SelfishMan

Kdoví jak to potom vypadalo doma u Ritchieho po tom co to Madonna viděla kompletní. Když bych měl někam vyrazit s Clivem Owenem, tak bych se určitě připoutal. Ve vedlejší roli krásná M5, dnes už trošku stará, ale stále má kouzlo. BMW je moje úchylka mezi auty:). Vtipné, nápadité... 90%

Jak jednoduché (a přitom složité) a jak málo k tomu stačilo. Film nám může dát lecos, můžeme si ho vyložit zrovna třeba jako zamyšlení nad férovostí soudnictví v Americe (a vlastně všude, když pomineme porotce a budeme brát v úvahu soudce, kteří taky mají emoce). Spojit do jedné místnosti několik obyčejných lidí, kterým by na žalovaném nemělo ani výrazně záležet, ale ani by neměly být vůči němu zaujati a přenechat jim finální rozhodnutí se může zdát logické, jasné, bezpečné. Jenže každý z nás je ovlivňován svými vlastními předsudky, svými osobními motivy a emocemi, nebo společností a tlakem který na nás společenské konvence vyvíjejí (ať už je to rozhodování o tom co si oblečeme nebo o tom jestli někoho pošleme na smrt). Je tedy férové svěřit rozhodnutí o životě člověka do rukou lidí, kteří mohou mít ze svých důvodů vůči obžalovanému zášť ještě než samotný proces začne, do rukou lidí, kterým je to úplně jednou, do rukou lidí, kteří se podřídí většině aby "nedělali problémy" nebo mohli konečně vypadnout? Kdyby i ten poslední člověk měl podobné principy jako ti ostatní a nechtěl se tam zdržovat, tak .... Ruku na srdce, jak by se zachoval člověk sám? Podvolil by se tlaku většiny? Raději by nad tím nechtěl přemýšlet aby mohl jít už domů, konec konců jeho problém to není? Nebo by se postavil proti proudu? A jaký jiný lepší systém by se dalo vůbec zvolit? Další krásnou stránkou bylo to, že čím přízemnější či nižší ty emoce a motivy byly, tím více se jich tito lidé držely a nenechaly se přesvědčit sebelogičtějšími argumenty. Tak to bohužel chodí i v realitě. Pomineme-li to jestli byl skutečně vinný, či nevinný, o co tu až tak nešlo, tak každý z porotců měl své slabé místo, které ho dokázalo přesvědčit (otázkou je jen ho najít). Tady mě napadá, jsou inteligentnější a otevřenější lidé lépe manipulovatelnější jak by se tady mohlo zdát, nebo jen dokáží snáze uznat chybu a naopak méně inteligentní lidi přesvědčí jen přímočaře jednoduše podané věci a to co chtějí, ale následně se jich opět drží zuby nehty? Poslední fascinující věcí bylo samozřejmě to jak byl film geniálně natočen, bez zbytečného vizuálního vysvětlování zločinu bylo dosaženo maximálně hutné atmosféry a napětí, postavené na skvělém scénáři, propracovaných postavách i tom jak byly bravurně zahrány a nasnímány. 95%

Nemá smysl to rozebírat, nezapomenutelné mistrovské dílo 100% // řekl bych to nejlepší co kdy bylo natočeno (z toho co jsem měl tu čest zatím vidět) //

Kocovina nebývá nikdy nic příjemného (až na těch pár vyvolených jedinců, kteří můžou chlastat jak chcou a nic jim to druhý den nedělá). V tomto případě to ale byla kocovina sec sakra zábavná způsobující namísto bolení hlavy a žaludku jen bolest bránice a břišních svalu, místo obtíží s pozřením čehokoliv způsobí maximálně obtíže s dýcháním ( v záchvatech smíchu jsem měl občas problém se vůbec nadechnout ) a místo neustále se opakující předsevzetí, že už nechlastám zanechá jen a jen úsměv při každé vzpomínce na tu jízdu. Hangover není film pro každého, ale ten komu se do chutě trefí tak na něj nedá dopustit. //ps. pár blackoutů už jsem zažil, ale rozmotávání toho o co jsem přišel nikdy tak zábavné nebylo// 95% //na zdraví chlapi, až do dna a jsem zvědavý na part 2//

