Phobia

Milý půlročníčku,

konečně mám zase chvíli volného času a čerstvou historku, o kterou se s Tebou musím podělit. Jela jsem takhle včera v podvečer domů z rachoty a proklínala se za imbecilní nápad, používat kolo jako dopravní prostředek i v takových zkurvených vedrech. Obvykle si dávám malou pauzu na obnovení sil ve stoupání za Prdelikovicema, ale tentokrát jsem byla na zhroucení o pár kilometrů dřív v Prdelance. Spíše jsem spadla než slezla ze svého vehiklu a ve stínu třešně se usadila ne zídku u plotu něčí zahrady. Za pár vteřin přifuněl hnědý vořech a chraplavým poštěkáváním dával najevo nesouhlas s mou přítomností. Vysvětlila jsem mu, že ho nesežeru a vypadnu hned, jak se uvedu do použitelného stavu. A ať mě laskavě nekousne do prdele. Psíka toto prohlášení uspokojilo a přešel na režim "ocasní ventilátor". Podrbala jsem ho na čumáku a nabídla mu kousek banánu. Pohrdnul a dobře udělal, ten banán byl mimořádně hnusný, tahala jsem ho v batohu třetí den. Podělila jsem se tedy s mravenci a otočena směrem k ulici vychutnávala zvolna chladnoucí tělesnou schránu, když jsem periferním viděním postřehla, jak ta chlupatá křižovatka mění pozici. Konkrétně náhle stál jen na třech nožičkách. Ta čtvrtá byla ve vzduchu kdesi v úrovni mého pasu. No nebudu chodit kolem horké kaše: nestihla jsem uskočit, hafík mi pochcal hýždi. Příliš vyčerpaná horkem, mdlým hlasem jsem mu oznámila, že je hajzl, dobytek a hovado. Mé vyjádření se ho zjevně nijak nedotklo, vesele na mě vyplazoval jazyk. Obětovala jsem trochu své drahocenné vody, tou dobou už beztak odporně zteplalé, na odstranění největších škod a siestu dokončila ve stoje, s vyčítavým pokukováním za plot. Pokud lituješ, deníčku, že jsi u této události chyběl, přikládám video s podobně postiženým jedincem.

Milý deníčku,

no co Ti budu povídat, nemám na Tebe čas. Ale jednu nedávnou událost bych Ti mohla svěřit. Začalo to 22.12. 2012. Tou dobou jsme byli jediná obec široko daleko, která se mohla pyšnit sněhem. Dědiny o kopec vedle na všechny strany měly stěží nesouvislý poprašek, my měli závěje. Večer jsem si všimla, že Denny pokojně pobíhá kolem plotu, za kterým má nějakého čtyřnohého kolegu. Když jsem šla fenku na noc zavřít do kotce (to se musí, aby nerušila spící lidstvo štěkotem, kdykoliv okolo prochází kočka, srna nebo jede auto), pes tam pořád byl. Taky ovčák, měl vyloženě Dickovský pohled - to znamená výraz hodného trouby. Občas se nám nějaký psí tulák na výpravě kolem zahrady ochomejtá, tak jsem mouloví doporučila, ať si oběhne revír a maže domů, že naše mladá jde spát. Neřekl nic, sedl si zadkem do pletiva a upíral na mě ty velké oči laskavého pitomečka. Ráno jsem vypleštila zrak, vytáhla žaluzie - a co nevidím: moula sedí u sousedovy branky. To už nebylo normální, žádný pes se nezdrží na cizím místě tak dlouho, pokud není ztracený (leda ještě kvůli háravky, což bylo v tomto případě vyloučené). Hodila jsem na pyžamo teplákovku, vyzbrojila se kapsou plnou piškotů a vyrazila sondovat situaci. Soused se právě vracel z práce a rád mi přenechal iniciativu. Houkla jsem na psa podbízivým tónem: "Hej, moulo, ke mně!" Hned přiběhl, schramstnul piškot a začal se lísat. Postupně jsem ho úspěšně otestovala na "sedni", "lehni", vstaň", "štěkej", "zůstaň" a udělala si naprosto jasno v tom, že tohle zvíře není vyhozené. Nikdo si nedá tolik práce s výcvikem, aby se pak na psa vykašlal. Naše mladá se za plotem mohla žárlivostí posrat, tak jsem otevřela branku a pozvala nečekanou návštěvu na zahradu. Moula nezaváhal, nakráčel dovnitř, popadl Dennin ohlodaný klacek a přinesl mi ho. Další vášnivý aportér z rodu ovčáků. Následovala chvíle nadšeného přetahování (to naší mladé moc nejde), házení klacku a kdykoliv jsem měla pocit, že by si měl moula odpočinout, náruživým štěkotem mě vyvedl z omylu. Zkoušela jsem najít jeho jméno a střídavě na ně něj volala "Dane, Done, Dicku, Kazane, Rexi, Maxi, Azore, Alíku!" Trochu škubl uchem při Azorovi, ale podruhé už nereagoval. Ani jako Azor nevypadal. Mezitím naše kočičí mňaudam nešťastně zírala z okna, jak se jí ta psí havěť na zahradě namnožila. Tou dobou už mi poněkud mrzly prsty a prdel, tak jsem štafetu v bavení psů předala svému drahému a vyrazila domů naplnit psí misky granulemi a obvolat psí útulky, jestli někdo nepostrádá vycvičeného ovčáka. Nepostrádal. Druhým krokem bylo vytvoření letáku, který jsem hodlala vylepit po okolních vesnicích, ale než jsem mohla zmáčknout tisk, zazvonil mi debil a v něm se ozval ustaraný ženský hlas. Záhada byla vyřešená: Igor z vedlejší obce při procházce prchnul za srnou a jelikož je to moula, nedokázal se vrátit. Na jednu stranu jsem byla moc ráda, že se Igorovi majitelé našli a na druhou stranu mi bylo líto, že Denny přijde o kamaráda tak krátce poté, co ho našla. Když Igorovi páníčci přijeli a navzdory protestům mě obdarovali dárkovou taškou s pochutinami, našli u nás velmi uhoněného a velmi spokojeného psa, kterému se od nás ani moc nechtělo. Nám od něj vlastně taky ne. Byla to radost, moct zas chvíli blbnout s vychovaným a vycvičeným psem... pravda, zvěř honí stejně jako ta naše nevychovaná a nevycvičená uličnice.

Milý deníčku,

chcípám vedrem a nechce se mi přemýšlet, tak sem hodím jen pár vtipů k dokreslení svého vztahu k politice a politikům.

Máme nejlepší politiky, jací se dají koupit.

"Tak co, kamaráde, čím se dneska živíš?" 
"Více méně politikou." 
"Máš pravdu, mně se taky nechce dělat!"

Ptají se kandidáta do Parlamentu:
"Proč jste se rozhodl kandidovat?"
"Podívejte se, jak to všude kolem vypadá: Korupce, bezzásadovost, vypočítavost."
"A Vy proti tomu chcete bojovat?"
"Ne, účastnit se!"

Upozornění: na letácích ČSSD došlo k tiskové chybě: Uvádí se, že v případě jejich vítězství "každý důchodce dostane 13. důchod". Správné znění je "každý 13. důchodce dostane důchod". Za prohození slov se tiskárna omlouvá.

Co se stane, když se utopí sociální demokrat?
Nejdřív vyplavou špinavé peníze a potom čistý komunista.

Říká ministr financí: "Když jsem byl malý, přál jsem si být loupežníkem."
"Tak to máte štěstí, ne každému se dětské sny vyplní!"

Závěr pohřební řeči za politika:
A jak je známo, o mrtvých se má mluvit buď dobře, nebo vůbec ne.
Proto prosím uctěme zemřelého minutou ticha.

Co je 50 mandelinek, 40 kůrovců a 10 politiků?
100 škůdců

Proč vstoupit pro naše děti do Evropské unie?
Protože ti smradi si nic jiného nezaslouží!

Jaký je rozdíl mezi Windows a naší vládou? 
Žádný – všichni doufají, ze snad příští verze bude lepší!

