Phobia

Milý deníčku,

včera jsem byla nesmírně ráda, že nejsem chlap! Při cestě kolmo z práce jsem se stavila do trafiky - staří lidi jsou totiž hrozné konzervy a SMS je k Velikonocům neuspokojí, tak jsem vybrala obludně kýčovitou pohlednici pro tchýňobabču. Trafika stojí u nepříliš přehledné křižovatky, proto jsem se při vjezdu zpět na komunikaci úporně rozhlížela. Bohužel jsem se nepodívala také pod nohy. Když jsem tedy rázně našlápla na silnici, byla jsem nemile překvapena, že pedál není na předpokládané pozici - bota mi podklouzla, celá jsem podklouzla a setkání mé frndy s rámem kola bylo vskutku třeskuté. Ve snaze udržet balanc jsem potupně vrávorala/cupitala až na druhou stranu cesty, kde jsem si netlumeně ulevila jadrnou prdelí a pronásledována spekulacemi dvou svědků seniorů, na co jsem na té rovné, opravené silnici asi najela, rychle jsem vyrazila pryč. Na vlastní zbrklost jsem najela, drazí důchodci, nic jiného v tom nebylo. Jisté je, že jmenovat se Honza, ležel bych uprostřed té silnice asi ještě teď. Takto nejvíce utrpěla má hrdost... a taky jsem si zhruba za 10 minut (po vyšlapání nekřesťanského krpálu, kdy psychickou újmu potlačil stav blížící se fyzickému kolapsu) všimla kolen omlácených o pedály nebo o co. No, zažila jsem i horší cykloudálosti - připomeň mi, deníčku, abych ti popsala, jak jsem před lety předjížděla kropící vůz, nebo jak jsem ráno po noční šichtě jela na synovcovo biřmování ve společenském oděvu;-).

Jak poznáte nadrženého cyklistu?
Pořád píchá kolo!

Jeptišky dovádí po zahradě na bicyklech, když přijde Matka představená, zatleská a volá: "Dost bylo zábavy, milé sestry, nasaďte sedla a zpátky do práce!"

Jedou dva na dvoukole: "Víš co jsem se, ty krávo, našlapal, než jsme ten kopec vyjeli?!" 

"A víš, co já jsem se, ty vole, nabrzdil, abysme nesjeli zpátky dolů?!!"

Milý deníčku,

už se Tě jaro zeptalo, co jsi dělal v zimě? Mě ano. A protože lež má krátké nohy, odpověděla jsem Jaru poctivě: válela jsem si kýty a žrala.

No co jsem měla dělat, milé Jaro, když sněhu u nás nebylo dost, aby skluznice běžek neúpěly z přídělu nových šrámů, a nejsem dostatečně movitá, abych každý den, či aspoň každý třetí den, mohla trávit ve fitcentru? Holt jsem seděla doma, v teplíčku, u plápolajících kamen, přečetla spoustu knih, viděla hodně filmů, shlédla plno stránek na netu, zlikvidovala virtuálním mečem hromady virtuálních potvor a sežrala trochu... trochu víc čokolády. Nenechávalo mě sice lhostejnou, jak se stehna obalují nevzhlednými tukovými polštáři a ploché břicho měkne a nabývá na objemu, ovšem jakmile na mě z regálu zabučela fialová kráva "Jsem ve slevě, koukej, smetanově jemná, slaďoučká, můůů!", obvykle jsem hanebně podlehla. A protože chápu, milé Jaro, že nejsi zvědavé na nějaké funící špekové hroudy, pracuju na tom! Rozhýbala jsem atrofované svalstvo a k nelibosti řidičů začala brázdit silnice na svém crossovém kole. Hned na druhý den mě zastavil defekt, ne však na dlouho - další den jsem byla zpátky v sedle. A objednala jsem si pláště, které nebude tak snadné prorazit... a náhradní duše... a lepení... a zpětné zrcátko, ať vidím, co ti trotli za volantem provádějí za mými zády... a růžové brýle, ať tu džungli na silnicích nevidím tak černě! Zkrátka dělám maximum, ať nemusím přemýšlet, zda nekonvertovat k Islámu (no poznáš snad, jak pod tím pytlem ženská vypadá?).

Moje postava je také ve Tvých rukou, Jaro, poněvadž v dešti a prudkém větru já nejezdím - kvůli redukci rosolu si neuženu zápal plic, ani se nenechám sfouknout pod kamion. Takže se trochu zklidni, jo? Vrať teploty k patnácti stupňům, dej slunku prostor, ať šedivé odstíny zimy nahradí svěží zeleň. Jinak se mě ještě léto bude ptát, co jsem dělala v zimě a já bych od něj místo impertinentních otázek radši slyšela něco ve stylu: hele, ženská, od krku po pás vypadáš dobře, akorát ty kulturistické haksny to trochu kazí.

