tomtomtoma

Sbohem jazyku je godardovsky stylovou postmoderní zprávou o stavu a běhu moderní společnosti západního civilizačního okruhu. Mnohost rozmanitostí, harmonie protikladů, hermeneutický kruh, jednota jednotlivostí, závorkování, odkazování, dekonstrukce, Erós a Thanatos, jazyk jako základní orientační bod lidského bytí, odcizování, dialektické syntézy. Sepětí umění, filosofie a náboženství (pro Godarda byl film především magicko-náboženským světištěm lidské existence). Zejména tu jde o bytí, metafyziku, ke slovu se dostává Heideggerova ontologie s vlastním a nevlastním bytí. V tom nevlastním je bytí vymezeno rolemi (Josef Čapek razil termín Osoba), nikoli však autenticitou. Jazyk ve smyslu řeči, komunikačního prostředku a základní orientační struktury bytí, má magickou moc stvořitelskou, přestože zároveň nemá jen jednu jedinou významovou rovinu. Godard zůstal navždy revolucionářem, způsob výpovědi přizpůsobil charakteru doby, provokuje a způsobuje srážky času s myšlenkou, narušuje suverénní domény reality, představ a imanence. Z postav zaujmou zejména dvě milenecké dvojice: Josette (Héloise Godet) - Gédéon (Kamel Abdelli) a Ivitch (Zoé Bruneau) - Marcus (Richard Chevallier). Dále profesor Davidson (Christian Gregori), rusovlasá Marie (Marie Ruchat), její mladý milenec (Jeremy Zampatti), či rozlícený manžel (Daniel Ludwig). Sbohem jazyku nemá pouze jednu vrstvu, vedle exegeze jsou zde také transcendence, alegorie a mysticismus. Je to stylové, charakteristicky godardovské dílo, ukázková manifestace plného významu pojmu postmoderna.

Amatérská reportáž (Výstavní model) je osobitou manifestací lidského bytí. Jeho běh je prezentován reflexemi filmovými i uměleckými, jednotlivé etapy lidského života zpřítomňovány jako samostatné pokoje a chodby bytu Života, do nějž se vchází narozením a v objetí smrti se z něj vychází. Příměry jsou příhodné, prozrazují mnohé z Godardova pojetí a pochopení umění, tvůrčího aktu a filmu. Jde o výstižné vyjádření Godardova používání filmu.

Naše hudba je Godardovým magicko-rituálním filmovým aktem znovu-posvěcení a obrození světa a lidského života. K tomu je zapotřebí té nejvyšší možné oběti z hlediska lidského bytí, vlastně jde o rituální ztotožnění se s "božským" prostřednictvím sebeobětování. Dantova Božská komedie se stala výchozí strukturou Godardově ironické jízlivosti směřující ke Spokojeným státům americkým i jejich garantované představě moderního pojetí "rajského" pozemského způsobu života. Snad je skutečně novodobou úlohou náboženství mírové poslání, tedy za nutného předpokladu, že tím také nedojde zároveň k jeho sebepopření zahájením boje za mír. Přestože se samo moderní západní společenské uspořádání prezentuje jakožto konsensus plurality rozmanitostí, je zaplněno a formováno nejedním nepřekonatelným antagonismem. A boj za mír je vyvrcholením protikladů struktur lidského bytí, je sebepopřením i sebeobhajobou vlastního způsobu života západní civilizace současně. Godard, jak je zvykem, konfrontuje a provokuje, magickým rituálem uvádí v běh celý soulad od sebe vzájemně osvobozených a dekonstruovaných složek filmu: obrazu, zvuku a textu. Godardovo představení ráje je výstižným odhalením základního pilíře "svobody" i sebevyjádření západního civilizačního okruhu. Hlavním obětníkem magického ritu k znovuposvěcení bytí je sám Godard, diriguje vzájemné střety pojmů v jejich významech, s jejich naplňováním a s jejich interpretováním. Nejvyšším prostředkem aktu je Olga Brodsky (Nade Dieu), mladá Židovka provádějí syntézu teze a antiteze lidského bytí do úplného vyvrcholení a vyčerpání vlastního významu. Významnými postavami rituálního aktu rovněž jsou telavivská novinářka Judith Lerner (Sarah Adler), Olžin strýc a francouzsko-židovský tlumočník evropské umělecké konference Ramos Garcia (Rony Kramer), spisovatelé konference (Španěl Juan Goytisolo, Palestinec Mahmoud Darwich, Francouzi Jean-Paul Curnier a Pierre Bergonieux), nebo ty personifikace manifestující americké svědomí jejich vlastních civilizujících technik (George Aguilar, Ferlyn Brass a Leticia Gutiérrez). Naše hudba je charakteristickým filmovým výrazem Godarda svou formou i vyzněním. Film, respektive umění se stává polem působnosti magicko-náboženských ritů. Filosofie, umění, náboženství a revoluce získávají svou celost ve své vzájemné jednotě, teprve až s jejich sloučením se může uskutečňovat samotný tvůrčí akt, umožňující modifikaci reality!