Milý deníčku,

posledně jsem si stěžovala na svého psa, tentokrát ti něco prásknu na svou kočku. Jak jsem se už dříve zmínila, z nového psího nadělení radost nemá. To ovčáčí stvoření je prostě moc rychlé, dynamické a kdykoliv se k sobě dostanou, je čičina nelítostně pošlapána 35-kilovým teletem, jehož představy o hře se radikálně liší od představ naší mňaudam, které vyhovoval polehávající, šmajdavý psí staříček. A protože tu malou bílou osinu v gluteu maximu překvapivě mám ráda, nechci, aby byla utýrána přerostlým štěnětem, nebo aby utekla a našla si nový domov, zavedla jsem tedy nový režim: kočka doma přes den chrápe a na noc otevírám okno v přízemí, aby mohla v klidu a tichosti vyrážet na své lovecké toulky. Má to však takovou drobnou nevýhodu: ona se ta mrcha leckdy vrátí s kořistí až domů. Že si schroustá na linoleu hlodavce a nechá tam krvavé fleky, to sere čert, to se uklidí. Jenže ty její úlovky kolikrát nejsou mrtvé, často snad ani zraněné. Povím ti, deníčku, je to vážně prdel, honit ve 4 ráno po obýváku pištící myš. Megí totiž nenosí tahle živá zvířata sobě, kdepak, ta mrcha pouze se zájmem asistuje a očekává, že lovit budu já! Nezbývá než proklít všechny její mňoukavé předky, natáhnout pracovní rukavice a vyrazit za rozhořčeně kvílícím tvorečkem. Někdy se poštěstí ho kdesi v rožku lapit rychle a zachránit mu život vyhozením z okna (odmění se mi dírami na zahradě a okusováním kořenů rostlin). Občas je myška příliš blbá, zůstane dřepět poblíž a čičina ji za chvíli přiaportuje zpátky. Párkrát se ovšem stalo, milý deníčku, že myš zahučela do škvíry pod gauč nebo pod pračku - to je teprve čurina, všechno odklízet a hrát si brzy nad ránem na stěhováka! Já ty mrňavé škodlivé ksindly prostě nedokážu zamordovat, milý deníčku, vždyť vidím jejich vyděšené oči, přes rukavici cítím jejich teplo i splašeně tlukoucí srdíčko... A co teprve, když kočička hrdě přinesla do obýváku ptáčka, sice poraněného, přesto stále schopného letu, to jsem se při pobíhání po pokoji taky div neposrala "smíchy". I tohoto opeřence se mi nakonec podařilo opatrně lapit, dokonce aniž by si toho má chlupatá asistentka všimla. Pořád hopsala po obýváku a zuřivě hledala, zatímco já jsem vynesla ptačindu ven, pohladila po peří, položila ho do bezpečí na střechu kotce a doufala v jeho přežití. No, za několik hodin už na stříšce nedřepěl, ani neležel nikde poblíž, můžu se proto opájet pohádkovými představami, jak se v kruhu svých příbuzných ptáků zotavuje z prožitého traumatu. Jsem zvědavá, kdy mi moje zlomyslná kočičí madam přinese svou noční kořist až do postele... a fakt se obávám, aby nezašla ještě dál - vždyť já spím s otevřenou držkou!

Milý deníčku,

před časem jsem naslibovala, že ti řeknu více o svém čerstvém psím nadělení. Ta pes je jako utržená ze řetězu, opravdu těžce zvladatelný živel a jen s nostalgickým posmrkáváním vzpomínám na hodného, poslušného, spolehlivého Dička. Dnes nebude čas na výčet všech škod a psích zlozvyků, svěřím se ti jen s jedním povznášejícím zážitkem. Vzala jsem Denny na procházku - nic dlouhého, jen na přilehlou louku, ať položí kabel jinde, než na zahradě. Tráva mi sahala skoro po kolena a protože je naše mladá fena tvor nedůvěryhodný, byla jako obvykle na 3 metry dlouhém vodítku. Oba tyto údaje jsou důležité: kvůli tomu prvnímu jsem neviděla kocoura, dokud jsem na něj skoro nešlápla. Vystřelil poplašeně z přebujelého plevelu a pelášil do pryč. Dennynka samozřejmě pelášila za ním - s veškerou vehemencí, co jí jen v těle má. Nepřekvapilo mě to, ani fakt, že naprosto sere na povel, který by Dicka zastavil. Nezbylo než se zapřít a strhnout ji zpátky. Teorie zní snadno, praxe byla taková, že pejsek na volném vodítku stihl nabrat rychlost, podrážky mých bot náhle opustily matičku zemi a já plula vzduchem. Dlouho to teda netrvalo, o nějaké dva metry později jsem s vyheknutím otiskla své kozy do hlíny. Vodítko jsem hrdinně svírala dál, přece jen jsem nehodlala to neposlušné ďáblovo stvoření nahánět po celém prdelovickém katastru. A tak jsem jela, zanechávajíc zřetelnou brázdu v jetelu. Naštěstí Dennýtko brzy pochopilo, že s takovou zátěží nemá šanci kořist dostihnout. Fena se vrátila a s nadšeným kníkáním, máváním ocasem, hopsáním a cvakáním zubů mi co nejvíce znepříjemnila pokusy dostat se zpátky na nohy. Nakonec se mi podařilo vztyčit, trdlující psici seřvat, oprášit se a s pochroumanou důstojností (snad se sousedi právě nedívali z okna!) se vydat jiným směrem, než metelil kocour. Neušli jsme snad ani 30 metrů a historie se mohla opakovat - za rožkem v obilí číhal další kocour. Naštěstí pro mé bolavé dudy, tohle byl místní černý drsňák Mikeš. Ten se takhle jednou objevil, vlezl na sousedovic zahradu, udělal si tam pořádek s jejich třemi voříšky a sousedy prostě adoptoval. A takový přezíravý kocouří hrdina přece nebude prchat před nějakým psím teletem. Další let se proto nekonal, s námahou jsem odtáhla Denny od vzdorně syčícího a prskajícího kočkoborce a radši zamířila zpět do bezpečí zahrady, kam naše zbabělá kočičí madam nevystrčí čumák, dokud není psí obluda zavřená v kotci. Tož takhle veselo já teď mám, deníčku. A protože začíná víkend, tak se loučím.

Milý deníčku,

víš, proč mě neděsí hororové dílo "Ptáci" v literární ani filmové podobě? A to navzdory faktu, že jsem se v předškolním věku stala obětí útoku nasraného kohouta (ale prababička mi říkala, ať ty slepice furt neplaším)... Odpověď je úplně jednoduchá: ptáci jsou totiž až na výjimky naprostí tupani. Jak by taky ne, mají malou hlavičku a v ní mrňavý mozeček. U nás v Prdelovicích jsou ovšem úplně nejtupější idioti ptačí říše, jinak si nedovedu vysvětlit, proč nám opeřenci neustále padají do komína a pak vyvádějí v kamnech. Začalo to předloni: slyšeli jsme takhle na jaře z kamen šramot, koukneme tam - a přes sklo na nás čuměl vykulený ptáček. Pootevírali jsme okna i dveře, potom dvířka od krbu a bylo po starostech. Jenže odpoledne se situace opakovala... a tentokrát už se v kamnech mlátili ptáci dva. Zvolili jsme stejný postup, ovšem úspěch se tentokrát dostavil pouze částečný. Ptáci sice po vzoru bájného Fénixe povstali z popela, ale jeden místo ven vyrazil létat po místnosti a zvláště si liboval v černých obtiscích svého tělíčka na bílém stropě. Po pár desítkách vteřin zkázy, kdy jsem se "opájela" představou malování pokoje, našlo to opeřené neštěstí cestu ven. Na barvu nakonec nedošlo, po vyzkoušení tří různých druhů gum jsem objevila jednu, co si se sazemi dokázala poradit. Tři hodiny jsem pobíhala po obýváku s židlí a šmrcala gumou po stropě. Netrvalo dlouho a naše kamna poctil návštěvou čtvrtý pták a to byl zvláště inteligentní jedinec - ten po otevření dvířek našel skulinku, kterou se dostal až kamsi do útrob topidla. Tak jsme zjistili, že jdou kamna do jisté míry rozmontovat, odšroubovali jsme vnější skořepinu, všemožné pláty, odhalili pozici mrňavého kreténa a odnavigovali ho (s pár šmouhami na zdech a stropu) k rozevřeným francouzským oknům (proč se tomu říká okna, když jsou to normální skleněné dveře?). Když ten rok přiletěli čápi do Prdelovic v nebývalém množství (nekecám, promenádovaly se jich po louce desítky), sledovala jsem, jak půltucet klape zobáky na sousedovic střeše a nervózně přemýšlela, zda náhodou nejsou schopní propadnout tou malou komínovou rourou...

