TheDarKnig

Epizoda zaměřená na Marcille. To samo o sobě už znamená prakticky plný počet. :) Potěšil hlubší pohled na její minulost, její schopnosti, formování jejího vnímání světa a jejího snu. A pak jsme s ní v centru dostali prozatím asi nejlepší střet s monstrem v seriálu nejen kvůli znovu výborné, dynamické a nápadité animaci a práci kamery, ale hlavně kvůli tomu, že tentokrát celý střet měl jinou atmosféru než obvykle. Méně odlehčenou, humornou. Bylo cítit, že tohle je opravdové nebezpečí, kdy jde o život. Čas od času je to fajn i v takto komediálním počinu. Nakonec, není to jen komedie, ale zároveň i stále zatraceně promyšlená, velká fantasy.

Mírné nekonkrétní spoilery. Škoda toho scénáristicky trošku nedotaženého závěru (ačkoliv v rámci dramatického vyvrcholení docela fungoval). Stará škoda kvůli té přetrvávající ztělesněné pachuti z první série v podobě jisté nesmyslné postavy. Nová velká škoda kvůli podivnému rozhodnutí tvůrců eliminovat jinou důležitou postavu již teď. A v neposlední řadě pro každého fanouška navždy smutná škoda, že v tomto vesmíru zřejmě definitivně nebude existovat Noble tým. Ale přes tohle vše jsem konečně dostal kvalitnější epizodu Halo se zaměřením na to, o co by mělo v téhle sérii jít vždy (brutální válka, politické machinace v zákulisí + odhalování tajemných starodávných galaktických mystérií). Se správnou atmosférou beznaděje, odhodlání, heroismu a s několika opravdu dobře napsanými dialogy (John a jeho mince). Jen ta snaha za každou cenu nechat Sparťany bez brnění co nejvíc to jde, je už hodně směšná. Rozmezí 3 a 4, 7/10

Naprosto nádherně a velkolepě zpracovaný výlet do hlubin nezmapovaného labyrintu jak z těch nejlepších DnD/RPG kampaní. A znovu kouzelně zábavný a půvabný díky dynamice mezi postavami a díky naší ztřeštěné elfské "babičce" Frieren a jejímu loot goblin módu.

Udržování ekosystému je stejně důležité jako udržování osobní hygieny. I starý nebo zkušený člověk (nebo příslušník jakékoliv jiné rasy :-) se může vždy naučit něčemu novému a neměl by se tomu za každou cenu bránit. A je jedna univerzální, vesmírná pravda, ověřená tisíciletími praxe - vaření zabijí hnusný breberky. Další výborná epizoda, tentokrát navíc v hodně pěkném a neotřelém prostředí a až po okraj hrnce plná nových zkušeností, poučení a zábavných/smrtících interakcí pro každého člena party. PS: I když nemáte hudební sluch, zpěvu se nebojte a jděte směle do toho! Třeba vám to zachrání život.