Ať to nevypadá, že se navážím do baculek a mastodontů - mít kila může mít i své výhody. Třeba nemusíte kupovat auto s airbagy :-).

Milý deníčku,

včera neděle byla, včera byl hezký čas... a dál si tu SuchoŠlitrovskou odrhovačku nepamatuju. Jako správná křesťanka, využila jsem včerejší krásný nedělní den k práci. Jen málo věcí na světě nesnáším víc než bláto a tak jsem se hned po snídani jala zkulturňovat močál, který temně bublá hned vedle našeho domečku. Nechápejte mě špatně, tady nehraje roli estetické hledisko, ovšem když se vám pes i ve dnech, kdy je půda rozpukaná nedostatkem vláhy, vrací ze zahrady zapráskaný bahnem až za ušima, tak to po čase kupodivu omrzí. Loňské zavážení bažinného kvadrantu hlínou se ukázalo být humorným pokusem - oblast je prostě ještě blátivější. Letos na to jdu jinak: snad mé včerejší rochnění v onom mazlavém sajrajtu bude mít za následek hustý, psonepropustný rákos. Když už jsem byla u toho sázení, rovnou jsem potrénovala s krumpáčem a rýčem při hloubení díry velikosti golfové jamky pro medicinbal. V sobotu jsem totiž sestře znárodnila smrček, co v květináči přežil vánoční běsnění s baňkami, ozdobnými řetězy, dárečky a vším tím postbolševickým humbukem. Je toho stromku vážně škoda, jsem totiž špatná krasomila a zatím mi na zahradě zdechlo úplně všechno, s výjimkou plevele. Jak to tak vypadá, když jsem chtěla mít kolem domečku stromy, měla jsem si koupit pozemek uprostřed lesa - nic totiž nenasvědčuje tomu, že bych měla být ve svých botanických experimentech úspěšná. V práci jsem pokračovala snahou zbavit zahradu kamení a přesunout nežádoucí nerosty na příjezdovou polní cestu. Po čase jsem zjistila, že bederní páteř odmítá kooperovat a zbytek života asi strávím v hlubokém předklonu. No co, pořídím si výstřih, ať z této situace aspoň někdo má požitek. Část zahrady holt zůstala nezkulturněna a mně zůstala bolavá záda a uspokojivý pocit z dobře vykonané práce.

Kdyby se Bůh sedmý den neflákal, taky to na matičce Zemi mohlo vypadat trochu jinak!

Jednou se bavil Bůh se Svatým Petrem:
"Petře, tady je letos taková nuda... Nemáš nějaký nápad?"
"Co takhle nějakou dovolenou? Na Saturnu je teď hezky."
"Ne, tam nechci. Ta silná gravitace mě docela otravuje."
"Tak něco lehčího, třeba Merkur?"
"Tam je zas ukrutné horko."
"Tak něco mezi... třeba Země?"
"Ne, tam ne! Tam se hrozně šíří drby. Před dvěma tisíci let jsem se tam zapomněl s nějakou Židovkou a oni si o tom dodneška povídají!"

Bůh stvořil muže a povídá : "Pěkný."
Potom stvořil psa a povídá: "Pěkný."
Stvořil kočku a povídá: "Pěkná."
Nakonec stvořil ženu. Chvíli zaraženě mlčí, pak mávne rukou  a povídá: "No co, však ona se domaluje."

Muž se baví s Bohem: "Bože, proč jsi udělal ženu tak krásnou?"
Bůh odpoví: "Abys ji miloval."
"Ale bože," ptá se muž, "proč jsi ji učinil tak hloupou?"
"Aby ona milovala tebe!"

Milý deníčku,

nějak se poslední dobou exkrement děje, tak bych mohla zalovit v zaprášených útrobách své paměti, ať se tam nepřehrabuje jenom pan Alzheimer, a vytáhnout nějakou historku z natáčení. Třeba něco o zvířátkách, to je vděčné téma.

Svou kariéru zvířecí majitelky jsem zahájila čtvrt století zpátky andulákem Karlíkem. Skvělý pták, skoro cvičený, šprechtil až se mu u zobáku dělaly bubliny, ale k mému zklamání si převážně liboval v mazlivém vyslovování vlastního jména. Tu "prdel" ne a ne pořádně vyslovit! S Karlíkem jsem také měla svou první sexuální zkušenost... akorát mi v útlém věku nedocházelo, že když se rozčepýřený opeřenec vzrušeně natřásá na hřbetu mé ruky, škube hlavou nahoru a dolů a přitom dvorně kvoká, že si ten mrňavý modrý hajzlík dělá dobře!