Minulý týden jsme z kamen vyhnali dalšího opeřence. Když jsem včera přijela domů, z chování kočky bylo zjevné, že cosi není v pořádku. Ale mávla jsem rukou nad jejími tanečky, skoky a pochodováním kolem kamen i po nich, ona je prostě jeblá, kdo by se nad tím ještě pozastavoval? O minutku později jsem zaslechla šramot a ve zlé předtuše šla nakouknout do krbu. Přes sklo, umatlané sazemi ještě od topné sezóny, jsem viděla leda prd, tak jsem opatrně pootevřela dvířka (odstrkujíc kočku, co se s tím svým bílým kožíškem okamžitě vehementně snažila narvat dovnitř)... a nic! Přesněji, rošt byl posraný, ale fták nikde. Občas jsem zaslechla škrábání, kočka se mohla zbláznit (tím myslím ještě víc, ona přece jen je blázen od narození), můj polovička zpochybňoval i mou příčetnost, když nic neviděl ani neslyšel. Já teda nevím, jestli ti ptáci považují náš dům za Hvězdu smrti a nálety do útrob podnikají dle vzoru Lukea Skywalkera  za účelem nalezení autodestrukčního zařízení, ale představa, jak nám tam nějaké blbé ubožátko uvnitř komína umře, mi nedělala dobře na duši. Po jiskřivé hádce jsem svého drahého donutila vylézt na střechu s kusem pletiva, ať už nám do komína nepadají opeřené bombičky. Ráno mě vzbudilo povědomé škrábání, kočka nadšeně skotačila kolem krbových kamen a já věděla, že to ten ptačí debil zvládnul - konečně spadl až dolů na rošt. Vypudila jsem bílou kočkobestii do předsíně za dveře, rozevřela žabožroutská okna a dychtivě ftáka vypustila. Vzrušeně rozvířil prach, nezamířil ovšem za světlem, nýbrž na rozestlaný gauč, párkrát sebou fláknul o zeď a na stropě také zanechal pár vzpomínek. Mezitím dovnitř vběhla psí obluda, která dobře ví, kam nesmí a co nesmí dělat, leč srdečně na zákazy i povely dlabe. Povedlo se mi po chvíli křepčení, mávání rukama a nadávání vyhnat ven obě zvířata naráz. Pak jsem si ještě vyslechla od kočky vyčítavé mraštění, že jsem si ji dovolila připravit o vzrušení z lovu a o zákusek - tento týden už potřetí, ty dvě živé myši, které mi přinesla ukázat až do pokoje, jsem jí přece taky vyhodila (z nich jedna byla tak blbá, že se venku nechala znovu chytit), to jsou dneska lidi, mňurva!

 No ať se na mě Daphne du Maurier ani Alfred Hitchcock nezlobí: kdo by se těch ptačích pitomců bál?

Milý deníčku, o tohle se s Tebou musím podělit (jsi-li multikulturní, realitou nedotčený, neztrácej čtením čas - já jsem holt rasista na asociály libovolné barvy pleti):

Byl objeven nový prvek! Romík!

Romík (lat. Cikanium) - chem. zn.Ci, nejedná se o prvek, ale pouze stabilní izotop india. Je hojně zastoupený na zemském povrchu. Základní fyzikálně chemické vlastnosti: romík je hnědý, měkký, čpavě zapáchající, poloblb.

Jeho hustota 1,2g/cm3 je vyšší než hustota vody, to znamená, že v ní neplave. Romík vyniká značnou hydrofobií, naopak dobře vstřebává alkohol, nikotin a v čerstvější podobě také metamfetamin. Je magnetický - přitahuje železo, ale i barevné kovy. Atomy romíku se nevyskytují samostatně, ale vytvářejí homonukleární molekuly zvané klany, které mohou dále polymerovat do tzv. tlup. Sloučeniny: koncentrovaný je prudce nebezpečný, proto je vhodné ho ředit olovem.

Využití: využití romíku (Romíka) v praxi je mizivé.....

Milý deníčku,

Tak jsem se trochu oklepala z utrpěné ztráty a nastal čas představit náhradu za předchozího věrného psího průvodce: seznamte se s Denny. Ona se tedy původně jmenovala Dolly, ale za A) ve mně tohle jméno vyvolávalo asociace o monstrózně kozatých pornoherečkách, za B) k novému životu patří nové psí jméno. Jak vidíte na fotce, není to štěňátko, jelikož jsem se rozhodla, já kráva, že nebudu přece psa kupovat, když jsou útulky plné huňáčů bažících po novém domově. Z útulku bych ovšem přitáhla úplně všechny, ten pohled bych nevydržela, srdce by mi puklo žalem (což by se nikdy nemohlo stát v útulku pro bezdomovce). Zapátrala jsem tedy na webu, kdo ze Severní Moravy potřebuje vytrhnout psí trn z paty a do oka mi padl inzerát s obrázkem krásné ovčandy. Majitelka mě ubezpečila, že fenka není agresivní, má ráda kočky, akorát je poněkud živočišná. Bylo rozhodnuto, den po Dičkově odchodu jsme jeli pro jeho následnici - předem upozorněni, ať si nebereme hezké oblečení, na jakém by nám záleželo. Poté, co na nás mladičká majitelka a její přívětivá máma vypustily z chlívku bezmála 40-kilové torpédo, která nás do minuty ohodilo blátem od hlavy až k patám, ocenili jsme staré šusťákovky. V rámci toho, aby nám psí živel nezlikvidoval fungl novou Škodu Fóbii, vyrazili jsme nejdříve na procházku. Vlastní vodítko Dolly/Denny před časem zlikvidovala, připnuli jsme ji teda na jedno z pevnějších Dickových... a stejně jsem se obávala, že ten tah nevydrží buď provaz nebo masivní karabina. Venčení probíhalo ve znamení posilování, okřikování, posilování, uklidňování a zase posilování. Fantazie mi vykreslovala obrázek, kterak budu mít za 14 dní paže jako orangutan. Cesta domů proběhla poklidněji, než bych čekala a po vypuštění na zahradu se ovčáčí puberťačka velmi rychle aklimatizovala - stačilo být s ní, hrát si a psí spokojenost byla zaručena. Akorát seznámení s kočkou jaksi nedopadlo podle představ. Kočkopříšerka, zmatená zjevem velmi podobným Dickovi, natáhla ze střechy boudy zvědavě čumáček "Hele, dědku, kde jsi byl?" a k její hrůze se psí stvoření postavilo na zadní, předními se opřelo o hranu a strčilo jí nadšeně rypák do komicky zděšeného ksichtíku. Následoval úprk pod auto, tamtudy přímo pod kapotu a pak už jsme jen poslouchali jak od motoru zní podrážděné syčení a zoufalé mňoukání. "Co se to, mňauva, děje? Kde je to laskavé, šmatlavé, směšně pomalé stvoření, kterému jsem mohla beztrestně skákat na hlavu? Co je tohle za rychlého démona, do mňaudele?!" Po dvou měsících je situace skoro stejná, čičina tráví dny doma a v noci vyráží ven oknem - hezky potichoučku se odkrade k plotu, pak zachřestí pletivo a hurá lovit myši a rvát se s kocourama. Poslední dobou však přece jen Megina zvědavost ohledně psího trdla vzrůstá a pomalu, po krůčcích se přibližuje, vždy připravena utéct zpět do bezpečí domu. Já se té kočce nedivím, že je chabrus na nervy, taky bych nebyla klidná, kdyby se po mně s různými nadšenými pazvuky vrhalo hovado vážící devětkrát tolik, co já. A pokračování příště, deníčku, už mám psaní dost a ta srandovní část o našem novém canis satanus teprve přijde.

Milý deníčku,

dnes po půl čtvrté odpoledne naposledy zaštěkal ten nejhodnější psí bambula, co kdy na světě existoval. A jedna cynická čůza má místo srdce krvácející díru. No, dnes se nenasměješ, milý deníčku, to je ode mě vše, jdu pokračovat v dehydrataci a odsolování své trapné tělesné schránky do postele.

Milý deníčku,

dnes je sympatické datum. I včera bylo sympatické, ale průběh stál za použitý hajzlpapír a večer byl přímo tragický. Deníčku, to by ses posral: už mi zase při volejbale jeblo koleno. Asi mám místo vazů žvýkačku. Krátce po zahájení hry jsem hópla k síti blokovat smeč a skončila jsem opět na parketách v horizontální poloze jako zmítající se chrobák zasažený Biolitem, snažila se přitom neřvat bolestí a nenadávat moc sprostě. A protože je to za půl roku už potřetí, nouze mě dohnala k zřídka provozované akci: vyrazila jsem dnes ráno za doktorkou. Poseděla jsem si hodinku a čtvrt v čekárně, vyzbrojena knihou, tudíž v klidu. Absolutně nechápu, jak tam všichni ti marodi můžou trávit tolik času čuměním do blba. Přišla jsem na řadu a hned byla sestrou lustrována, jestli opravdu spadám pod tuto lékařku, vždyť mě nezná. Možná jsem měla do hlasu propašovat trochu studu při přiznání, že na doktory dlabu, jak je to jenom možné. Moje karta nakonec byla objevena zapadlá mezi šuplíky. Vyvalila jsem zpod nohavice svou deformovanou čéšku, překvapeně zacvakala 30 penízů (to za mých mladých let nebejvalo!) a přepajdala o patro níž na rentgen. Tentokrát bylo čekání relativně krátké, mé koleno udělalo 2x "sýýýr" a za chvíli jsem šmajdala do jiného patra na chirurgii. Tam jsem toho přečetla opravdu hodně, aniž by dveře ordinace udělaly sebemenší pohyb či propustily zvuk. Po 70-ti stranách (a mnoha nelichotivých teoriích, co pan primář asi za dveřmi dělá) jsem konečně byla vpuštěna, zaplatila jsem 30 penízů, primář mě řádně ohmatal a dozvěděla jsem se, že pod nůž pravděpodobně nemusím. Prý mám akorát línou pravou haksnu, chudinka levá všechno odmaká, pravá se fláká a slábne. Tak to teda ne, lemro líná, rehabilitace bude a cvičit budeš jak na spartakiádu! Dalších x penízů mám vypláznout v lékárně, ale možná se na to vyseru, nač se ládovat chemií. V dohledné době prostě ukradnu nějakému prtěti kolobrndu a odrážet se nebudu levou poctivkou, kdepak, ta se bude hezky vozit! To by bylo, abych zas brzy nemohla skákat přes kaluže... nebo na bloky!