Bláznivá alternativní historie známého tokijského otaku nebe čtvrti Akihabara, kde v 90. letech řádí „yakuza“ gangy dívek, pracujících pro různými zvířátky definované maid kavárny. Nebere se to vůbec vážně (kromě několika chvil hlavně v druhé polovině sezony, kdy se z toho stane plnohodnotné hutné drama), téměř každá epizoda je na mnoha místech třeskutě vtipná vršením neskutečných absurdit a zábavně zpracovaných gangster klišé vždy se zcela vážnou tváří a postavy jsou sympatické, zapamatovatelné a mají dobře udělané motivace a vlastní příběhy. Zvlášť hlavní hrdinka funguje výborně jako milá a optimistická dívka, která by chtěla šířit jenom roztomilost a radost, ale dostane se jako Alenka náhodou a úplně nechtěně do říše šílenství, a musí tak náhle řešit, jestli tuhle skutečnost přijme či nikoliv. A jestli ano, jakým způsobem se k novému životu postaví. Zároveň v rámci vyprávění slouží velmi hezky i v meta rovině jako někdo, spolu s kým divák tento podivný svět bez pravidel objevuje. A pak je tu samozřejmě její nejbližší kamarádka a spřízněná duše, silná, mužná, a přesto v jádru křehká Ranko, která má v příběhu vůbec nejlepší dějový oblouk a nejdůležitější roli. I ostatní hlavní aktérky ale dostanou prostor a každá z nich má jasně definovaný charakter a příjemnou výstřednost. Samotný hlavní příběh sice není nijak objevný, pokud teda neberu v potaz premisu (která je naopak objevná pro někoho až příliš :-), a navíc trpí určitou epizodičností, ale jako nadsazená pastiš mnoha gangsterských klasik diváka přesto docela rychle vtáhne, a hlavně se nebojí přicházet i s nečekanými zvraty i překvapivě silnými dramatickými momenty, které přes veškerou tu okolní bláznivost vždy fungují. Vizuálně je to taky paráda, tvůrci naplno využívají možností, které jim ujetá premisa dává, co se designů a estetiky a barev prostředí i postav týče. V tomto kontextu jsou sice roztomilé dívky v kostýmech pokojských s pálkami a střelnými zbraněmi pravda možná trochu podvod, protože ten kontrast je prostě sám o sobě strašně fajn (a ehm, badass, že ano). Nicméně, vysoká míra úspěšného snažení je tady tak či tak zřetelná, např. při výborné brutální akci, ať už je zrovna zábavně přepálená nebo drsnější a realističtější. Japonský dabing postav je tentokrát dobrý přímo extrémně, dokonce tu můžeme slyšet perfektní cizojazyčnou mluvu, protože pro dotyčnou zahraniční postavu si tvůrci našli rodilou mluvčí (!!!), ale vyzdvihl bych znovu zejména Ranko, resp. Rinu Sató. I kvůli jejímu specifickému projevu byla tato postava opravdu jedinečná a nezapomenutelná. No, a nakonec rozhodně nesmím opomenout hudebně, obrazově a textově absolutně vynikající OP a enka ED, které jsem nepřeskočil ani jednou a které přesně vystihují to, jak cool… a gangsta ve skutečnosti Akiba Maid War je. Odkaz na Reservoir Dogs, kde místo partičky gangsterů kráčí zdejší drsná partička dívek v maid outfitech? Ale no tak, zase až takové rozmazlování snad ani není zdravé. 8/10

Dlouho před tím, než Tarantino přišel se svým grindhouse béčkem Death Proof se odehrál na jedné americké dálnici duel mezi zlověstně prastarou a zrezavělou cisternou a osobákem - tak trochu jak od Stephena Kinga, ale ve skutečnosti od Stevena Spielberga. A už i na tomto konceptuálně omezeném a komorním projektu prokázal budoucí mistr režisér svůj talent pro soustředěné a pevně uchopené vedení příběhu, skvělou práci s kompozicí scén, důmyslné a atmosférické užití detailů a celků a budování napětí. Nikdy bych neřekl, že se dá znepokojivé, a hlavně nepříjemně otravné a neodbytné monstrum vytvořit i z něčeho tak "obyčejného" jako je náklaďák (scéna vyčkávajícího predátora v tunelu by se klidně neztratila mezi mnoha ikonickými momenty jiných kultovních filmů). A zároveň přes určitou jasnou absurditu námětu film ani na chvíli nepůsobil jako nějaká hloupá parodie, naopak měl možná až (v rámci své jednoduchosti) překvapivě velký společenský přesah se svým komentářem k měnící se Americe, střetu starého s novým, zániku tradiční (a/nebo toxické) mužnosti. Škoda jen, že úplně poslední část duelu před vyvrcholením se začala trochu táhnout, jakoby došel trochu dech a na pár místech přece jen trochu haprovala logika... asi jako když ti v tropickém horku nefunguje chlazení. Poslední scény filmu ale toho vrcholu znovu dosáhly krásně výstižným ukončením celé metafory. 7,7/10