Pro krásu se musí trpět a pro dokonalost už tuplem. Zvláště to platí pro balet (se, kterým mám trošičku problém). Nejen v tomto filmu pak platí, že pokud chcete být na vrcholu musíte umět i být tou černou labutí, musíte mít to odhodlání se v ní umět proměnit. Aronofsky si se mnou rozehrál zajímavou psychologickou hru. Postupně čím dál více smazával tu hranici mezi realitou a snem (nebo nějakou tou schizofrenní alternativní realitou). Zpočátku bylo vše poměrně zřejmé, vše se dalo dobře odhalit, ale s postupující gradací si pohrával s mojí myslí a fantazií čím dál více. Natalie byla opravdu "perfect", byla absolutně přesvědčivá v každém pohledu, v každém pohybu. Mila Kunis na mě ale zapůsobila neméně výjimečně ztvárněním smyslného protipólu Natalii v realitě. Poslední nepostradatelnou devizou tohoto filmu je Čajkovského hudba. Mínusem pro mě byl natáhlejší a pozvolnější úvod, filmu chvíli trvalo než mě dostal, než mě patřičně zaujal mou pozornost. Celkově to dokonalé nebylo, ale určitě se to dokonalosti blížilo a Natalie si Oskara zasloužila po právu. 85%

Zcela otevřeně přiznávám, že kdyby v tomto muzikálu nehrála Audrey Hepburn, tak se na něj ani nedívám. A i po shlédnutí musím říct, že jen její přítomnost a umění Freda Astaira z něj dělá slušnou, nikoliv však ale vyjímečnou záležitost. Bez těch dvou by film spadl do těžkého podprůměru a neštěkl by po něm ani nějaký podvraťák. Zpěv byl spíše průměrný (je vidět že Audrey opravdu není zpěvačka), scénář dost jednoduchý. Naproti tomu taneční čísla byla vynikající a to nejen od Astaira, ale i Audrey předvedla, že by se uživila i takto. Možná je to tím, že muzikály jsem nikdy neprožíval ( My Fair Lady mě dostal asi tím jak byl odlišný, bez násilného napasování tance a hudby do děje, vše tam bylo přirozené ), možná tím, že jsem měl přehnaná očekávání...ale moc jsem se nebavil a jsem trochu zklamaný. 70% a spíše 3 a 1/2 * //zatím nejslabší film s Audrey co jsem viděl//

Absolutní vrchol nejen svého žánru. Precizní ve všech směrech a aspektech od scénáře, přes režii až po herce. Do správné nálady mě uvedly už úvodní titulky a všechna ta temnota a déšť, neustálé napětí a všudypřítomné násilí a strach následně jen dále posilují depresivnost toho všeho. Dostalo se mi to co si rád užívám, dostalo se mi dokonalého zážitku. 100%

Celé to působí hrozně vlažně a ospale. Dokonce i během té závěrečné "vybíjené" mě to vůbec nestrhlo, nechalo totálně chladným a nějak nepřekvapovalo. Potenciál byl asi o něco větší, námět ( bývalý a stále respektovaný gangster se nechce vrátit do toho starého hnoje ) nebyl až tak špatný, krásné pozadí Londýna, perfektní akcent, Farrel odváděl slušnou práci, přesto to prostě nefungovalo. Anna Friel mohla být využita víc ( těšil jsem se i na ni a byla skvělá i jen v těch pár momentech), celá ta gangsterská věc byla jakási prazvláštní slátanina prolínající se s nudou bez šťávy a spádu, romantika jako kde? ty 2 či 3 scény už dávají právo na titul romantický/krimi? Největší pozitiva vidím v Davidu Thewlisovi a tom prostředí, jinak mě to celé jaksi minulo obloukem, Ritchieho kvalit to nedosahuje a raději bych volil už z tohoto žánru i Perrier's Bounty. 45%

Řádně vymazlená plastelínová podívaná, která dosahuje takřka dokonalosti. Příjemná změna, kterou beru všemi deseti po celé té plejádě všech těch digitálně naanimovaných posledních let. Takové nadšení u mě snad žádný jiný animák ještě nevzbudil (podobně na mě působila snad jen Mrtvá nevěsta jen s jinými emocemi). Nick Park nám tu předkládá zhruba 80 minutovém prostoru úžasný náhled na kousek jeho perfekcionistického plastelínového světa kde vládnou Wallace s Gromitem, britský humor, satira a spousta odkazů a parodií na nepřeberné množství žánrů od hororů po romantiku. Bavil jsem se více než královsky, řechtal na celé kolo (rozhodně to nepovažuju za pohádku pro děti) vychutnal si každou minutu, takže 100% Oskar zcela právem ( výborný je i originální dabing s H.B.Carter, Fiennesem a Sallisem)

Svou celkovou kvalitou sice zapadající do průměru, ale díky své originalitě námětu, obstojné vtipnosti a hlavně skvělé ústřední dvojici dobře zapamatovatelná a stravitelná romantická komedie. Opět se teda autoři nevyvarovali toho známého "všeho moc škodí" a místy to bylo zase přepálili se všema těma "kun*ama a mr*áním" ( extrémně nepřirozeně to působí především v českém dabingu ) a místy bylo trochu moc těch trapasů Jessicy Alby (zpočátku působili celkem vtipně roztomile, pak už trošku přihlouple) . Ve druhé polovině, ale fakt vtipné, poměrně vkusné a příjemné ( tři sestry ale každá z nich popelka mě dostaly). 65%