Otázka: Proč se u doktora vždycky čeká tak dlouho?
Odpověď: Protože čas všechny rány zahojí!

"Pane doktore, já ho mám jako novorozeně."
"To není možný, sundejte si kalhoty!"
"No skutečně, 3 kila a 45 centimetrů!"

Existuji jen dva druhy náplastí - ty, které se nedají přilepit a ty, které se nedaji odlepit.

Milý deníčku,

když jsem dva týdny zpátky vyrážela ráno na tramvaj s lebznou zakrytou pouze svými nebujnými vlasy, tušila jsem, že to není zrovna výrazným projevem inteligence. Nijak jsem se nedivila poté, co jsem večer sykala bolestí kvůli omrzlým konečkům uší. Hned druhý den jsem si objednala pořádnou čepici laponku - s klapkama na slechy a teplým beránkem uvnitř. Svým jektajícím kolegům, nadávajícím na zkřehlé prsty a nefunkční auta, jsem sdělila, ať neklesají na mysli, že arktické mrazy skončí, jakmile čepici přinese místní pošťačka, dáma příjemná jak opruzená prdel. Nelhala jsem: dnes - po dvou týdnech mínus dvacítek, pokrývka mé duté hlavy dorazila a rtuť teploměru začala okamžitě raketovým tempem šplhat vzhůru. Ropuchy z předpovědi počasí vyhrožují, že teploty dokonce půjdou vysoko nad nulu. Deníčku, já snad tu čepici pošlu zpátky, já radši drkotám zubama, než čvachtám v rozteklých sračkách:-(.

Taky jsem děsivě líná a pohodlná, takže mi vyhovuje pouštět zvířata zvenku do domu, aniž bych jim musela pulírovat zaprasené nohy. Dále neznám jediný outdoorový sport, který by mě bavilo provozovat v pošmourném, blátivém počasí, zato si v posledních týdnech užívám šoupání skluznicemi po sněhu. Pro neběžkaře mám takovou pokornou prosbu: nelezte, kurva, do těch běžeckých stop! Ono to dá docela šichtu vyšlapat solidní koleje, ve kterých se dá sklouznout, ovšem rozbombardovat tu stopu bagančaty žádnou práci nedá. Snažím se prošlapávat trasy tak, aby nikdo neměl důvod po nich hamtat, teda odnikud nikam, žádné běžně užívané spojnice a logické směry (takové stopy jsou v průběhu několika hodin podupány stádem krav v botách), ale stejně jsem často překvapována, jak se někdo ve sněhulích radši sere dva kilometry oklikou v běžkařské trati, než by šel 400 metrů přímo vyšším sněhem a prorazil tak cestu ostatním pěším. Mně teda nevadí, když rozbijete "stopu" toho šmajdavého chromajzla, co u nás v Prdelovicích poskakoval na běžkách kolem hřiště (nejspíš to byl pan Postránecký), po tom se stejně nedá jezdit, ale já si s veškerou skromností dělám úhledné, souměrné koleje, hotové umělecké dílo - hňápat v tom bez běžek je jako čmárat fixem po originále obrazu té roby s divným úsměvem, aby bylo jasno!

A ještě o jeden běžkařský poznatek vás obohatím: ono to má volné paty, hovno hrany a prakticky se na tom nedá zabrzdit, když člověk jede z kopce. Obvykle prostě dobrovolně padnu na oblast podzádí, jenže kolikrát ani to mě nezastaví a valím se dál jako ječící lavina míhajících se hůlek a lyží. Méně zkušení, jako třeba můj polovička (jinak zdatný sjezdař), jsou schopní zcela neřízeně padnout ústy přímo na držku, roztrhat si oblečení, zhmoždit tělo a zapřísahat se, že se na ta Satanova prkénka můžou... už nikdy více nepostavit! Zkrátka nespoléhejte, že vás rozjetý běžkař mine elegantním obloučkem, to prostě není fyzicky ani fyzikálně proveditelné, a jděte včas stranou - tam rovněž odtáhněte i své ratolesti a čtyřnohé fabriky na lejna.

A jestli hodláte nadále s úporností dacanů rozšlapávajících na pískovišti bábovičky ničit běžkařské tratě, nedivte se, až proti sobě jednou uvidíte někoho takového...

Milý deníčku,

možná nežiješ v Ostravě, v Kurviné ani okolí, proto jsi třeba propadl dojmu, že jsem vulgání osoba. Je to pochopitelný omyl, pokud se nepohybuješ v prostředí, kde zazní "pyčo" za každým druhým normálním slovem a "kurwa" za každým třetím. V Moravskoslezském kraji existují hojně i takoví jedinci, kteří řeknou spisovný výraz za každou druhou "pyčou" a třetí "kurwou", čím dál častěji se tyto osobnosti vyskytují mezi žáčky prvních stupňů škol, žákyně nevyjímaje.

Poprvé  mé něžné rtíky opustila "prdel" někdy v deseti letech a "hovno" následovalo nedlouho poté. Ovšem na prvně pojmenovaná stará řemesla a pohlavní orgány jsem vyčkala správného okamžiku. Bylo mi 12, prázdniny jsem trávila v lesích na okraji Krnova a mou oblíbenou kratochvílí bylo horolézt s bratrancem v lomu. Ono se nahoru samozřejmě dalo vystoupat po různých stezičkách, ale to nebyl správný adrenalin. Ve sklepě strýcovy chalupy jsme vykutali zpuchřelý provaz, ovázali ho kolem stromu nad jedním svahem a pinožili se po něm vzhůru dolů, někdy shovívavě sledováni mou starší ségrou. Jako tehdy, kdy se to stalo: na stezce nad námi se objevili dva starší kluci, usoudili, že by se jim naše "horolezecké lano" mohlo hodit, prostě si ho odvázali, svinuli a chystali se opustit místo činu. Má křehká duše, tvarovaná příběhy o Starém Drťorukovi, neunesla to zjevné bezpráví. Nadechla jsem se a jala se rozzuřeně ječet: "Vraťte ten provaz, vy kurvy zpíčené, zlodějské!" Reakce byly různé, bratranec poulil oči v němém úžasu, jistě rovněž zasažen tíhou oné nespravedlnosti, ségra se kroutila v záchvatu smíchu a dvojice lapků po sobě překvapeně pokukovala, jestli je nešálí sluch. Nakonec pronesli cosi o mém slovníku a pohoršeně odkráčeli i se svým lupem.

Trvalo dalších zhruba 8-10 let, než jsem podobné výrazivo vyloudila přes hlasivky znovu. Momentálně pojmenování starého řemesla nebo ono slovo začínající Ludolfovým číslem používám pouze v okamžiku nezdaru (když tedy nikdo není v doslechu - to si vystačím s hajzlem či prdelí), "občas" zazní ještě v souvislosti s politiky, nepřizpůsobivými spoluobčany, motorkáři, čtyřkolkáři, agresivními řidiči, chodci a cyklisty bez pudu sebezáchovy, nezodpovědnými majiteli psů, rosničkami hlásícími počasí stylem "zítra bude nádherný tropický den", myslivci (ale jednoho normálního, co si sprostý přídomek nezaslouží, už jsem v životě potkala), pořadateli a účastníky hlučných nočních technopárty... zapomněla jsem na někoho? Ach jistě, na klienty v zaměstnání.

Tím se snažím vysvětlit, že jsem na místní poměry nesmírně kultivovaná a slušná žena.

Milý deníčku,

měla bych ti začít říkat čtvrtročníček. Ale můžeš si za to tak trochu sám - od podzimu už jsem tady dvakrát psala nějaké cancy, jednou však kleknul server a podruhé jsem se uklikla, pročež celý text šel nenávratně do pérdele. Navíc není zrovna lehké najít nějaké zajímavé téma. V poslední době se jaksi nemám čemu smát, některé události prostě nelze vylíčit tak, aby pobavily a nechci nikoho rozbrečet ani vyděsit. Glosování událostí veřejných už nemůžu provozovat, neb v zájmu svého duševního zdraví i krevního tlaku veškeré mediální dění důsledně ignoruji (bo by se z toho člověk posral!).

