honajz

Takový typický film o filmu, tentokrát o zvláštním filmu, propagujícím drogy a tak alternativní způsob života, že by člověk raději utekl s jehovisty.

V podstatě jediné, co mi vadilo, je přepálená stopáž. Spousta scén je zbytečně dohrávaná za hranice pointy, až už scéna není vtipná. Samotná zápletka se záměnami toho, co bylo vidět, a co se skutečně dělo, je vachrlatá a na celý film by nevystačila, a tak není divu, že se brzy objeví i Truda a její dům. Podle toho také vypadá rozvíjení děje, které spíše připomíná televizní seriál nebo sitcom, než film. Přesně vidět, kde by v televizi byl předěl na další díl. Fakt škoda té natahované, zbytečně natahované stopáže, protože jinak se mi film líbí. Vtipy nejsou všechny fekální, velmi dobře to postihuje pokrytectví některých věřících, kteří lezou do kostela jen ze zvyku, ale jinak kradou a lžou, a i ta určitá situace na venkově je podle mne solidně vystižená. A to obojí říkám jako věřící a chlápek z venkova. Některé hlášky jsou dokonce skvělé, ale není jich až tak moc. Také vesnice mi přijde méně zalidněná, než třeba u Sluncí a sen - vlastně tu je sedm "statečných" babek, farář, dva dědci a starosta s rodinou, teprve časem přijede Dolanský, ale pořád je to na vesnici nic moc. Ale přes výhrady se mi to prostě líbí, často mi hrál úsměv na rtech, a docela jsem chápal, oč panu režisérovi šlo, a co přesně chtěl říct. (Mimochodem, velmi dobrá kamera.)

Nakonec ze slibného námětu jen nezáživný slepenec rádoby výpovědí rádoby autentických lidí na téma, co si představují pod pojmem láska. Důvod, proč zde hraje (protože nevystupuje za sebe) Martha Issová, je mi záhadou. Kdysi jsem tomuto snímku v rané fázi dělal dramaturgii, ale mouchy zůstaly nevychytány, spíše další přibyly. Těžko někoho přemlouvat, když má svoji hlavu, že ne vše funguje tak, jak si představuji, a že existují nějaká dramaturgická pravidla.

Tenhle styl a typ humoru mne zcela míjí a přijde mi nevtipný. Ale tak někomu to může přijít vtipné, no.

Režisér Ivan Vojnár je znám svými dlouhometrážními dokumenty ze života vězňů, chovanců psychiatrického ústavu, bezdomovců – a nyní se pokusil své “znalosti” spojit v jeden celovečerní hraný film, vlastně hraný dokument. Obrat lesní chodci znamená v řeči bezdomovců lidi, které toulání láká víc, než pohodlný usazený život většiny národa. I oni sice hledají nějaké jistoty, mezi podivnou většinou, které nerozumějí, je však nemohou najít. Klidně se seberou a vyrazí někam na výlet na nekrytém vagónu nákladního vlaku , v zimě stráví noc v lese, práce jim moc nevoní a jejich děti jsou geneticky předurčeny k životu zlodějů a prostitutek – a k toulání. Poměrně jednoduchý příběh Lesních chodců se soustřeďuje zpočátku na jednu takovou čtveřici a posléze i na její děti. Hlavní postavou je samorostlý filozof Rufus v excelentním podání Jiřího Schmitzera. Ten, když už nemá na pivo, jde zastavit svou kytaru a seznámí se tak se svou budoucí ženou. Jeho přítel z toulek, Čerčil (Zdeněk Novák), se zase seznámí s psychicky labilní dívkou. Zpočátku spolu vyrážejí na toulky, ale pak otěhotní Rufusova žena a najednou jí tento styl života přestane vyhovovat. Jednoho dne si vezme jejich syna a uteče do ústavu, kde se uchytí jako instruktorka aerobiku. Čerčil nedokáže unést labilní stavy své dívky a uteče, nejspíš do Austrálie. Dívka je však těhotná. Poté, co porodí holčičku, přestane úplně komunikovat s okolím a pak se ztratí. Problémy tohoto jinak dovedně sestaveného filmu, jemuž nechybí syrová a barvitá atmosféra, jsou několikeré. Předně nejde o film, ale v podstatě o dokumentární výpovědi ve stylu předešlých Vojnárových filmů, přičemž z původní předlohy Martina Ryšavého prý nezůstal kámen kameni. Hraný dokument má jistě své místo v kinematografii, ale spojení známých hereckých tváří (vedle Jiřího Schmitzera je to Josef Vinklář) s neherci působí poněkud nesourodě. Stejně tak snímek nabízí pohled poněkud jednostranný. Jednoznačně fandí lidem na okraji společnosti, o nichž vypráví, ale například ve scéně s průvodčím ve vlaku chybí jakýkoliv náznak toho, jaké problémy setkání s podobně postiženými lidmi průvodčímu v jeho práci přináší. Rovněž neustálé citace z historických novin, pamfletů a depresivních divadelních textů vyznívají z úst bezdomovců trošičku křečovitě, a to zvláště ve chvíli, kdy se nejprve baví o běžných rodinných problémech a následně na sebe vybalí podobná moudra. Na druhou stranu kameraman Ramunas Greičius (dvorní tvůrce Alice Nellis) dokazuje svou profesionalitu a bravurnost v obrazovém vidění. Opět, stejně jako např. u Výletu, dokáže v každém záběru najít určitý zajímavý úhel, prostřih nebo děj v druhém plánu, takže je radost na takto pěkné obrázky koukat. Současně vytváří výše zmíněnou atmosféru filmu, kdy již jen dívání samo o sobě esteticky povznáší. A nutno dodat, že výborně je začleněna i pomalá, meditativní hudba manželů Havlových, která onu atmosféru dotváří. Lesní chodci nejsou špatný film – výtvarnou stylistikou, upřímností drsné výpovědi a poukázáním na problémy, před nimiž většinou zavíráme oči určitě patří mezi nadprůměrné projekty. Na druhé straně téma bezdomovců patří v nejen evropské kinematografii k tak provařeným tématům, že ani na festivalech toto dílko nebude mít lehký život, natož pak mezi běžnou diváckou populací, která jasně dává najevo, že stojí spíše o optimistické filmy s alespoň jakous takous nadějí.   Výtvarně a kameramansky dokonalé dílko, jež však pokulhává v hereckých výkonech i celkovém vyznění. http://web.archive.org/web/20030411070928/http://filmpub.atlas.cz/clanek.asp?clanekid=2700