Vždy mám rád, když se v záplavě podobně střižených šónenů objeví něco, co se klasickému mustru vymyká. V posledních letech se o něco takové začalo pokoušet stále více tvůrců, někteří úspěšněji, někteří méně úspěšně. Jak z hlediska kvalit, tak z hlediska popularity. Jigokuraku bylo v této nové vlně šónenů odstrčeno žel trochu na okraj zájmu mas, ale autor může mít hlavu hrdě vztyčenou, protože se mu povedla vytvořit popravdě jedna z těch obecně doopravdy zajímavějších fikcí, která mi dokonale sedla již v manga podobě. I v porovnání s mnoha dalšími současnými různorodě žánr rozšiřujícími či posouvajícími battle šónen kolegy se autor Jigokuraku nebál jít v dekonstrukci tradičních propriet šónenů opravdu daleko a díky tomu příběh, postavy a svět působí neuvěřitelně svěže, dospěle a prostě tak nějak jinak. Základem tohoto posunu jsou myslím dvě věci. Hlavní postava, u níž divák hned v první epizodě zjistí, že s ní autor zřejmě bude pracovat úplně odlišně, v mnohem větších odstínech šedi než je to v tomto žánru zvykem, načež se to hned v závěru epizody potvrdí a celou sezonu se na tom krásně staví její o to výraznější vývoj. A druhou věcí je zasazení v čase a místě, protože to dává příběhu neobvykle velký manévrovací prostor pro kreativitu a exotiku (doslovně i obrazně). Samostatně by něco chybělo (např. Kimetsu no Yaiba má podobně zvláštní zasazení, ale chybí zase síla charakterního vyprávění), takto má příběh dva navzájem se doplňující mohutné pilíře, na kterých se pak o to jednodušeji staví vše ostatní. A důležité je, že i v této nástavbě autor ani trochu neselhává a dosazuje kolem svého antihrdiny a do svého pekelného ráje mnoho dalších skvěle vymyšlených a rozvíjených postav a konceptů, které navzájem někdy příjemně komorně, většinu času mysteriózně a mnohdy vskutku výbušně kolidují. Je tu doopravdy sympatická skvadra vedlejších postav, kde prakticky každá z nich má promyšlené pozadí, funkční a uvěřitelné motivace (kterým může většinou divák i fandit) a vlastní menší i zásadnější příběhy, ovlivňující veškeré dění, díky čemuž představený svět (nejen ostrov) působí živě a zažitě. Rozvoj postav, ať už hlavní nebo veškerých vedlejších, je parádně provázán s odhalováním fungování ostrova a zdejší “magie”. Celkově právě způsob, jakým je postupně odhalována nábožensko-filozofická (taoisticko-budhistická) struktura ostrova a jak to vzájemně posouvá postavy, jejich náhled na sebe sama, svět i jejich schopnosti v bitvě, bylo něco, s čím si tvůrce poradil asi nejlépe a co mě bavilo asi nejvíce. A když už došlo na nějaký ten otevřený fyzický střet, užití představených konceptů v praxi dávalo smysl a navíc byl téměř každý ze střetů plný napětí, osudovosti a dramatu. Jinak samotný design ostrova a jeho obyvatel se povedl náramně jakbysmet, ta hypnotická, snová, neporušená rajská atmosféra v kontrastu se smrtonosností ostrova pro jakékoliv návštěvníky byla asi nejvýraznějším zlepšením oproti manze, logicky kvůli barevnosti a ozvučení, ale i správná volba odstínů barev, filtrů či stylizace si zaslouží pochvalu. Naneštěstí, MAPPA pro Jigokuraku zcela zřetelně vydělila B-tým a kvůli tomu samotná animace, pohyb a dynamika zejména u postav kvalitativně značně zaostávala. Nejvíce to zamrzelo u některých soubojů, na které jsem se dost těšil a dostal jsem je jen tak na polovic (zbytek často dost statické “fotky”). Asi hlavní důvod, proč nemůžu jít na plný počet. 8,4/10