Ale přece jen jednu milou a úsměvnou příhodu můžu z rukávu vytasit. Rozhodli jsme se s mým drahým (s tím opruzem puntičkářským;-P) udělat si výlet po okolí, konkrétně z našich Prdelovic vyrazit do Prdelovic vedlejších. Oni si tam totiž z tunelů EUsajuzu zasponzorovali rybníky a já jsem ten osmý div světa chtěla spatřit na vlastní bulvy. Psa jsme tentokrát nechali doma, jelikož ten starý chromajzl už by takovou vzdálenost neušmatlal. Nevykračovali jsme si ještě ani 10 minut, když se k nám u hřbitova přimotala kočka. Poznali jsme v ní polodivoké "sousedovic" stvoření.

Malá odbočka: soused už je dva roky soudně vystěhován a na jeho zpustlé zahradě bezprizorně přebývají tři kožíšky. Dvě kočičky, které naše kočkobestie terorizuje, a jeden kocour, ten pro změnu terorizuje naši kočkomrchu. Když se na vedlejším pozemku začalo stavět, měly šelmičky vánoce - majitel je nechával brouzdat po stavbě, podstrkoval jim paštičky a mohly se mazlit se zedníky. Po dokončení stavby a přistěhování rodiny následoval kočičí pád... byly totiž poněkud vlezlé. Poslední kapkou bylo mrně spící venku v kočárku, najednou nebylo k utišení. Po 5-ti minutách vřískání mladí rodičové svou ratolest konečně vytáhli a zpod peřinky na ně jako bonus vykoukla spokojeně vrnící čičina. A šlus! Konec krmení, konec mazlení, skoroadoptované příšerky byly zapuzeny.

A právě jedna z nich, májová potvůrka, se nám vnucovala u hřbitova. Pohladila jsem ji a zase jsme rázovali směr Prdelovické EU rybníky. Kočka za námi. Po chvíli ji v lese cosi zaujalo a osiřeli jsme... ne na dlouho. Za minutku se ozvalo zoufalé, ztracené kvílení a já se kousek vrátila - přece jen jsem za to mazlivé stvoření cítila trochu odpovědnost. Kočička mě zahlédla, nadšeně zavrkala a zase se za nás nalepila. Občas ji bylo třeba pobídnout, prosté zavolání "Hej, dupo, pojď!" obvykle stačilo, sem tam potřebovala poponést (jednou jsme v lese míjeli psa a občas už se jí nechtělo chodit), až jsme po hodině dorazili na místo určení a mohli se pokochat čerstvými plochami evropské vody. Jenže zpáteční cesta už se pro malou chlupatou turistku ukázala být moc, čím dál častěji zastavovala a začala na nás kašlat. Nakonec jsem ji víc nesla, než šla po svých. V závěru snad Dupa ucítila vůni domova a do jejího cupitání se vrátilo nadšení. Na kraví louce potkala svou sestru a ta se pak bezostyšně přiživila, když jsem naši výletní společnici odměnila za všechno to trmácení granulemi. Náš pes na to zpoza plotu vykuleně čučel a bílou kočkobestii jsme raději zavřeli doma, aby dvěma sokyním, krmícím se z JEJÍCH vzácných zásob, nevyprášila pomstychtivě kožichy (ony jsou totiž drobné a hubené, zatimco ta naše bílá bečka sádla na nožičkách se zhlédla v Garfieldovi, má však lepší fyzičku).

Od té doby, kdykoliv jdeme na procházku (třeba i se psem), ptáme se těch polodivokých příšerek, jestli nepůjdou na špacír s námi. A jednou se Dupa opravdu zase připojila, akorát nás tentokrát (pamětliva poslední tůry) opustila výrazně dřív - ještě na svých lovištích. Přemýšlím, že bych místo starého chromajzla začala brát na vodítko naši mladou kočkomrchu, alespoň by se unavila a přešly by ji po nocích roupy!

Milý deníčku,

měl jsi mě dnes vidět při cestě do zaměstnání, pochcal by ses smíchy! Začátkem minulého týdne jsem si při volejbale opět pocurvila koleno, bicáklo jsem teda musela nechat v práci, než se vazy trochu vzpamatují, a jelikož mi dnes nebyl k dispozici rudý postrach silnic, Škoda Fekalia, musela jsem zvolit putování hromadnou dopravou. Autobusem to kodrcání stojí fakt za kočičí exkrement, rozhodla jsem se tedy vyrazit přes kopec do údolí na šalinu. Zkratkou...

To takhle zahnu kolem našeho plotu doleva, přelezu elektrický ohradník, přeskotačím přes čerstvá kraví lejna a při chvilkovém zvednutí hlavy zjistím, že stádo sudokopytníků právě vyrazilo v dlouhém špalíru na pastvu. Pokud jsem nechtěla čekat, až přejdou, případně se prodírat mezi nedůvěryhodným turem, musela jsem zrychlit a uhnout více vpravo. Podařilo se, dobytek jsem předhonila, přehopsala další ohradníky, neuklouzla jsem na žádném lívanci, oběhla remízek, vyfuněla do krpálu a už se přede mnou rozprostíralo rozorané pole. S klením jsem překlopýtala muldy hlíny na níže položenou nepokosenou louku. Po pár krocích jsem si promáčela kalhoty až po kolena, o botách a fuseklích ani nemluvě. No co, nejsme z cukru! Přebrodila jsem se mokrým plevelem k lesu... kde je sakra ta stezka mezi stromy? Že já kráva jsem při úhybném manévru před svými kolegyněmi skončila na vedlejší louce?! No, sere pes, tak se z kopce skulím tudy, nějaká stezička tu je a na cestu tak jako tak narazím. Hmm, stezička se po pár desítkách metrů ztratila v prakticky neprostupném porostu. Minuty prodírání (provázené prcháním zvěře) a přelézání padlých kmenů mě přivedly k jakési strži. Bylo pozdě couvnout, za pomoci kořenů jsem se spustila dolů. Chyba. Kolem mě strmé svahy a přede mnou akorát bláto z vyvěrajících pramenů. Kde jsem se to, do hajzlu, dostala?! První bahenní překážku jsem zdolala skokem, další byla širší a zjevně šlo o oblíbené rochniště divočáků. Příroda nabízela řešení - strom s větví ve vyhovující výšce, prostě se přehoupnu! Uprostřed manévru haluz udělala "lup!"... Přistání bylo měkké: pozadím přímo do prasátkoviště... Odhodila jsem suchý klacek a mé "Do prrrrrrrdeleeee!" rozvibrovalo les - ptáci poděšeně vzlétli, listí hrůzou opadalo ze stromů, opodál nějakou srnu zřejmě postihl srdeční kolaps.

Vzdala jsem to, udělala čelem vzad a hrabala se strží nahoru, prodírala se křovím a přelézala kmeny zpět na louku, po jejímž okraji jsem přetraverzovala doleva na tu SPRÁVNOU louku. Sluchem jsem zaregistrovala, jak několik stovek metrů daleko odjíždí tramvaj směr Ostrava. Už bez problému jsem našla tu SPRÁVNOU stezku, sešoupala se po ní na lesní cestu a protože jsem měla bezmála půl hodiny času, očistila jsem botasky, částečně odbahnila svou odvrácenou tvář a vyrazila na další zastávku - směr Dolní Prdel. Tam už mě nepřekvapil v cestě potok a mám pocit, že od posledně přes něj někdo přidal i dvě klády navíc, zdolání toku se mi zdálo méně komplikované. Ráno bylo chladné, leč pro návrat do civilizace bylo nutné zamaskovat řiť, aby si lidé nemysleli, že jsem utrpěla střevní příhodu. Sundala jsem bundu, ovázala si ji kolem pasu a s párou u úst a husinou velikosti lentilek jsem mohla následujících 45 minut cestování dělat frajerku v krátkém rukávu...

To ti povím, deníčku, domů pojedu na kole, kdyby mi čéška měla upadnout!

Jdou dva přírodou a najednou se první z nich zřítí do strže. Druhý shora volá: „Jsi v pořádku?”
„Jsem!”
„Co hlava, nerozbil sis ji?”
„Ne, dobrý!”
„A co ruce nebo nohy, nemáš zlomené?”
„Ne, v pořádku!”
„Tak co tam ještě děláš?”
„Padám...”