Sice sympatický pokus o komedii, který ale selhává na nedotaženém scénáři, kdy chtělo víc si pohrát s dialogy a některými situacemi, aby to mělo větší profesionální kvality. -------------- Oddechová komedie o tom, co způsobí nevěsta černé barvy pleti, pocházející z ostrovů Vanuatu, v rodině obyčejného, stárnoucího chlapa, který se stará o nezvedeného dospívajícího klacka. Obyčejný panelák či bytovka, kde slyšíte sousedy, když jdou na WC a oni slyší vás, když si dáváte se synkem nezvedeným nějaké to pivko, ze kterého pak sbíráte etikety. Prostý, pohodlný život. Avšak jen do chvíle, než se synek v hospodě ztříská jak žok a s podobně postiženými kamarádíčky v hospodě vyplní žádost o nevěstu pro otce, kterou zdarma vybere a zašle Moonova sekta.   A skutečně – jednoho dne zazvoní zvonek a přede dveřmi stojí malá usměvavá černoška (těžko říci Čechoafričanka...), oděná v pestrý oděv svého národa a čekající svého vyvoleného, jenž se objeví v trenýrkách, ponožkách a evidentně překvapen.   Střet dvou kultur samozřejmě patří mezi již omšelá témata (vzpomeňme jen prvních dvou Bohů, co se museli zbláznit), avšak vyzkoušet jej na českých poměrech si ještě nikdo moc netroufl. A skutečně – Iguo – Igua patří mezi pohodové komedie, jež si nedělají žádné těžké myšlenkové nároky a chtějí prostě jen pobavit rozvíjením zajímavé a neočekávané situace.   A pokud se skutečně budete chtít jen bavit, najdete v této komedii možností povícero. Někdy, pravda, se zdá, že jde spíše o natažené školní cvičení a k některým vtípkům se režisér těžce propracovává skoro 20 minut, ale celkově jde o příjemné, pohodové povyražení.   K němu přispívá ve velké míře i herecké obsazení – Oldřich Navrátil jakožto „staromládenecký“ otec si svou roli skutečně vychutnal, a zpěvačce skupiny Monkey Business Tonye Graves stačí ukázat své nádherné bílé zoubky, a člověka hned přejdou všechny smutky na duši.   Naštěstí se film Tomáše Krejčího vyvaroval jakýchkoliv náznaků tzv. fekálního humoru, a dokonce některé milé fórky jsou rozfázovány na celou délku snímku (např. scény s fíkusem). Jak již bylo řečeno, žádné filozofično nebo velké myšlenkové přesahy od Iguo – Igua nelze čekat. Jako oddechový příběh na nedělní podvečer však jde o příjemné a ve své kategorii nadprůměrné a chytré dílko. http://web.archive.org/web/20030425063846/http://filmpub.atlas.cz/clanek.asp?clanekid=2828

Herecké výkony jsou dokonalé, o tom žádná. Místy je to i vtipné. Ale pokud si pamatujete televizní povídky, které jsou rovněž přepisem adaptací z Dekameronu, vypadá to tak nějak podobně - prostě televizně, nemůžu si pomoct. Dobře se na to kouká, dobře je to zahrané, ale na celovečerák chvílemi trochu natahované.

Neskutečná blbost. Nejenom, že mezi Tobeym a Elizabeth nefunguje jakákoliv chemie, takže jim to desetileté šťastné manželství nevěřím (navíc ona vypadá o hodně starší, a on pořád jako klouček). Ale ono se to snaží vypadat děsně tajupně (různé v úvodu uvedené detaily nás asi mají posadit na zadek, abychom zírali a skládali), a nakonec jde vlastně jen o druhé dítě. Navíc se tu naprosto normálně ospravdelňuje vražda. Pokud si poděláte život, zabijte toho, o kom si myslíte, že za to může, lehce se přes to přenesete a jedete zas dál. To je skutečně morbidní. Navíc to celé má celou dobu jakoby háv komedie a rozvernosti, o to větší morbidita pak tenhle film je.

Stejní herci a režisér, stejná hudba od Stivína, jen to má happy end. Přestože film pojednává o smutných věcech, jako je mizení krásy z našeho života, přírody, kterou zaměňujeme za půllitr piva a výlety autem nebo nová myčka na nádobí. Nechybí nám pak ale náhodou něco?

Když starej vůl zblbne, je to tragédie i komedie. K tomu Stivínova úžasná bluesová hudba z celého filmu dojí ony pocity melancholie a zmaru, které na člověka přijdou, když začne být nespokojen s tím, čeho (ne)dosáhl, když vidí, že jeho sny se změnily v denní stereotyp a manželskou knutu. O to horší je pak další pád, když nově probuzené sny jsou opět zašlapány.