Po Karlíkově odchodu do ptačího nebe (bylo to na Štědrý den, pobrečela jsem si a uspořádala starému ftákovi důstojný pohřeb v krabici od bot a díře namáhavě vykopané ve zmrzlé půdě) jsem dlouhá léta zůstala ochuzena o zvířecího kámoše. Nahrazovala jsem si to o prázdninách řáděním se strýcovým ovčákem Lordem. Skvělý pes, skoro cvičený, běhali jsme spolu po lesích a loukách v okolí Krnova, děsili spoluobčany a nutili pošťačky skákat flopem přes plot. Zbožňovala jsem ho, a když mu v sedmi letech zkřížil cestu vlak a Lord se odebral nakrývat feny do psího nebe, brečela jsem dvě hodiny v kuse.

Trvalo 5 let, než okolnosti nazrály k tomu, abych si mohla pořídit vlastního německého ovčáka. Skvělý pes, dobře jsem ho vycvičila, užili jsme si spoustu srandy! Třeba když mi při běhu za sněhovou koulí podmetl nohy a vyhodil koleno, to jsem se smíchy svíjela a brečela. Taky ségra dostala záchvat smíchu, až si cvrnkla do oteplovaček... nebo to byl možná malý synovec. Až po pár desítkách sekund mého zmítání oba pochopili, že se jim asi nesnažím udělat radost... Můj pes dostal od chovatele, venkovského burana, zjevně neznalého slangové angličtiny, jméno Dick. Vlastně to trefil, on už to byl od štěňátka takový čuráček - u cecíku poslední, všechno hned vyblil, submisivní, prostě ideální pro nezkušenou majitelku, která by kvalitní štěně leda zkazila. Jak byl Dick takový hodný kokůtek, měla jsem trochu obavy, zda dokáže nahánět hrůzu, když jsme nastupovali k ostraze. Zvládnul to levou zadní, děsit asociály ho bavilo a jakmile jsem na sobě měla uniformu, přepínal se okamžitě do režimu "koukejte, jak jsem zlý, hlavně se to nesnažte ověřit, protože se bojím". Iluze vydržela, asociální živly mlátily pantem, ale s výjimkou těch nejožralejších a nejzfetovanějších si držely odstup. S tím zbytkem si poradil deodorant s vůní pepře a čili papriček. Momentálně je Dickoušek 13-letý dědula, veškerý jeho výcvik se rozplynul v prach - vždyť jak chcete dávat povely psovi, co je skoro hluchý, skoro slepý a skoro chromý?

Aby se v tom důchodu necítil tak sám, pořídila jsem mu kámoše - mourovaného. Skvělý kocour, vychovaný, od prvního okamžiku Dicka k smrti nenáviděl. Čtrnáct dní jsme je museli držet odděleně, než nám došla trpělivost a nechali jsme je spolu samotné na zahradě. Dodnes nevím, jaká komunikace mezi nimi proběhla, ale ten den se z nich stali velcí kamarádi. Jack si z Dicka udělal hračku i mámu, laškovně na něj útočil a ve chvílích odpočinku se schoulil u psího břicha, spokojeně vrouněl, prošlapával žebra a snažil se v psích chlupech najít funkční cecíky. Bukvice... Gaykocourek si s námi pobyl jen 5 týdnů, jeho toulky po okolí skončily na silnici. Vážně doufám, že byl dvourozměrný hned po prvním střetu a netrpěl.

Sloupla jsem ho, pohřbila, pobrečela jsem si a za pár dní začala přemýšlet o dalším společníkovi pro nešťastného psího důchodce. Naskytla se možnost adoptovat pětiměsíční kočičku, zvyklou na byt i na psy. Skvělá kočka, šílená mrcha! V den, kdy jsme ji přivezli, skončily moje klidné noci. A prý, že černé kočky přinášejí smůlu... hovno, vyhýbejte se bílým! Ta bestie prostě nespí, jenom ve dne! Jsem štěstím bez sebe, když ji ve 3 hodiny v noci popadne rapl: probudí mě fackou a uspořádá koncert hry na žaluzie. Z téhle kočičky ovšem silniční tapeta nebude - neopouští zahradu a má snad zaděláno na dlouhý život, plný mučení psa a hlavně těch směšných dvounohých bytostí, ze kterých vypadává žrádlo a které tak legračně ječí, když je škrábne.