Milý deníčku,

jak se ti zamlouvá letošní uchcané léto? Jako zapřísáhlá odpůrkyně tropických veder si nijak nestěžuju. Sice ani bláto nemám v kdovíjaké oblibě, ale tomu se dá obvykle vyhnout. Existuje však ještě jeden element, který mi kazí nádherně pošmourné dny: slimáci. Ti hajzli hnusní, slizcí, pažraví, všudypřítomní! Večer na zahradě nemůžu udělat krok, abych na nějakého nešlápla. Žádná škoda, řeklo by se, ale jo! A) Ty mrchy jsou nekrofilové nebo kanibalové a jeden mrtvý slimák přitáhne na hody 5 dalších, B) zřejmě jde o nějakou pidiodnož alienů, protože jejich zelené vnitřnosti ničí trávník, dělají na něm spálená kolečka.

Že musím na zahradě aplikovat slalom kvůli produktům svých chlupatých továren na hovna, s tím už jsem se tak nějak smířila - nakonec jde o nezpochybnitelně účinné hnojivo. Ale na tyhle hnusáky, šplhající po zdech, prasící okna a žeroucích úrodu si nezvyknu... kdyby alespoň dělali hudební doprovod při zahradních pracech, ovšem to oni ne!

http://www.youtube.com/watch?v=PtmGPmcQIO0&feature=related

Vůbec největší "radost" mám ze slizoňů při svých cykloštrekách. Hovada okupují krajnice po milionech, vyhýbat se jim nelze a tak jedu přes, lup, lup, lup, kolo celé zasrané od slimáků a nejlepší chuťovka je, když si ve vyšší rychlosti hnusvácejícího (krev nemají) slizáka katapultujete na holou nohu, ideálně se rozpleskne o stehno. A víte co je zajímavé? Když mají domeček, tak mi nevadí, nepřijdou hnusní, odnáším je mimo silnici a při nechtěném přejetí polituju. Já asi vážně nesnáším bezdomovce!

Milý deníčku,

už snad 10x jsem se Ti chtěla svěřit s různými událostmi, ale nějak je vždycky nutné dělat něco jiného, čerstvé dojmy vyprchají, slova se ztratí... znáš to. Většinu z toho, co stojí za zaznamenání, zažívám usazena na svém těžce zkoušeném bicyklu a obvykle by si někdo v těchto událostech zasloužil pár kopanců do varlat či do vagíny. Přiznávám, někdy jsem ten někdo dokonce i já (zřídka, deníčku, zřídka, ale stane se).

Koncem června to například byla blondýna, rovněž na kole, která považovala za přirozenou jízdu v protisměru po rušné silnici (4 proudy + tramvajové koleje), dlužno dodat, že se ze svého pohledu stále držela při pravé krajnici. Proč zvolila výjezd na most protisměrem, místo aby pokračovala v běžném směru jako já, to mi zůstane záhadou. Snad bylo nad její chápání, že projet pod mostem, dostala by se bez rizika tam, kam potřebovala. Střetly jsme se potom na stejné křižovatce, kde si bystře přejela k levé krajnici (ne, neměla v úmyslu zahnout vlevo), leč můj dotaz na její duševní zdraví zůstal ignorován - slečna měla v uších špunty a mně se nechtělo přecházet k ní kolem aut přes dva jízdní pruhy kvůli znalosti psychické kondice pipicyklokamikaze. Naskočila zelená a chudáci řidiči se mohli posrat: jedna cyklistka jim drkotala po kanálech u pravé krajnice, druhá si spokojeně šlapala nalevo, jim nezbylo, než se nějak porvat o středovou čáru. Možná té pipi křivdím, možná to byla blondýna z Londýna nebo jiné části Anglie. Pokud si dotyčná čte tyto řádky a poznala své chování z úseku Proskovická - Výškovická, pak jí vyřiď, milý deníčku, že přilbu na své cyklojízdy brát nemusí - zbytečně si cuchá účes a uvnitř lebky nemá nic podstatného, co by bylo třeba chránit.

Za zmínku stojí také to pondělí, kdy jsem si šlapala z práce v netradičně povznesené náladě. Bylo totiž 4. července a mě čekaly dva dny volna: jeden svátek nám zařídilo duo zvěrstvozvěstů, Cýra a Metůd, co přikvačili Slovany setřepat ze stromů, druhý má na svědomí mistr z Husince, jenž byl vskutku zapálený pro svou víru. Funěla jsem si to Polankou, skrápěna drobným mrholením, když v tom najednou kdosi na nebi otevřel stavidla. Já zrovna projížděla pod hustým ořešákem, pod kterým navíc stály pod přístřeškem popelnice. Podivila jsem se tomu, že mi přívalový déšť nezahučel jako obvykle přímo za krk, nýbrž ten vodní armageddon můžu přečkat zcela suchá. S blaženým úsměvem jsem sežrala dvě meruňky, chvíli rozjímala a zhruba po deseti minutách nebeská stavidla přestala vodu chrlit. Pokračovala jsem uličkou, suchá, spokojená, v dobrém rozmaru, blížila jsem se k hlavní silnici. Kouknu doleva, za zatáčky se vyřítil autobus... a ze silnice se zvedla vlna tsunami. Od hlavy až k patě, deníčku, od hlavy až k patě. Ani nevím, proč jsem vůbec couvala, když za autobusem přijížděl kamión - sice mě tak "umyl" pouze od kolen dolů, jenže ono už nebylo co zachraňovat.

Ještě zábavnější bylo, když jsem 14 dní zpátky při pozdním odjezdu z hokny usoudila, že mám zadní kolo podhuštěné, vytasila příruční pumpičku a jala se přifoukávat. Po půl hodině jsem si musela přiznat porážku, celá zlitá potem: z mírně podhuštěné duše se stala poloprázdná a s danou pumpičkou na tom nebylo v lidských silách cokoliv změnit k lepšímu. Plastového záškodníka jsem vhodila do nejbližší popelnice a vyrazila k nedaleké benzince. Není k ní normální přístup pro pěší, ovšem za garážemi jsem našla stezičku. Hádej, deníčku, jak dopadl můj sestup z kopečka po blátivém povrchu v krásných nových botkách s hladkými podrážkami? Správně, po prvním kroku mi nohy vyletěly vzhůru a pak celé tělo přitáhla gravitace. Přistání nebylo hladké, prdel jsem si nabila o kořen stromu a stehno ještě hůř o řidítka bicyklu. Zanadávala jsem si a pokrytá blátem zdolala posledních pár desítek metrů k pumpě. Kompresor tam byl, hadička však nikoliv. Zamířila jsem tedy za obsluhou. Paní za pultem se při mém spatření rozšířily bulvy pochopením - nikoliv pro mou situaci. "Nemáme, hadičku nám ukradl nějaký cyklista!" Podivila jsem se, že jí nenarostl nos jako Pinocchiovi. Deset let zpátky na té samé pumpě jsem byla odmítnuta s lautr stejným odůvodněním. Jenže tehdy jsem to měla domů 2,5 km a ne 21,5. Chtěla jsem říct "Nelži, pyčo, a naval hadičku!", ale nějak mi z toho vyšlo "Tak to je mi líto, nashledanou." Vyhrabala jsem se zpět ke garážím a tam na třetí žebravý pokus kdosi našel i hustilku. Foukala na všechny strany, zoufalství mě nicméně obrnilo trpělivostí, povedlo se mi všechny netěsnosti ucpat vlastními prsty a tu zasracenou duši přifoukat na pojízdnou úroveň.

Včerejší zážitky rovněž zdokumentuji. Začalo to hned ráno: kálím si to takhle z kopce v Olbramicích, po očku sleduju rychloměr, jestli neudělám rekord, hodnota se sune k 55 km/h - furt málo, chci se dostat na 60... vy řiť ím se ze zatáčky a ty krááááááávo! SUV postavené naštorc přes celou ulici, ani skulinka k projetí okolo. Brzdy kvílely, snad i plamínky a dým jsem viděla odletovat od gumových špalků. Majitel onoho tanku znepokojeně přestal zavírat bránu... a pak si mohl vydechnout, ještě jsem měla skoro metr rezervu. Zatlačila jsem si oči zpátky do důlků a než s tím korábem odjel, měla jsem čas se důkladně zamyslet, proč je v daném úseku povolená rychlost 30 km/h. Stát se to při mé předchozí krasojízdě, byla bych bez šance - minulý týden už jsem brzdila pouze silou vůle, sjeté špalky měly na zpomalení zanedbatelný vliv.

