Fosgo

„Sny k vytvoření filmu nestačí“ - pronáší Francesca, asistentka a překladatelka, která spojuje rozdílné světy (i jazyky) producenta Jeremiáše,  režiséra Fritze Langa, hrajícího sebe sama a manželskou dvojicí scénáristy Pavla a Camilly. V  roztřesených konturách vztahů probíhají  rozpory mezi svobodou tvorby a producentským tlakem, i konflikt manželský a tvůrčí. Pohrdají vlastně všichni, každý z jiného důvodu... a taktéž všichni (mimo producenta) se neustále pohybují na pomyslné hraně toho, jak být věrný sám sobě nebo více či méně ustoupit ze svých autorských a lidských zásad. Zaujmou celkové záběry prostoru snímané z povzdálí, dlouhé scény ...u Godarda nezvyklé, leč účinné. Manželské dohadování v prostřední části filmu je esencí neukotvenosti partnerů, téměř dokonalá analýza rozpadu manželství. „ Stejně jako v životě není ve filmu žádné tajemství, nic, co by se mělo osvětlit, pouze potřeba žít, a točit filmy“ J.L.G.

Opulentní hostina .... pro milovníky krásných obrazů a hledače nových zážitků. Překypující obraznost rozdávána, taková vábivá pozvánka i pokušení ponořovat se do neznámých krajin....s varováním, že pach smrti nedaleko jest. Žádná fantasy, bože chraň,  ale život lidský se tu odehrává, se vší láskou, ale i pochybnostmi, drobnými i většími prohřešky, křivdou, zradou ...  i ďáblík, ješita uštěpačný, tu svoje sítě spřádá. Vše je posvázané snovým provazem fantasií plýtvajícím autorem.

Objevitelé nových cest to nemají lehké, bojují s duchy veřejnosti i s vlastními démony. Myslíme si, že stačí nacákat barvu na plátno, hodně se u toho mračit, nepřetržitě kouřit a pak...... jako slavný vystavovat v prestižních galeriích? Ne, ne ...to nestačí, je třeba velkého úsilí takřka tragických rozměrů. ED Harris se snažil ztvárnit slavného malíře, vystihl náladovost, výbušnost i mistrovu zadumanost, stálý boj s alkoholem... portrét je to dostatečné hodnověrný.

Démoni cikánští, hudba balkánská, a ta dušička lidská, tak nepokojná a toulavá je. T. Gatlif natočil další ze svých cestovně-hledačských příběhů, o lidských starostech, o lásce, která je zničující, o touze a potřebě svobodného života.... v kulisách karnevalového reje, ale i chudoby a strádání, v rovinách Rumunska. Hudba je k životu, ne k trápení … říká cikánský muzikant při jedné vypjaté scéně. Svatá pravda. Film Gádžo dilo působil silněji a uceleněji, v Transylvanii zaujala vice radostnější hledačská první část, druhá část přinesla smutnou náladu konce, pocit bezodkladnosti osudu, film tak nebyl dějově vyvážen.

Bourák Černej Dynamit, ozbrojený pistolemi a munčaky je prostě nevoleným šéfém dobra a pořádku, ochránce sirotků z dětského domova … v jeho boji proti zlu mu pomáhají Bejčák a další čmoudové. Soupeřů mají nepřeberně, od pouličních darebů, přes úplatného senátora až po velitele zločinu - „Kluzkého Ríšu“ (R. Nixona). Jasně, že Černýmu Dynamitovi neodolá žádná čokoláda ani bledule, ještě chrlí hlášku za hláškou, rvačky řeší s přehledem. I na intelektuálno dojde – naprosto famózní je rozhovor černých bratří, ve kterém dokazují svoji perfektní znalost řecké mytologie. Parodie se nevyhne ani Černým panterům... Použitý filmový materiál i hudba evokují dobu raných sedmdesátých let, módní oblečky i účesy taktéž, film má spád a zábava je to povedená a osvěžující, humoru plná.

V prostoru vesnického mikrosvěta, pod hladinou běžných daných zvyklostí bují boj o moc, bigotnost a ústrky. Je to svět potlačovaných flustrací, které bublají pod povrchem, místo, kde je takřka vše ukryto před zraky okolního světa. Mocní (farář, lékař, hrabě) jen utvrzují svoji nadvládu....Především farář , navenek okázalý, doma pak nenávistný a krutý ve výchově... kam se poděla křesťanská etika? Budou i děti následovat své rodiče? Černobílé snímání připomíná dokument a navozuje pocit strnulosti a nehybnosti společenství. Hanekemu se vydařil důkladný průhled do života vesnické pospolitosti, do pařeniště násilí, z jehož moci se lze dostat jen odchodem. Snad jedinou výtkou je, že filmu chybí dramatičtější linka. Co se může zrodit z takového prostředí... než budoucí exesy 20. století.