A tady je máš, deníčku, zlobikočku a Dickopsa...

Milý deníčku,

jelikož mou zodpovědnější, chlupatější polovinu sklátil moribundus a Škoda Fekalia mi nebyla k dispozici, měla jsem na vybranou, zda na cestu do bouchárny zvolit voňavé pohodlí hromadné dopravy, nebo zahájit cyklistickou sezónu s několikatýdenním předstihem. Zvolila jsem variantu B: vyhrabala jsem ze skříně zatuchlé cyklistické hadry, z přilby vyklepala osminohé squattery, kolo oprášila, nafoukala a znepokojeně zjistila, že nemám olej na promazání. Použití slunečnicové Lukany jsem po krátkém vnitřním boji zamítla a vydala se brázdit silnice na sucho. Nohy šlapaly jako písty - zadřené - a při výjezdu z lesa mi chuchnul do ksichtu takový protivítr, že jsem místo na bicyklu rázem jela na rotopedu! Do práce jsem se nakonec úspěšně doplížila, stačilo po cestě jen párkrát restartovat kardiostimulátor. Domů to mám ovšem převážně do kopce... 21 km, s prckou bolavou od tvrdého sedla a s chodidly jak betonové sloupy. Jak se snášela tma a mému funění nebyl konec, rozhodla jsem se poslední (nejhorší) stoupání zkrátit stezkou přes les. Nápad to byl vskutku genitální! Hned za silnicí jsem se zabořila do bahna, seskočila jsem tedy z mučícího prostředku a pokračovala pěšky. Nahoru a nahoru, tma jak v sevřené prdeli, ve světle přední bludičky se nedalo po rozbité zkratce skoro ani kráčet, natož jet (děkuji tímto motorkářům a čtyřkolkářům za tankodrom, co svým koníčkem utvářejí). Les jsem nechala za sebou a zbývaly poslední dva kiláky po "kraví" louce. Nějaký ten podzimní lívanec mě nemohl rozhodit, nicméně výrazný zápach chcanek a sraček dával tušit, že zemědělci čerstvě rozvezli močůvku. Návrat nepřipadal v úvahu a obejít to nebylo kudy...

No co ti budu vyprávět, deníčku, dorazila jsem s hodinovým zpožděním oproti normálu, smrdutá jak zpocený pytel hoven, totálně vyflusnutá a se skálopevným odhodláním na ten jednostopý krám již nikdy v životě neusednout!

Hmm, dnes je 14 stupňů Celsia, bezvětří... kurňa, dobře by se jelo!

Milý deníčku,

to se Ti musím pochlubit, dnes jsem byla na kafi s tím zlým, zvrhlým, zatracovaným verbalem. Já vím - hrůůůza, sodovka v komoře! Stýkat se s takovým vulgárním, homofobním, misogynním, rasistickým, nacistickým, sado-maso-zoo-pedo-nekrofilním zlosynem... a to jsem se ještě nedostala k jeho špatným vlastnostem! Byl to fajn večer a mám potřebu něco ve vší slušnosti sdělit verbalovým haterům:

"Drazí šulínci a lulinky, oprašte si laskavě smysl pro humor a nadhled! Jestliže nemáte z čeho oprašovat, pak postrádáte podstatnou charakterovou vlastnost, která by vám umožnila příspěvky sarkastičtějších, svéráznějších uživatelů pochopit, natož si u nich zpříjemnit den smíchem. V tom případě nechápu, proč tyto komentáře vůbec čtete? Baví vás se nasírat, vyhonit si ego v záchvatu spravedlivého hněvu? Neplýtvejte semenem - pořiďte si k sobě raději psychicky kompatibilní luldu či šuldu, nebo alespoň nafukovací pannu, případně vibrátor. Spokojenost a duševní vyrovnanost se jistě dostaví brzy!"

Milý deníčku,

tak nám republikou zase prosvištěl nějaký ten zahraniční odporník na lidská práva a za tři dny poznal, co jsme my Češi za hnusné rasisty! Nutíme naše diskriminované spoluobčany bydlet v ruinách, ještě jim ta obydlí rozbíjíme a vozíme jim tam tuny odpadků. Upíráme jejich dětem, dychtícím po vzdělání, právo docházet do škol a učit se. Místo ochotného nastavování šrajtoflí si svá zavazadla okamžitě přitáhneme k sobě a jsme ostražití, když se diskriminovaní občané vyskytují poblíž. Svou prací přes den je rušíme, když spí po prohýřené noci. Nic jim nedáme zadarmo, kromě sociálních dávek a příspěvků na děti. Vždyť to se prochlastá, prohulí a naháže do automatu během několika hodin a z čeho pak mají, chudáci, dále živořit?!? Krást musí a my za to můžeme! A politiky jaké máme nacisty: zhruba jednou do roka nějaký starosta vystrčí hlavu a dá najevo, jak se mu nelíbí špína a kriminalita v jeho obvodu, svině bílá rasistická! Taková diskriminace, chtít po lidech, aby byli soběstační (legálně) a slušní, stydět bysme se měli!

