka identické, snad jen postavy nejvyššího šéfa a gangstera zahraná panem Kitanem jsou částečně odlišné. Až příliš chladně a studeně je film natočen, jakoby z odstupu. Dá se vůbec točit o mafii nezúčastněně?

Malá filmová oslava hudby .....spíše té živočišné a spontánní než klasicisticky vyumělkované. Dostatečně vtipné dílko o policejním pátrání po zvukových experimentátorech.... provází jemná ironie, špetka romantiky i občasná hluchota. Hudbu lze tvořit všude - což tvůrci zdařile dokumentují - ve zvukově i obrazově strhujících hudebních skladbách, zahraných běžnými věcmi i v prostorech kolem nás. A nejlepší nakonec - zvuky i světly pulzující město ....je opravdu famosní hudební prostor.

Iñárritu ohledává čas umírání čím dál sveřepěji. Ústřední postavou je Uxbal (vynikající J. Barden), nemocný muž, snažící se během umírání napravit svůj neurovnaný život. Důležitou roli zastává také Barcelona, ale její odvrácená strana, plná imigrantů, drog, vykořisťování ... Příběh je méně strukturovaný, než ty v předešlých autorových filmech. Žádný záběr není přes míru, jakoby přesně jsou odměřeny, pošmournost viděného prostoru koresponduje s lidským údělem. Smutný a bolestný film o posledních věcech člověka, s odlesky zázračná (rozmluvy s mrtvými), s občasným projasněním (starost o bližní)..... a přece film tak nějak štiplavě krásný

Krvavé, nelítostné ... a brutální, vlastně také moralistní, a někdy až směšné ve své zvrácenosti. Sériový vrah i mstitel ....jsou pohlceni temnými silami násilí a vedou svůj zápas. Msta může svého nositele zaslepit tak, že .... krutostí se přibližuje k činům vraha. Strhující snímek, syrově naturalistický... Proč ale tolik zloby a nenávisti je až přes míru použito? Zůstane jen pachuť, že ďábel v každém z nás .....k probuzení jest.

Osamělost, hořkost a pozvolná ztráta iluzí ... jsou jedním pólem ve filmové sondě do života několika přátel a příbuzných Gerri a Toma, staršího manželského páru, který je svoji společnou životní harmonií protipólem "roztrpčenosti budoucností" svých osamělých přátel. Negativní tóny a nálady snímku vyvažuje občasný jemný humor, laskavost .... "Příští rok" je rozdělen do ročních obdobích, předěly představují práce na zahradě Gerri a Toma, jejich klidném božím ráji - v prostoru, který ostatním postavám chybí. Z příběhu netryskají city, teatrální gesta, rodinná kliše .... spíše lze nalézt jemné náznaky, obyčejnost ... Režisér ve svých filmech některé své ženské hrdinky nešetší - a přitom jim vrchovatě rozumí.- např. postava Mary je vykreslena s hlubokou znalostí, a portrét osamělosti a stárnutí.je to výstižný. Mike Leigh natočil o poznání méně optimistický film oproti předchozímu snímku, vtiskl mu však naději, že stáří nemusí být jen bezvýchodné.

Zaplivaný bar takové šesté kategorie s osazenstvem podivínů a samotářů , neurvalý majitel této nálevny a mladý sebevrah, naplněný dobrotou ….. . zajímavé prostředí i nesourodá ústřední dvojka k pohledání. Vzájemné proměně postojů ještě dopomůže zvláštní a trochu éterická April. Jednoduchý příběh je humanistický, vypovídá o tom, že se lze proměnit k lepšímu, že i okoralé srdce může být životaschopné. Laskavé a lidské je vyznění snímku, i když v závěru ke své škodě - více romantické, než by se slušelo.

Škoda, že nelze hodnotit ve dvou kategoriích : jednou za provedení a podruhé za smysluplnost? Technické a trikové provedení můžu jen chválit, tempu příběhu, hudební stránka a kamera ... smekám. Jen přímočarost příběhu je hollywoodsky postoupná, kam zmizely hrátky s časem? Jak mě chce Ch. Nolan ale přesvědčit o smysluplnosti, když znám jeho výborné "Sledování" a "Memento", díla sice méně okázalá, ale originální a invenční svými příběhy a zpracováním. Čím mě může zaujmout mnohokrát recyklovaná pohádka o Batmanovi? Má nějaké poselství, něco jedinečně jiného než podobná batmanovská dílka? Vždyť pohled na věčně se šklebícího Jokera je dostatečně nevkusný, jako personifikované zlo je prakticky nepostižitelný, jeho „kousky“ odporné. I další postavy ... jsou jako přes kopírák černobílé, snad jedinou životnou a pravdivou postavou je velitel policie. No nic, zmámen ranými filmy pana Nolana i vysokým zdejším hodnocením. tohoto filmu....nechal jsem se nalákat. To opravdu není můj šálek čaje.

Dexter Gordon válí ... v pařížském Blue Note hraje úžasný jazz, až se stěny klubu potí...i herecky zvládl svoji roli s bravůrou , v běžném životě působí jeho postava jaksi rozpačitě a neurčitě ... na podiu rázem stává se osobností. A k jazzu patří(?) alkohol i drogy jako průvodci vrcholných hudebních výkonů, jenže s nimi je cesta hudebníka zakalená a zrádná, jistojistě daň hudebnímu bohu. Ať žije jazz ... se vším sněním, muzikantskou euforií a s duší na dlani.