honajz

Skvěle povýšený žánr sci-fi filmů s opakovacím se dnem, dokud se něco nenapraví. Ne že by o to tady nešlo, ale je to postavené výš. První čtvrthodina je zahajovací a žel se trochu táhne, ale je potřeba pro další sled událostí, následuje naprosto bombastická čtvrt hodna pokusu věci změnit, pak dojde k prvnímu zvratu, a následně naštěstí ještě k jednomu zvratu. A také je to trochu detektivní, protože je nutno zjistit, co přesně (a dokonce kdo přesně) ten samý den pořád spouští a proč. A vše je skutečně domyšleno do konce, do detailů, vše do sebe zapadne. Není to nakonec nic super velkolepého, ano, i na kapesníčky dojde, ale mně se to hodně líbilo - jak za naprosto originální pohrávání si s tímto podžánrem (Nolan by se mohl učit), tak postupné rozmotávání příběhu, a nakonec i onen kapesníčkový konec. Tohle bych od Korejců fakt nečekal.

Zhruba tři linie, nevyprávěné zrovna lineárně, se ke konci protnou. Zvláštní film - je v něm optimismus, i smutek. Takový ten smutek, který se váže ke každému novému objevu. Nic není zadarmo, ani pokrok. Za jednou překonanou hranicí je hned další k překonání. Líbí se mi prokreslenost postav (i když dědy mi bylo líto, ale myslím, že později pochopí a smíří se s tím; a prof. Tal byl jednu chvíli správně cynický), prokreslenost prostředí (živé stíny například) a nejvíc ze všeho onen jemný humor (dialog mezi Danem a profesorkou po prvním seznámení je naprosto kouzelný. Mechanický Hamlet mne rovněž pobavil. A ze všeho nejvíc asi hláška na okně hvězdoletu: "Neotevírejte, dokud vlak nezastaví."). Celé je to nakonec o rozporu člověka mezi užíváním si již poznaného, a mezi dalším objevováním. Nevyhne se to hluchým a patetickým místům, ale naštěstí je jich minimum. A poprvé jsem viděl, že jednu z důležitých rolí má suchozemská želva. - Jo a možná by se dalo říct, že je to prequel Aldissova Nonstopu.

A mně to nebavilo. Chlápek s ikarovskými křídly přistane v asi Paříži 19. století, kde žijí asi tři lidé, jedna kostra dinosaura a drak - a taky jedna dáma, o niž se lze ucházet, ale chlápek prostě má smůlu a - pro dobrotu na žebrotu. Na můj vkus přespříliš surrealistické.

Každý dokument je jistou interpretací reality, to učí už na FAMU. Je rozdíl, jestli dáte při písemce kameru z pohledu učitele, nebo když ji dáte dozadu, a ostatně už před samou kamerou se vám nikdo nechová přirozeně. Takže - při neznalosti všech dalších okolností -, jde těžko soudit. Chtěl bych vědět víc o její rodině, chtěl bych ji vidět v rodinném kruhu, při zábavě... opila se vůbec někdy a vyváděla? Trochu mne iritovalo, že z Ester dělá dokument skoro svatou ženou, jako by ona sama nikdy nic neprovedla, nikoho nezranila (což by chtělo i výpovědi lidí kolem ní) slovem či činem, v podstatě nijak nehřešila. Stejně mi přišlo divné, že svatbu měli v kostele, ale děti pokřtít nenechali a o víře se dál vůbec, ale vůbec nemluvilo. A jak zde píše v komentáři jiný uživatel - sbinda - v určité chvíli se z dokumentu stala Třináctá komnata. Btw, manžel je prý plachý, ale přece jen mohl ze sebe pár slov na svou obhajobu vydolovat. ... Každopádně se mi potvrdilo, že tyhle časosběrné dokumenty jsou vylhanost sama. Kdyby někdo točil mne, tak co se pak objeví v telce - jak jsem chodil do školy, jak jsem někde makal, jak jsem se oženil, měl děti... To je jistě hodně podstatné, ale o mně jako člověku to zas tak moc nevypovídá - o tom, co mám rád, co mi dělá radost, jaké mám vnitřní smutky a životní prohry, z jakých důvodů mne někdy přepadne splín apod. Vnější obraz o vnitřní duši člověka zas tak moc neřekne.