My, čeští gádžové, se prostě ne a ne přizpůsobit... Ale vždyť my se přece nemusíme integrovat; stačí, když budeme makat, sypat peníze do bezedné jámy sociálního systému, držet hubu a pokorně, vlídně se usmívat.

Češi, Moravané, Slezané, prostě my pracující blbci: potlačme nízké pudy - milujme své bližní asociály libovolné barvy pleti a buďme jim ochotným přínosem, úplně stejně jako oni kypí láskou k nám a jsou naší společnosti užiteční!

Dežo Lakatoš jde na ryby a vytáhne zlatou rybku.

"Dežo, když mě pustíš, splním ti tři přání!"

„Tak jo, more. Já bych chtěl bejt bílej, mít křídla a taky aby se na mě ženský lepily!”

„Budiž! Čárymáry kuří nožka, ať je z tebe Always vložka!”

Milý deníčku,

tak akce SMOG, kdy jezdí obyvatelé Ostravy v části města zdarma (pokud to nejsou ti poctiví idioti jako já, co si kupují měsíční jízdenky) přinesla první výsledky! Ta sranda už stála 20 melounů a verdikt radních "překvapivě" zní: "Nevíme, jestli to pomáhá." Údajně je problém spočítat cestující, jak fňuká náměstek primátora pro dopravu: "Chtěli jsme třeba počítat v pondělí, ale smogová regulace skončila v neděli. Nebo jsme chtěli počítat v sobotu bez smogu a smog byl." Co bychom si jen počali bez těchto užitečných odborníků, co nás svou moudrostí oblažují z radnic i posraneckých lavic?

Víte, jak najdete mezi politiky 3 naprosté blbce? 
Namátkou.

Jaký je rozdíl mezi českými politiky a holuby?
Žádný, všechno poserou a střílet se nesmí.

Víte, jaký je rozdíl mezi lesem Řáholcem a ministerstvem financí?
Žádný, v obou se ozývá "Mankoó, Mankoó..."

Jaký je rozdíl mezi naším politikem a telefonním automatem?
Do automatu vhodíte minci a můžete mluvit. Do politika vrazíte část svých daní a můžete akorát držet hubu.

A jaký je rozdíl mezi Přemyslem Oráčem a řidičem českých politiků?

Přemysl Oráč měl voly před sebou...

Stojí dítě před úřadem vlády a volá: "Máme ale blbou vládu, zdražili nám čokoládu!"
Z okna vykoukne poslanec a zvolá: "Ty jsi ale blbé děcko, zdražili jsme přece všecko!"

Je postavena nová budova ÚV KSČ a v momentě, kdy se koná první schůze, budova spadne a všechny soudruhy to zabije. Ze Sovětského svazu přijedou tuto událost vyšetřovat odborníci. Zjistí si dodavatele a přijedou do skladu vyslýchat. Začnou u cihly: "Cihlo, můžeš za to?"

"Jak já, cihla rudá, v Rusku pálená, bych za to mohla?"

Jdou tedy za pískem a vyhrožují: "Písku, ty za to určitě můžeš." "Jak já, písek žlutý, komunistickou rukou prosívaný, bych za to mohl?"

Nakonec jdou vyšetřovatelé za cementem. Cement už na ně z dálky křičí:

"Za mnou nechoďte, já tam vůbec nebyl!"

Mao Ce-tung slyší novinku: "Vůdče, Češi nám vyhlásili válku!"

"Češi? A kolik jich je?"

"Asi 10 miliónů."

"A v kterém hotelu bydlí?"

Milý deníčku,

mám dneska KOPr, tak se hodí nějaký ten vtip o práci:

Svému zaměstnání se věnujte vždy na 100 %!
15 % v pondělí
20 % v úterý
40 % ve středu
10 % ve čtvrtek
15 % v pátek

Do firmy přijde instalatér opravit záchod.
Vejde do sekretariátu a ptá se sekretářky: "Kde je ten hajzl?"
Sekretářka nesměle odpovídá: "Pan ředitel je právě na obědě."
"Ale vy jste mě patrně nepochopila, já myslím ty dvě nuly."
"Tak náměstkové, ti jsou tam s ním."
"Ale slečno, já se vás ptám na to, kde je ta místnost, co se v ní dělá to, no... hovno."
"Zasedačka je o poschodí níže."