Svoboda a vlast je programním filmovým výtvorem švýcarského páru Godard - Miéville. Dílko vzniklo u příležitosti Švýcarské národní výstavy roku 2002 a výchozím bodem se stalo heslo zástavy kantonu Vaud: svoboda a vlast. Slovo a obraz, kanton Vaud a jeho město Lausanne, lausannský básník Charles Ferdinand Ramuz a jeho román Aimé Pache, vaudský malíř. literatura a výtvarné umění. Svoboda jako pohyb sebe-poznání lidského bytí, vlast jako pohyb sebe-určení lidského bytí, a umění jako syntéza obou pohybů. Godardovi se rozdělení na slovo a obraz hodí, přívlastek postmoderní k formě sedí.

V temnotě času je jedním z dílků na téma času v projektu Dalších deset minut, část Violoncello. Svůj příspěvek Godard pojal po svém, godardovsky, ironicky a konfrontačně dekonstruuje čas, předvádí poslední okamžiky bytí termínů, jež jsou nerozlučně spjaty se způsobem lidské existence. Jde tak o stylově charakteristický filmový výraz Godardův. Navíc, čas ve svém obvyklém lineárním pojetí se jeví jako něco uplynulého, minulého, něco nutně spjatého se vzpomínkou, pamětí, cosi jako zářezy a milníky lidských skutků ve věčném proudu dějin. To godardovský styl zvýrazňuje.

Chvála lásky je opus magnum filmové dekonstrukce. Godard se právě díky dekonstrukci odpoutává od jednotlivého a přibližuje se k obecnému. Tomu podřizuje rovněž pojetí času, a tím dějin, historie, tedy jednak příběh (historie) "o někom" je nahrazen okamžikem historie "prostřednictvím někoho", a jednak pojmy minulost, přítomnost a budoucnost ztrácejí svůj běžně využívaný význam, protože už nejsou oporou jednotlivého, nýbrž závorkují to podstatné, tj. to "obecné". Hlavním motivem této Godardovy dekonstrukce je láska. A láska (určitý pozitivní vztah, emoční či sexuální přitažlivost) pak je předkládána a manifestována ve čtyřech rozdílných kvalitách: 1) v setkávání, 2) v tělesné vášni, 3) v odloučení (či osamocení) a 4) ve smíření. Navíc ještě prostřednictvím tří různých relací: 1) v mládí, 2) v dospělosti a 3) ve stáří, přičemž dospělost jako jediná se zároveň nejvíce odklání od vlastního, autentického bytí. Godard dekonstruuje až k vlastním esencím člověka, obraz a zvuk, subjekt a objekt, prostor a čas, tělesnost a duchovnost, transcendence a imanence, film umožňuje od sebe oddělit, definovat a reinterpretovat každý jednotlivý prvek bytí a umění. Díky tomu odkrývá podstaty, esence, sílu moci tvůrčího aktu, a tím také možnost znovu-posvěcení lidského bytí. Z výraznějších postav: Godardovo alter ego, hledající vhodný výraz a formu své umělecké představy Edgar (Bruno Putzulu), nesnadně polapitelná myšlenka, láska i žena Berthe (Cécile Camp), drsnějším osudem i časem prověřená láska prarodičů Berthy (Jean Davy a Françoise Verny), Edgarův důsledný, pečlivý a též předvídavý asistent Philippe (Philippe Lyrette), Edgarův velkorysý mecenáš a galerista Rosenthal (Claude Baignières), či představitelé mladého (a také legendarizovaného) mileneckého páru Eglantine (Audrey Klebaner) a Perceval (Jérémie Lippmann). Chvála lásky: Godard si neodpouští ani jízlivosti k americké a televizní kultuře, či k "Velkému" Spielbergovi, udržuje svou vlastní jednotu času a prostoru, reality vzájemně prolíná, čímž se jednotlivé momenty stávají spíše obecnější životní zkušeností, odpoutávají se od své jedinečnosti a individuálnosti. A tak se manifestuje transcendence bytí. Je to ukázková demonstrace možností dekonstrukčního tvůrčího procesu.

Sbohem NDŠ je godardovsky poetizované vyjádření smutku a zároveň autorova sebeobhajoba. Smutek z odmítavého stanoviska Národního divadla ve Štrasburku ohledně jejich vzájemné spolupráce. Proto také zvolena ta poetická forma umělcovy osobní zpovědi.

Svět se nevyvíjí dobře je Godardovou dekonstruující revoluční filmovou esejí. Poeticky ironizující. Ten neutuchající Godardův revoluční zápal je obdivuhodný.

Zdravím Tě, Sarajevo je stylově godardovskou reflexí páru Godard/ Miéville na velice neklidný rozpad jugoslávského soustátí. Dle Godarda ostatně umělec ani nemá jinou možnost. Neboli válka je vždy krutá k lidskému bytí, a právě tehdy se stává život samotným uměním. Avšak nejde zde ani tak o dekonstrukci fotografie, jako spíše o postmoderní poetiku, závorkující tragickou podstatu obrazu.

Dětství umění je godardovsky osobitým manifestem o autorově vnímání umění a jeho funkcích. To je pro něj (a rovněž pro Miéville) aktem svobodné vůle, místem sebeurčení a sebe-vědomí, vyvěrá z nitra, z urputného boje za svou vlastní svobodu. V Godardově pojetí má umění nezpochybnitelný politický rozměr, neboť ten je mu po přenesení toho jistého "posvátného" nádechu z náboženství na politiku prvkem (a tedy i jistou zárukou) emancipace lidské důstojnosti. Život, člověk, umění, politika a reflexe všeho zvlášť, ale i současně naráz. Právě tehdy získává pojem revoluce svůj pravý význam! Stylový (alegorizující) Godardův filmový manifest!