Tedy ten poslední zvrat byl hodně nepovedený (proč by měl milionář potřebu chodit za bráchou?), ale jinak docela slušný díl, který je ze všeho nejvíc asi propagací Moravské galerie (protože reálů z Brna je tam žel hodně pomálu). Jiří Strach by tomu asi dal mysterioznější háv, a ne že by se mi tu nelíbil, ale jinak slušná zápletka i herci (až teda na herečku Bučkovou, netrpí ona anorexií?) a jsem rád, že jsem po čase viděl hrát paní Švandovou a pana Vlasáka. A líbí se mi, že na rozdíl od Labyrintu jsou jednotlivé příběhy uzavřené, ne že si pět týdnů budu muset pamatovat, kdo se náhodně mihnul v jednom krátkém záběru v prvním dílu v sedmé minutě.

Během sledování manželka říkala věci jako "Hele, oni šukaj v průjezdu." nebo "Němec ji šuká zezadu." a přišlo jí divné, že tehdy panovaly tak volné mravy, sexuální revoluce a tak. Mně přišlo, že koukám na nudnější Josefinu Mutzenbacher. Se slzou v oku jsem vzpomněl na F. L. Věka a jeho lásky nebo nyní opakované Sňatky z rozumu, jak erotické pnutí té doby šlo zobrazit sofistikovaně a umělecky.

Viz komentáře u jednotlivých dílů. To byl ale blábol. Plný nesympatických a divně se chovajících postav. S jedinou myšlenkou - lidstvo je zlé, fuj fuj násilné.

Simon, William a kapitánka se dostanou v pořádku do lodi. Gemma chce odletět sama, nechce zachránit přeživší z Mise. William s Gemmou, svou bývalkou, která už rozpálila trysky, promlouvá přes vysílačku, aby ji zdržel, a sype si popel na hlavu. Gemma se nechá ukecat a vezme je na palubu. Opět rozpálí trysky (fakt netuším jak), ale miliardář Goldstein ze Země (!) zruší startovací příkazy té rakety na Marsu (!). Kurňa, a bouře se pořád blíží! Napíňák jak sviň. Kapitánka mobilizuje své duševní síly a silou myšlenky (jako fakt) ovládne systém rakety, aby mohli odstartovat. Wow. Ale bacha! Málem v horách udušený Ed sem došel pěšky a chce raketu sestřelit! Kapitánka si asi během půl minuty stihne odběhnout z řídící kabiny, vzít si skafandr a vyjit ven ukecávat Eda - šikovná holka. A Ed se dusí podruhé. Zpátky už to supermanka kapitánka ale kupodivu nestíhá, a tak stojí u trysek a mává. Plameny ji nesežehnou. Ostatní letí domů. Řeknou si, že na Marsu asi nebyli. Miliardář na Zemi je nsraný, sundá si kapačku a jde na Mars pěšky.

Průchod v jeskyni vede do zasněžených hor, kde stojí postava ve skafandru. (Tady nutno dodat, že všichni z korábu Mise mají bílé skafandry, všichni z rádoby záchranného korábu miliardáře mají černé skafandry, no a tahle postava má šedý.) Jedna z goril začne na lodi řvát, kde je miliardář? Pierre, místo aby šel pěšky jako kapitánka se Simonem, přijíždí náhle na jakési marsovské motorce (jak se dostal z lodi hlídané gorilami?) k jeskyni (proč si ji nevzala kapitánka?). Šedý kosmonaut je živý Ivan (mrtvý leží v lodi Mise). Ajťák na lodi konečně dostane pusu. Gorily nevědí, co mají dělat a chodí zleva doprava. Zjistíme, že Marsu se kdysi říkalo Atlantida. Jinak už začínám mít bugr v postavách - jednomu chlápkovi říkají Pierre, a potom Williame, Ivan se teď jmenuje Voloďa, jednomu z těch goril taky každou chvíli řeknou jinak... Na korábu se lidi nesmyslně perou a někteří kamarádi kdoví proč stojí proti sobě... Jednoho chce baba zabít dekontaminací, na zemi leží skafandr a myslíte, že si chlápek ten skafandr vezme?

Ačkoliv v předchozím díle nad kapitánkou zapadalo Slunce, nyní je opět den a ona se zachránci kulhá k jeskynnímu komplexu. Gorily miliardáře Goldsteina, místo aby Ivana odvedli, povídají si s ním, proč se chce vrátit na Zemi. Goldstein je slabý a sestřičce vypráví o psu Hačiko. V jeskyni na Marsu teče voda. V jeskyni na Marsu je zeď plná lidských lebek. Myšlenka: lidi jsou svině, už jednou Mars zničili, teď ničí Zemi, hajzlové jedni. ... Kamenný Ivan je střelen a překvapivě mu teče krev a navíc stejnou bolest cítí v jeskyni kapitánka. Překvapení. V jeskyni je kyslík. A pořád se blíží ta bouře...