Síla této série není jenom v parádně, svěže podaném budování světa (a tahle epizoda v první polovině zase to propojení monster/jídla s kobkami posunula někam jinam a sakra navnadila na odhalování jeho mystérií), ale to, proč vyprávění tak skvěle funguje, leží stejnou měrou taktéž na bedrech velmi promyšlené a rozmanité charakterizace hlavních postav (a věřím, že určitě i vedlejších, když dostanou více prostoru). Ta partička hladových dobrodruhů a jejich vzájemná chemie je prostě kouzelná. Dneska dostal konečně zase prostor Chilchuck (ne že by mi vadilo sledovat desítky epizod zoufalství v očích nejvíc expresivní a nejvíc roztomilé elfky Marcille :) a i on v této epizodě jasně dokázal to, o čem píšu. Prostě každá postava má obrovský charakter.

Výstižný podnázev filmu vystihuje sérii, která má vskutku temný osud. Poslední příspěvek Genisys mně málem přizabil, ale jak v tom roce zrovna doopravdy frčela móda nostalgického fanservisu, podařilo se mu utržit dostatek peněz na to, aby to přes mnohé a extrémně zasloužené mizerné reakce producenti po pár letech zkusili znovu. A jak tedy návrat vražedného kovového zabijáka dopadl pošesté? Tržebně asi pochopitelně už zdaleka ne tak přívětivě, ale co je důležité, já jako divák jsem z toho nakonec vyšel docela zdráv a možná i mírně spokojený. Jistě, i v tomto případě se zase připomínaly staré dobré časy Jima Camerona, jenže tentokrát to bylo provázáno s příběhem, který se rozvinul tak akorát příjemně trošku někam jinam, s postavami, které měly díky návaznosti pro diváka jak pocit familiárnosti, tak díky jejich konceptu a vývoji dostatečnou novost a odlišnost. A v závěru sice do té doby komorní odkazování na jedničku narušující, ale výborně zpracovanou zábavnou a kreativní obrovskou akční horskou dráhou v zajímavém prostředí v sérii doposud neviděném, se skvělou choreografií a triky a uspokojivě a správně emotivně ukončeným dějem. Tolik ke kladným stránkám, teď k tomu, proč stejně nemůžu jít s hodnocením výše. V první polovině měl film hrozně rozkolísané tempo, kdy nejprve zbytečně rychle bez dostatečného seznámení s postavami přišel s velkou akční sekvencí, která se ale rychle omrzela z vícero důvodů - digitální kamera a nehezké nasvícení, nudné prostředí, nepříliš velká nápaditost. Pak film naopak příšerně zpomalil a naneštěstí příliš nepomohla ani přítomnost staré známé postavy, ačkoliv dodávala svou přítomností alespoň určité napětí a pnutí mezi hrdiny. To se někdy v moment přechodu přes hranice začalo zlepšovat, ale tady si scénáristé začali naneštěstí zase vypomáhat s hloupými nelogickými rozhodnutími, zejména u padoucha, ale i dalších vedlejších postav, což mi zkazilo celou prostřední akční část filmu. Naštěstí zbytek filmu i kvůli faktoru, který nebudu jmenovat, dostal nakopnutí jak po stránce akce (jak jsem už zmínil výše), tak po stránce emocí a dokončení charakterního vývoje všech zúčastněných a v úplném závěru filmu jsem dokonce chvilku cítil i nějaké dojetí, což je něco, co jsem si myslel, že už u této série nebudu cítit nikdy. Za to děkuji. Za co neděkuji, je volba herců do hlavních rolí. Totiž ještě ta Mackenzie Davis svým způsobem vzhledem k tomu, čím byla a co prožila, fungovala, i když byl bych mnohem raději, kdyby měla větší rozsah hereckých schopností a nepůsobila mnohdy tak prkenně. Ale Natalia Reyes v roli Dani, tam ty problémy už přehlížet moc nešly. V první polovině ještě její Dani fungovala (i když zdaleka ne tak dobře jako Sára v jedničce), ale když měla následně po svém vývoji (který tady ale popravdě tak trochu chyběl) vklouznout do další, podstatně složitější role, přestal jsem ji věřit cokoliv. Na něco takového prostě potřebujete trochu charismatičtější... a ano, omlouvám se, ale alespoň trochu vyšší, větší herečku. Anebo její postavu napsat nějak chytřeji a smysluplněji. Takhle to působilo jenom směšně. U Luny v roli nezastavitelného terminátora jsem si chvíli jeho štěněcím výrazem taky nebyl jistý, ale nakonec jsem si zvykl docela rychle, takže budiž. Nakonec pro úspěšnou infiltraci se může něco takového hodit. Další problém jsem měl s některými dialogy, které měly tvořit zřejmě jádro filmu, prodat jeho hlavní myšlenku a osudovost dění. Což se teda moc nedařilo, možná byl na vině klasicky Goyer, možná i zdejší herci. Nejspíš to byla kombinace obojího. Ať tak či onak, ve finále Dark Fate nahoru táhla nejvíc stará garda a ano, pro mě osobně dokonce i občasné tóny legendárního hudebního motivu (taky film dobře věděl co dělá, když divákovi hned během úvodu "pustil" znepokojivou scénu s druhého Terminátora a naladil ho tímto způsobem na správnou notu), ale tvůrci na tenhle základ docela obstojně postavili aktualizaci pro 21. století. Teď jsem už jen zvědavý, jak dlouho tržební propadák udrží nenechavé ruce hollywoodských producentů od značky tentokrát. 6,7/10