"Proč jste dneska přišel pozdě?" ptá se nadřízený svého podřízeného.
"Zaspal jsem."
"Cože, vy spíte i doma?"

--------------------------------------------

A tenhle je asi přímo z naší firmy:

Přijde ředitel do kanceláře a ode dveří volá na sekretářku: "PUK!"
Udivená sekretářka se ptá svého šéfa, cože to znamená.
Ředitel odpoví: "Pičo, Uvař Kafe."
Sekretářka tedy uvaří kafe, nese ho šéfovi do kanceláře, postaví šálek na stůl a ptá se: "KSČ?"
Ředitel nechápavě hledí a sekretářka s milým úsměvem odpoví: "Kolik Sladíš, Čuráku?"

Milý deníčku,

tak jsem včera dělala pečovatelku a taxikářku seniorů. Zvláště z druhé funkce mi lehce ukapávaly nervy, protože se mi na řidičáku ještě furt rozmazává razítko a ostravští chodci jsou převážně kamikaze spolek nemyslících tvorů. Jízda samotná byla nakonec bez problémů, leč na nemocničním parkovišti u automatu jsem ze sebe zas jednou udělala debila par excellence a nevěděla si s tím technologickým zázrakem rady. Jsem ten čudlík ve stresu přehlídla, no... Pak jsem konečně Škodu Fekaliu zapíchla na chlívku pro invalidy, ten je pro moje parkování tak akorát! Pár vtipů k tématu:

Jak zblbnete blondýnku?
Nezblbnete. Ony už se takové rodí.

Proč má blondýna hranaté poprsí?
Protože ji operovala jiná blondýna a zapomněla vyndat silikon z krabice.

Co odpověděla blondýna, když se jí ptali, zda vyměnila rybičkám v akváriu vodu?
"Ne, ještě nevypily ani tu starou."

Proč dal Bůh blondýnkám o dvě procenta více rozumu, než koním?
Aby při přehlídkách nesraly na ulici.

Slyšeli jste o té blondýnce, která stála před zrcadlem se zavřenýma očima?
Chtěla vidět, jak vypadá, když spí.

Jak si blondýnka zlomila nohu při hrabání listí?
Spadla ze stromu.

Jaký je rozdíl mezi blondýnkou v přechodu a pitbullem?
Rtěnka.

Proč mají blondýnky dolíček na bradě a placaté čelo?
Škrábe se na bradě - "Nevím."
Plácne se do čela - "Už to mám!"

Přihlásily se tři ženské do soutěže - plavání stylem prsa přes kanál La Manche.
Vyhrála brunetka, pár minut po ní dorazila zrzka a asi za hodinu totálně vyčerpaná blondýnka. Když ji zabalili do dek a nalili do ní pár loků kávy, vzpamatovala se a povídá:
"Nechci si stěžovat, ale mám pocit, že ty zbylé dvě soutěžící používaly ruce!"

Tři blondýnky zůstanou samy na ostrově. Neví, co si počít, a tak tam tak sedí a sedí. V tom se jim zjeví víla a říká, že každé splní jedno přání. Tak první blondýnka říká, že by chtěla být chytřejší, aby se odtamtud nějak dostala. Rázem jí zhnědnou vlasy, neváhá, vrhne se do vody a z ostrova odplave. Druhá blondýnka si přeje být chytřejší, než ta první. Stane se z ní černovláska, ta najde pár ostrých škeblí a s jejich pomocí nařeže rákos a vyrobí si člun, na kterém odpluje. Třetí chce být ještě chytřejší, než druhá. Stane se z ní muž... a odejde po mostě.

A slyšeli jste o tom blonďatém kojotovi?
Chytl se do pasti, překousl si tři nohy a byl pořád chycený.

Milý deníčku,

víkend je zase v porculánu, zamačkávám slzičku a snažím se zapojit do pracovního procesu. Tak si dáme krátkou tématickou úvahu:

"Pár let jsem si myslela, že je to chudokrevnost, nedostatek vitamínů, dietní strava/nezdravá strava či jiné věci. Ale teď jsem objevila pravý důvod své věčné únavy... Jsem přepracovaná!
V téhle zemi je deset miliónů lidí. Z toho čtyři milióny jsou v důchodu, takže zbývá šest miliónů na práci. Z těch jsou dva milióny ve školách, takže zbývají čtyři. Z toho dva milióny pracují pro státní či místní úřady a organizace. Takže zbývají dva milióny na práci. Z toho je půl miliónu v armádě, policii, u celníků a další půlmilión jsou ženy v domácnosti. Ze zbylého miliónu pracuje 900 000 ve státních podnicích, takže zbývá 100 000. Z nich je 85 000 v nemocnicích nebo v invalidním důchodu. A podle posledních informací ministerstva vnitra je v našich věznicích a nápravných zařízeních všech stupňů celkem 14 998 lidí. Takže zbývají na práci dva lidi. Ty a já. A Ty si teď sedíš u počítače a surfuješ!"