Ovšem činnost mých brzd na cestě zpátky testovalo větší množství lidí. Obyvatelé Ostravy - Jih nejspíš znají cyklostezku mezi Výškovicemi a Polankou. Jediná delší a rovná plocha, kde se dá jezdit na bruslích, v hezkém prostředí, jako dělaném pro venčení psů, dětí a kočárků, pro cyklisty nejkratší a jediná logická spojnice mezi různými obcemi a dalšími cyklostezkami. Odhadem 4 kilometry totální anarchie, v závěru korunované kioskem s občerstvením, pívem zvláště. Většina uživatelů cyklostezky ten pruh asfaltu využívá k společenkému vyžití: dvojice, trojice, čtveřice chodců blokují pokud možno celou šíři komunikace, to samé provozují páry bruslařské a cyklistické, v tom pobíhají nikým nekontrolováni psi, s darem skočit přímo pod kolo, a děti, obdarované stejnou schopností a chabým zájmem drbajících matek. Kdo se chce po této cyklostezce prostě jen co nejrychleji přepravit z bodu A do bodu B, má smůlu, zvonit nepomáhá a brzdy jsou v permanenci. Včera to byl extrém - po dlouhé době se na obloze objevilo takové to žluté, kulaté, a stovky ostraváků popadl sportovní/procházecí amok, samozřejmě bez jakéhokoliv řádu či pravidel, bez užívání zraku, sluchu či rozumu. Hlavně zabrat co nejvíc místa, ať je maglajz dokonalý!  Vůbec nejlepší byl puberťák na bruslích, co jel proti mě po levé polovině stezky (z jeho pohledu) a snad se mu pod helmou zapařil mozek. Z nějakého důvodu usoudil, že namísto toho, aby se co nejvíc stáhnul ke krajnici a neměnil směr, bude lepší udělat pravý opak. Bez zpomalení přešlápnul napravo... ve stejném okamžiku, kdy jsem objížděcí manévr zahájila já. Opět si brzdy zakvílely, puboš na poslední chvíli uhnul. Zřejmě nepochopil, že nemám dar jasnozřivosti a jakou blbost udělal, při své aroganci zlaté mládeže po mně ještě sekl nadávkou.

Všechno zlé je k něčemu dobré: kdykoliv jsem nasraná, všechna ta zuřivost mi přechází přímo do noh a kromě toho po zbytek cesty vydržím vymýšlet nadávky pro všechny ty potomky incestních párů. Tím pádem dojedu domů, ani nevím jak - žádné sípání a utrpení v kopcích, nohy razantně šlapou, mozek se baví sprosťárnami. Vztek je prostě nejlepší motor. A já se teď jdu převléct do cyklohadrů a natankovat na cyklostezku mezi výškovickým a polaneckým mostem nějaké to palivo na cestu do Prdelkovic;-).

Milý deníčku,

poslední dobou Tě zanedbávám, neb mám málo času, málo zážitků a málo postřehů, co by stály za ošoupávání klávesnice. Ale včera večer jsem skoro způsobila dopravní nehodu, tak by Tě třeba mohlo zajímat, jak se takové vemeno jako jsem já, vůbec dohrabalo k řidičskému průkazu. Na svou obhajobu musím uvést: o řidičák jsem nestála, vymlouvala jsem se všemožně, protestovala a snášela hromadu logických argumentů, proč bych nikdy neměla usedat za volant. Všechno marné. Můj polovička prohlásil, že když už se na můj popud stěhujeme mimo civilizaci (rozuměj, do Ostravy to máme vzdušnou čarou celých 7,5 km a v obci není žádný hytlermarket!), musím umět ovládat auto. Nakonec jsem kapitulovala a začala hledat vhodnou autoškolu.

Vybrala jsem jednu malou, strategicky umístěnou na půl cesty mezi domovem a zaměstnáním. Majitel v důchodovém věku sice neudělal valný dojem, především snad ani neměl zájem o platící žákyni a musela jsem dědka sama uhánět, no nakonec to klaplo. Usedla jsem na školní židličku se zhruba desítkou poďobaných pubescentů, sebevědomých a bezstarostných. Já naproti tomu měla starostí do aleluja - už jsem na silnicích za své roky stihla něco nakoukat a upřímně mě děsilo, že budu někým přizabita, případně sama někoho zkrátím na životě či končetinách. Majitel a učitel autoškoly v jedné osobě vesele líčil, jak jel jednou v zimě po dvou kolech (tento příběh nadšeně vykládal každou hodinu), pochvalně zmiňoval své žáky motorkáře, co sviští městem vysokou rychlostí a dokáží zabrzdit stojkou na předním kole... prostě zodpovědný pán, tenhle učitel. S třídou jednal jako s blbečky, štěkal po všech jak po přismažených chovancích pasťáku a já začala tušit problém. Ten nastal po usednutí do obstarožního Pažouta. Pan učitel zřejmě vycházel z předpokladu, že každý jeho student už je řidič, jen mu chybí ty papíry. On ten člověk totiž dělá i školení pro profesionální řidiče autobusů, náklaďáků atd., ovšem na jízdu s vytřepanou a zoufale netalentovanou ženou nebyl psychicky nastaven. Považovala jsem se za vyrovnanou osobu, která si v životě lecčím prošla, má srovnané hodnoty a hned tak něco ji nevytočí. Jak jsem se mýlila! Onen nerudný, cholerický stařec mě pravidelně doháněl k slzám, udělal ze mě doslova uzlíček nervů. Zjebal mě, že nevím, co je sytič (po půl minutě v té jeho popelnici), zjebal mě, že jsem pustila přes silnici důchodkyni (pravda, mimo přechod, ten v dané lokalitě široko daleko není), zjebal mě, že jsem projela opatrně kolem psa, co mi stál v cestě (však on by uhnul!) a jebal a jebal, až jsem z něj i jeho Pažouta měla panickou hrůzu. A když jsme jednou takhle jeli po Rudné, prostředkem pruhu, leč dle jeho názoru nedostatečně vpravo, a já na vzteklý pokyn reagovala příliš decentním pootočením volantu, dědek se vrhnul zuřivě po řízení a začal vozem hystericky škubat vlevo a vpravo. Tehdy jsem si řekla "Dost!", s námahou odolala impulsu dupnout prudce na brzdu a vyslat milého pana magora na leteckou exkurzi předním oknem (nepoutal se), oželela jsem veškeré dosud vložené finance i úsilí a vysrala jsem se na to.

Dva měsíce jsem se dávala psychicky dohromady, lepila si vybombardované sebevědomí a příčetnost, než mě polovička donutil najít si jinou autoškolu, tentokrát velkou, s množstvím žáků i lektorů, s majitelem, co při přednáškách kladl ohromný důraz na bezpečnost a defenzivní jízdu. Nebudu Ti tvrdit, deníčku, že to šlo tentokrát jako po drátkách, to ani omylem. Přiděleného učitele jsem jistě stála nejeden šedivý vlas a několikrát připustil "Tak tohle jsem ještě nezažil!" (např. když jsem na kruhovém objezdu na pokyn "vyjedemo vlevo" okamžitě zatočila doprava, kde sice nebyl výjezd z kruháče, zato vydlážděné náměstí před Ostravskou radnicí). Nicméně byl to obdivuhodně klidný, statečný muž, co se pro mě nestal noční můrou (já pro něj nejspíš ano).

Nastal den D a já zamířila na Dopravní inspektorát skládat zkoušky. Teorii jsem zvládla s prstem v nose, ovšem za volant zase usedlo vyděšené zvířátko s žaludkem v krku a srdcem v rytmu kulometu. Do 10-ti minut mě střídal spolužák a já cítila akorát úlevu, jakkoliv mi bylo jasné, že to budu muset absolvovat znovu. Následovaly dodatečné jízdy a druhý pokus. Nadějný... dokud mi Fabka nezdechla na kolejích. Zvířátko bylo zpět a o minutku později přehlédlo značku vedlejší silnice. Brzdu musel zadupnout učitel - zvířátko pořád ještě hledalo tu zatracenou značku... Komisař soptil, měnil barvy z bílé do rudé a dožadoval se chlastu. Dodatečné jízdy, třetí pokus. Zvířátku 5 sekund po rozjezdu sjela mokrá bota z pedálu a Fabka udělala hop! Auto jsem zkrotila včas, než mohlo doskočit až na hlavní silnici, a spravila si pošramocenou reputaci ukázkovým rozjezdem do kopce. Další kladné bodíky přihrála sanitka, kdy jsem na houkání reagovala zastavením, jakkoliv mi svítila zelená. Všichni mohli obdivovat, jak jsem uvědomělá;-). Pak jsem si to málem posrala couváním do parkovacího chlívku, ne a ne se tam trefit rovně... Komisař se přesto slitoval, mumlajíc cosi o ženské logice.

Dnes už jezdím po známých silnicích celkem s přehledem  a vtipy o ženách a parkování nepovažuju za přehnané ani urážlivé - na mě dokonale sedí! Sloup ČEZu a vyvrácená brána u naší zahrady by mohli vyprávět... Jakkoliv při řízení nehazarduju a používám rozum, musím se dodatečně omluvit tomu řidiči bílé dodávky, co si, když jsme se v Dolních Prdelovicích těsně míjeli při odbočování vlevo, asi poté musel nahodit kardiostimulátor a ještě před spaním nadávat na šílené krávy za volantem. Vážně, všem se moc omlouvám, jsem zcela nedobrovolný polovodič...