Pokus o veselohru s ústřední postavou aktivního pomocníka VB. Výsledek je nepovedený a neinvenční, taková šedivá filmová myška, která nezaujme. Možná bylo záměrem filmu říci, že i někteří členové pomocné stráž VB mají své chyby a občas přešlápnou ... kdo ví? Nebylo vše povedené, co se natočilo v letech šedesátých. Jediným plusem je výkon Lubomíra Lipského, postavě dodává punc pravdivosti s mírnou dávkou parodie. Jen dodám, že členové pomocné stráže VB, některé „baby domovnice“ a „šedý mor“ představovali snad nejodpudivější tváře reálného socialismu, jejich vměšování se do věcí, do kterých jim nic nebylo a donášení na občanstvo bylo ve všeobecném opovržení.

Filmová cesta milenců na jih za kořeny vlastního rodu i identity, za poznáním... Zano i Naima jsou vnuky alžírských přistěhovalců, dávno pofrancouštěni, neznají jazyk svých prarodičů a žijí moderním životem, rodné náboženství se jich otevřeně nedotýká. Zvláště Naima je tou více vykořeněnou, jakoby nezná smysl svého života, přelétavost a neukotvenost ji přináší problémy. Oproti na jich cestujíci dvojici poudí na bohatý sever mladí arabští imigranti, snažící se uchytit, vydělat peníze na cestu do Paříže, žít v Evropě.. Všichni poutníci si podle svých sil pomáhají, mimo jedno sexuální dobrodružství chybí i vážnější konflikty. Po peripetiích cestování je procházka francouzskou čtvrtí v Alžíru strhující i provokativní, evropské oblečení Naimi vyvolává odsudky. Důležitou složkou filmu je hudební obsah, zní world music, autentické španělské flamenco , arabské, tuniské a alžírské rytmy. Čím blíže k jihu se poutníci dotávají, tím více zní živá hudba, její působení nabírá na důležitosti a naléhavosti. Závěrečná mnohaminutová hudební iniciace připomíná dervišské rituály, tanečníci v transu jsou očištěni a smířeni se sebou, Naima zústává oblečená do evropských šatů ..je stále Evropankou, ale už zná svůj původ. Zajímavé jsou filmy Tomyho Gatlifa, přímočaře realistické a sociální, filmy o životě a svébytnosti menšin , především té romské, o přirozenosti outsiderů dnešního světa…..

Provokativně pozérské je chování hlavního hrdiny, který je ale zároveň filmovým průvodcem přelomu čtyřicátých a padesátých let našich moderních dějin. Jeho mládí, lidská vzpoura, boj za vlastní pravdu ….probíhá v kontrastu s pozvolnou proměnou politických poměrů. I dívčí protagonistka Jana (Karolina Gruszka) doplňuje rebelantství Ivana Heinze (Kryštof Hádek) vzpouzením se konvencím, sexuální svobodou a nevázaností mládí. .....Dosti netradiční je milostný příběh obou protagonistů. Závěrečné potkání se s komunistickou realitou.....tak končí (někdy) rebelantství?! Pozvolný nástup komunistického režimu je vesměs vnímán pohledem pražských intelektuálů. Jen minimálně, a o to silněji, je zobrazen běžný život - například záběr na průjezd nákladního auta s ozbrojenými milicionáři na korbě je působivě mrazivý; stejně působí i útok na luxusní židovský obchod. Tyto dva záběry říkají více, než mnoho vysvětlujících slov. Vizuální stránka filmu je bohatě strhující, je doslova „pastvou pro oči“, většina kritiky ji vyzdvihuje na úkor vlastního děje, jenže příběh je rovnocený obrazové stránce, protože je neotřelý a hlavně přináší dosti jiný pohled na poválečnou zkušenost. A je dobře, že i o nedávné české minulosti byl natočen kvalitní film bez „lakování na růžovo“ a třeskutého humoru za každou cenu - dostatečně jiný, než jaké nám neúnavně předkládají pánové Svěrák či Hřebejk . Jen mě napadá, kolika levicovým intelektuálům se tvrdá komunistická realita začala zajídat, kolik jich později vystřízlivělo? Vzpomenout lze na mnohé, od Jaroslava Seiferta, Konstantina Biebla po mladší Ivana Klímu, Ludvíka Vaculíka....a nelze zapomenout na (ve filmu snad zobrazeného) a později popraveného Záviše Kalandru.

Prostředí Vídně …. částečně rozbombardované a v mnoha záběrech takřka liduprázdné navozuje ponurou atmosféru. Spisovatel Martin je docela slušňák, který příliš nepochybuje o svých činech, policisté poctiví ale nepříliš bystří, zločincovi kumpáni zase dostatečně protřelí, snad jen postava ženy (Alida Valli) není jasně čitelná, její kolísání dává filmu trocha tajemství … V příběhu běžného detektivního pátrání brzy už tušíme, jak vše asi dopadne? Jenže, právě způsob natočení a atmosféra filmu jsou tím nejzajímavějším, co nutí film vidět opakovaně. Šikmé úhly snímání, smutek ulic, honička v kanálech, pečlivé komponování záběrů … dokonalý černobílý filmový svět. Určitě vadí až iritující kvílivý hudební doprovod, tvůrci asi neměli hudební vkus.