Milý deníčku,

to se ti musím svěřit, čeho jsem včera byla svědkem na veterině. Byla tam v čekárně paní, takový snobský typ středního věku, ve značkové teplákovce, se dvěma dcerami ve věku asi 9 a 16 let (jejich funkcí bylo zjevně nudit se). A se zvířetem (jak jinak na veterině), tvor to byl psovitý, bez srsti, s nejvyšší pravděpodobností mexický naháč. Na "zlatém" vodítku, s širokým "zlatým" obojkem, po obvodu hustě osázeným několika řadami "diamantů"; hověl si na klíně, pečlivě zabalený, aby v té čekárně neumrznul. Zatímco paní se svými ratolestmi mluvila relativně normálně, skoro úsečně, na psí holátko aplikovala verbální maraton šišlavosti: "Ňo aňo, chlapečtu, uš půjďeme, uděláme nehtíškům šmiky-šmik!" Zkuste tohle půl hodiny poslouchat a nechrochtat smíchy, případně na ťuťuňuňající dámu konsternovaně nezírat jako na debila. Já myslela, že se s něčím takovým můžu setkat jen v amerických filmech... Tímto děkuji firmě Apacer za jejich MP3 přehrávač, co vydrží i hodinové praní na 40 stupňů Celsia (ač odolnost vůči vodě nebyla výrobcem deklarována), a firmě Genius, jejichž pecky "Live!" dobře těsní v uších (a po vyprání mají čistější zvuk:-)), a také skupině Seether, která šišlavé švitoření spolehlivě přeřvala.

A když už jsme byli u těch psů a jejich trhlých paniček: U veterináře se sejdou tři psi - pitbull, ovčák a doga.

Ovčák a doga se ptají pitbulla: "Pitbule, proč jsi tady?"

Pitbull: "Soused měl malý děcko, takovýho hajzla, pořád mě kopal a tahal za uši, tak jsem mu utrhnul nohu."

Ostatní dva psi na to: "A co s tebou bude?"

Pitbull: "No co, injekce a smrt."

Pitbull se ptá ovčáka: "A proč seš tu ty?"

Ovčák: "Poštačka po mně pořád házela noviny, tak jsem ji jednou rafnul za ruku a ukousnul jí prsty."

Ostatní dva psi na to: "A co s tebou bude?"

Ovčák: "No co, injekce a smrt."

Pitbull a ovčák se podívají na dogu a ptají se: "A co ty, za co seš tu ty?"

Doga: "Ále, moje panička věčně vkleče vytírala podlahu a přitom vrtěla zadkem, tak jsem jednou naběhnul a udělal jí to."

Ti dva na to: "Tak to tě čeká taky injekce a smrt, co?"

Doga: "Ale kdepak, jenom obroušení drápků."

Milý deníčku,

tak nám ministr flákání a asociálních věcí Drábek přišel s genitálním nápadem: budeme povinně platit další důchodové připojištění a pokud se důchodu nedožijeme, nebo nestihneme celou naspořenou částku vybrat, tak peníze automaticky propadnou pojišťovně. Kdyby s tím přišel soudruh Paroubegg nebo dRath, nijak by mě to nepřekvapilo, ale že něco takového vylezlo z hlavy (či spíše z prdele) "pravicového" pseudopolitika, to vydýchávám se značnými obtížemi.

Nu, pane/soudruhu Drábku, jak bych Vám to jen co nejkorektněji řekla... NASRAT!!!

Milý deníčku,

ruští vědci tvrdí, že se 13. dubna 2036 srazí matička Země s Apophisem, vesmírným balvanem o průměru cca 300 metrů. Tak tím je to dané - kašlu na penzijní spoření!

Mimochodem: víte, proč Rusové stále tolik lpí na vesmírném programu? Vozí důchod Gagarinovi.