Milý deníčku,

sedím si ráno takhle na hajzlíku a svou pozornost rovnoměrně dělím mezi čištění zubů, čtení knížky, koukání z okna, jestli mě z protějšího baráku nešmíruje soused (co loňská vichřice vyvrátila dva modříny, výhled z koupelny stojí za starý bobek) a pozorování kočky, kterou popadl obvyklý ranní rapl. Honí pingpongový míček, morduje plyšovou myš, válí se po předložce, hop sem, úprk tam - prostě mešuge. V jednu chvíli ji zaujme cvrlikání toho drzého ptactva na drátě za oknem, vyhoupne se tedy na parapet a lačně hledí. Mně se v hlavě rozezní siréna, doprovázená záblesky červených světel. POPLACH, POPLACH, CODE RED!!! Vidím černou skvrnku v uchu kočkodlaka! Opouštím trůn a plížím se k malé bílé bestii, hlavně ji nevyděsit. Nelibě snese přidržení a náhled do zvukovodu. A je tam, svině šestinohá, přisátá jak romský spoluobčan na sociálních dávkách... Pomoc, moje zlá kočka s ostrými drápy má klíště!

Situaci je nutno pečlivě promyslet, aby se předešlo ztrátám na majetku i na životech. Kleštičky jsou připravené u septonexu, ten mohu použít bez obav na psa, ale moje kočkodzilla nic ve spreji nesnese, to bych skončila jako Scarface. Vlastně nesnese vůbec žádnou chemii v libovolné formě. Beru alespoň betadinovou mast. A cyklistické rukavice, co neomezí prsty v práci, leč trochu ochrání hřbety rukou a dlaně před krvavými šrámy. Malá bílá mrcha větří problém a bere roha z parapetu. Tvářím se, jako by nic a když se uvelebí na opěradle křesla, nenápadně ji hladím. Postupně zesiluji stisk. Přichází kritická fáze - udržet zneklidněnou potvoru jednou končetinou, druhou uchopit kleštičkami cizopasníka a co nejrychleji ho vykroutit. Kočkomonstrum zatíná spáry, naštěstí jen do křesla. Povedlo se! Nevítaný pasažér mává nožičkami v sevření plastového svěráčku. Pouštím zježenou bílou pružinu a uskakuji z dosahu mstících se pracek. Malá stvůra si tedy vztek vybíjí na hlavě mého nebohého psího stařečka - je moc pomalý a taky na stará kolena hloupne, chudák, nechá si od té mrňavé megery všechno líbit. Obávaný německý ovčák...

Parazita házím do aquaparku a splachuji. Snažím se ještě dostihnout nasranou kočičku a aplikovat dezinfekci, ale všechno marné, teď už si na mě dává pozor a zalezla hluboko pod stůl mezi počítačové dráty. S klením klesám na všechny čtyři, natahuji ruku a prásk! Ještěže mám ty rukavice. Jenže já musím do práce, sakra, už takhle mám zpoždění. Zoufalá doba žádá zoufalé činy! Porušuji Ženevskou úmluvu a využívám chemickou zbraň - na stole jsem našla krém na ruce. Demonstrativně před rozevřenýma kočičíma očima odšroubuji víčko a strčím jí tubu proti čumáku. Nejdřív oči vyvalí jako kola od traktoru, poté přimhouří na škvírky a s vrčením a syšením couvá. Držím ji měsíčkovou mastí na mušce a směřuji její ústup, dokud jí zadek konečně nevykoukne zpod stolu. Odhazuji tubu, popadnu kočku a řítím se s ní ven. Naštěstí už pochopila, že je veškerý odpor marný a kapitulovala na zplihlý, tenounce mňoukající hadr.

Vyhodím to malé, teplé, heboučké klubíčko z baráku, za ní se víceméně dobrovolně vyšourá pes a já konečně můžu vyrazit vydělávat, aby měl stát z čeho živit nenažrané přebytečné pupky!

Milý deníčku,

často se mě moji známí vyptávají, proč vlastně nenosím sukně. Může za to traumatizující zážitek z dětství, kdy jsem ve věku sedmi let vstala jednou v létě po poledním zvonění ze školní židličky a přešla v davu stovek spolužáků zhruba 80 metrů do jídelny. Chvíli jsem postávala ve frontě a okolní smích, hihňání a pochechtávání mi nebylo nijak nápadné. O několik minut později ke mně naklusala starší ségra a s rozpačitým šklebem mi stáhla zadní díl mých oblíbených šatů do patřičné polohy - tedy tak, abych světu neodhalovala celé své kýty a spodní prádlo s květinkami. Zanevřela jsem tehdy na jakýkoliv oděv, postrádající nohavice.

Dlouho mi nevadilo, že se mě občas cizí lidé ptají, zda jsem děvče nebo kluk. Teprve v 16-ti letech, když se mě jakási paní v centru Ostravy otázala: "Nevíte, kudy se dostanu k věznici, mladý muži?" zamyslela jsem se nad sebou. Ne, nevyměnila jsem džíny, flanelky a kanady za dámskou konfekci, ale přestala jsem chodit ke kadeřnici s požadavkem "Na ježka!" Dlouhé vlasy celá léta stačily obyvatelstvu ke správné identifikaci mého pohlaví. Postupem času jsem kanady zaměnila za botasky (lépe se v nich dobíhá na MHD), flanelky nechala na procházky se psem a práci na zahradě, černá trika zaměnila za jasnější odstíny. Ale do sukně či šatů se nasoukám jedině v případě nejvyšší společenské nouze - třeba na svatbu.

Ještě na svém vzhledu ovšem budu muset zapracovat při svých cykloštrekách. Tuhle mě v prudkém lijáku zval nějaký dobrák do svého auta slovy "Hej, chlape, nestůj pod tím stromem a pojď se schovat!" A minulý týden si na silnici krotila své dítko jakási spoluobčanka slovy: "Pozor, jede pán na kole!" K mému zklamání neměla bílou hůl, slepeckého psa ani dioptrické brýle... no, třeba jí vypadly kontaktní čočky...

Možná bych měla pokročit na další level, nakreslit si na hubu obličej a koupit si růžový dres s růžovou helmičkou. A růžový dámský bicykl. Ale asi se na to vykašlu. Nenávidím růžovou barvu.

Milý deníčku,

tak včera Obamovic Barák pyšně vytroubil do světa, že už po 10 letech byl nalezen a kulkou do ksichtu odpykán Usáma bin Láďa, vítěz mezinárodní hry na schovávanou v letech 2001-2011. Lidé s IQ povadlých sněženek vtrhli do ulic za účelem oslavování... chyběla mi v tom akorát střelba do vzduchu a pálení vlajek nepřátelských mocností, možná i trocha toho houpání na jedné paži na stromě, v druhé pracce banán.

Samozřejmě ne všichni smrt bin Ládi opěvují; jsou zde i skupiny prapodivných existencí, často s hlavou plnou dredů, zmalovanou na modro, růžovo i zeleně, s kousky kovů trčícími z ksichtů, pupků, bradavek i přirození jak po výbuchu na šrotišti, s obláčky marihuanového čmoudu kolem hlav a skelně nepřítomným výrazem. Tyto bytosti pohlížejí na fotku bin Ládi se slzou v oku - vždyť to byl takový báječný soudruh, stačí se podívat na jeho milý úsměv a laskavá čidla zraku! Přispíval na charitu, maňáskové divadlo chodil hrát do nemocnic na dětské oddělení, slepcům pomáhal přes silnici a starým lidem s těžkým nákupem, těhotné ženy nechával v MHD sednout, lék proti rakovině vyvíjel, zkrátka kudy chodil, tudy rozdával mír a lásku... A ti zlí, prohnilí imperialisti ho zavraždili, takového aspiranta na Nobelovu cenu míru!

A můj názor? Znáte to, když vás v letní podvečer otravuje hejno krvelačných komárů? Jestli ne, pak zdravím na Severní pól! Každopádně nic nevyřešíte zaplácnutím jednoho, byť byl vypasený a vaší krve si stihnul nasosat hodně. Kolem pořád ještě krouží stovky, ba i tisíce bestií, připravených ještě urputněji kousat, bodat, odpalovat bomby, parkovat letadla v mrakodrapech. Až bude i poslední agresivní komár zaplesknut, zplynován Biolitem či zcivilizován, pak je možno začít umírněně jásat - nikoliv nad jejich zánikem, ale nad tím, že se svět snad stal o něco lepším místem.

Protože i bez komárů je na té naší modré zploštělé kouli pořád problémů víc než nadbytek...