Nic pro lidi, kteří sledují vše povrchně, kteří potřebují okamžitou gratifikaci a neustálé vypjaté drama a akci, přičemž vůbec nevnímají, co jsou hlavní témata a myšlenky díla. Ale nejen to, oni dokonce zřejmě nevnímají ani samotnou strukturu vyprávění a kam celé jasně na základě vývoje děje a postav směřuje. Podle některých nejen zdejších reakcí tímto způsobem ne úplně zanedbatelný počet lidí sledoval první sérii a pak byli nepřekvapivě zklamáni a rozčarováni způsobem, jakým se příběh začal rozvíjet po nezapomenutelném, tragickém finále, které jsme všichni mohli vidět před pár lety. Naštěstí většina při sledování mozek nevypnula a vnímala, o co autorovi vždycky již od úplného začátku šlo a taktéž viděli, v jaký precizně vybroušený drahokam brilantní předlohu proměnila po studiu Wit i MAPPA. V roce 2023 byla úroda kvalitních anime sérií opravdu veliká, ale ze všech takových, které se v tomto roce urodily, by anime adaptaci Thorfinnova zápasu o vykoupení a znovuzrození na pozadí mnohovrstevnatého, místy povznášejícího a nadějného, místy zdrcujícího a nemilosrdného, avšak vždy velmi lidsky a reálně působícího pohledu na život, mentalitu, společnost a kulturu (nejen) obyvatel Jutského poloostrova v 11. století mohly konkurovat možná tak dvě. Je to jednoduché, perfektní forma a perfektní obsah (který hoši a holky z tvůrčího týmu anime pravděpodobně ve spolupráci s autorem dokonce v mnoha ohledech ještě vylepšili jak prostřednictvím úžasné emoční a dramatické gradace ve spojení s nádherným soundtrackem, tak skrze rozšíření několika dějových linek a přidání na jejich důležitosti a síle. Díky tomu to, co v manze bylo už tak díky skvělým postavám a dialogům úžasné, tady doslova rvalo srdce, spouštělo vodopády slz a/nebo vytvářelo naprosto nezapomenutelné momenty lidského triumfu nad vlastní nedostatečností, zlobou světa a krutostí života) spolu tvoří mistrovské dílo. Autor Makoto Yukimura je zcela po právu veleben jako jeden z nejlepších mangaků v historii a jsem rád, že adaptace i napodruhé dostala tak velkou péči. 9,5/10