Milý deníčku,

dnes jsem vyrážela do zaměstnání později a jelikož u nás v Prdelovicích jezdí autobus jen v úterý a v dubnu, nezbylo mi než odpajdat bezmála 3 km na šalinu. Vymezila jsem si na tuto vzdálenost 50 minut a v rytmu markýze de Peyraca rázovala na zastávku. Gravitace mě skutálela z kopce nečekaně rychle a nechtělo se mi čekat 25 minut, střihla jsem to tedy lesní cestou na další zastávku. Překvapilo mě, jak je blízko, stále 15 minut času. Nu což, někde tam vpředu by v dosahu měla být další... Zbývá 6 minut, zastávka nikde - zkouším, co mé poškozené vazivo vydrží a dávám se do klusu. Skončím u potoka, přeskočit nelze, brodit se mi nechce. V nouzi nejvyšší mě zachrání "most" - kmen spadlý přes říčku. Přešoupu se, s astmatickým sípěním doklopýtám na zastávku. Páni, pořád zbývají 2 minuty, nedoběhnu ještě na další?

Pane doktore, proč plýtváte berlemi na simulanty mého ražení?

Milý deníčku,

nejpodstatnější zprávou dnešního dne je, že se kladenská státní zástupkyně ožrala v pracovní době a přivolané strážníky MP otitulovala: "Blbečci, blbečci, blbečci." Lichotnice jedna podlézavá.

Dále mě zaujalo, že podle Polského centra pro výzkum veřejného míněni mají Poláci rádi Čechy (53% ano, 9% ne, zbytek nemá názor). Ona by je ta láska rychle přešla, kdyby slyšeli, jak se u nás mluví o nich...

Když už jsme u Poláků, dáme si malou lekci polštiny:

Víte, jak se řekne polsky kamzík?
Koza turystyčna

A stolní ventilátor?

Helikoptera pokojowa

A jak se řekne polsky homosexuál?

Labužnik perdelowy.

Milý deníčku,

musím zmírnit svá včerejší ostrá slova na adresu lékařů - vždyť mi večer dali elastický obvaz a berle, obojí za pouhých 90,- Kč! Bohužel mi nedali berly mrazilky, ale jen blbé francouzské hole. S těma věcma se vůbec nedá chodit, něco tak nestabilního se hned tak nevidí... no co bych chtěla po žabožroutech. Ale jednu jsem si sebou na cestu do práce vzala - čistě demonstrativně, aby mi důchodci uvolnili v tramvaji místo k sezení a aby mi řidiči zastavili u přechodu. V bodě A) se zadařilo, berla je mocný šermovací nástroj a probila jsem se s ní k sedačce včas. V bodě B) je berla k ničemu, ostravští řidiči tím tuplem nezastaví - chápou, že by dlouho čekali, než se přešklhám přes 3 pruhy Plzeňské ulice. Kéž jim červená skočí na každém semaforu, šulínům!

A ponaučení zní: pokud nehrajete volejbal o zlaté trenky, nesnažte se míč dostihnout za každou cenu! Zvlášť jestli jste překročili třicítku a už se tím pádem zvolna rozkládáte...

A ještě rychlé nakouknutí do denního tisku... Nejdůležitější zprávou je, že "Zloděj okradl muže, který seděl na záchodě. Vzal mu bundu, mobil a klíče." Díky, iDNES, bez této informace bych snad ani nemohla usnout!

Milý deníčku,

když už ses tady objevil, tak tě nemůžu nechat zahálet.

Je úterý, dřepím v práci a mám kopr. Venku pere slunko, teplota šplhá k 10 stupňům páně Celsia, po sněhu ani památky... zasrané globální oteplování!

Mé všední dny jsou celkem o prdu (pokud právě nemám dovolenou), nakoukněme tedy spolu do denního tisku, co nám nabízejí domácí i zahraniční události:

Zdejší šamani už několikátý týden v médiích hřímají, že jestli nebudou mít 3x vyšší plat než ten průměrný pracující póvl, tak odjedou někam do prdele a nechají občany ČR vyexitovat. Ať už táhnou - bojím se zvednout dekl od hajzlíku, že na mě vyskáče odborářské komando ČLK či LOK.

V zahraničí je to taky furt to samé: všude stávky, demonstrace, nikdo není spokojený. V Egyptě se Hnusný Mubarak drží prezidentské sesle 30 let a nemůžou ho z ní frustrovaní prostí Sinuheti setřepat - asi jim tam zapustil kořeny, prďoch.

Sport... hm, taky nic: Řízek Rosický hrál za Arsenal tak blbě, až je podezříván z prodání zápasu. Paranoia - prostě je to věčně nachcípaný nekopa. Cleveland Cavaliers prohráli v NBA 25 zápasů v řadě - zřejmě nějaký slušný oddíl.

A tím se dnes s tebou loučím, milý deníčku. Je třeba překonat kopr a vrátit se uvědoměle k práci!