TheDarKnig

Druhá sezona adaptace Kirkmanova velebeného počinu na pomezí láskyplné pocty superhrdinským klasikám z velkých stájí a vlastní, o kus cyničtější a reálnější interpretace toho, jak by asi skutečně vypadal náš svět, kdyby se v něm pohybovali jedinci se superschopnostmi, měla už od začátku mírný problém v tom, že měla za úkol navázat na šokující, explozivní a energií nabité finále první řady, kde došlo k opravdu masivnímu vyvrcholení úvodní části příběhu; k velkolepému, brutálnímu i osobnímu uzavření střetu dvou rozdílných kultur, ideálů a moralit. Kirkman nicméně doopravdy pojal v rámci snahy o vlastní příspěvek do tohoto žánru s obrovskou historií svoje dílo jako dlouholetý, nekonečný, v lecčems vlastně až staromódní komiks od Marvelu/DC, jen se dvěma rozdíly. Zaprvé, ten jeho měl napříč celým svým během jednu jasně danou, ústřední, zastřešující dějovou linii a zadruhé, jeho komiks měl jistý konec (k němuž se autor a spolu s ním čtenář dopracovali po 15 letech a 144 číslech, mezi lety 2003-2018). Tomuto přístupu byl logicky přizpůsoben celý narativ, ve kterém se tak nikam nemuselo spěchat. Díky tomu se mohl např. autor o to důkladněji a detailněji věnovat všem důležitým postavám během různých odboček, vedlejších příběhů, problémů, invazí, "jednorázových" padouchů (kteří ale mívali nepříjemnou tendenci vracet se... přesně tak, jak to v tomto žánru vždy bývalo a vlastně stále bývá) a samozřejmě vypjatých vztahových dramat, důležité to součásti procesu dospívání, vyrovnávání se se změnami v životě a celkového osobnostního vývoje. Od toho se odvíjela celá struktura vyprávění - příběh většinou po nějaké zásadní události nebo vrcholu na určitou dobu do jisté míry vydechl, zpomalil, někdo by možná řekl i zařadil zpátečku, aby se po nějaké době "odpočinku" zase vrátil k těm vážnějším, nebezpečnějším hrozbám. Některé z těchto "vedlejších" hrozeb měly na příběh a postavy větší dopad a byly zajímavější, některé jiné působily i v předloze spíše jako taková trochu zastaralá a zbytečná výplň. No a tím se dostávám k druhé sérii, ta se po zlomových událostech, zmíněných na úvodu komentáře, zcela záměrně a v duchu předlohy zaměřila na komornější, osobnější téma traumatu. Téměř všechny postavy zde buď řešily trauma, způsobené Omni-Manem a dalšími padouchy v první řadě (a později i v řadě této) nebo na traumata, které si způsobili navzájem v návaznosti na to svými problematickými, nedostatečně empatickými rozhodnutími a podceněním jejich psychických dopadů na kolegy, rodinné příslušníky, přátele. Jestli je v něčem Kirkman opravdu mistr (kromě schopnosti nepříjemně překvapovat a šokovat), tak je to jeho um psát komplexní postavy pod tlakem a bylo to vidět i tady, nejlépe samozřejmě u hlavní postavy, která zde měla přímo brilantně udělaný dramatický oblouk, postavený na osobní i "profesní" konfrontaci vztahu s přítelkyní, otcem, viltrumitským dědictvím krve a nakonec na nezapomutelném, pro Marka opravdu zlomovém střetu s hlavním padouchem sezony, který byl tematicky naprosto perfektním a přesně tím nejobtížnějším problémem k vyřešení kvůli vzájemné minulosti a psychickému rozpoložení obou postav. Na těchto základech se pak stavěla celá hlavní dějová linka, ve které došlo k slušnému rozšíření světa a jeho potenciálu. A samozřejmě také k několika opravdu nekompromisním střetnutím, ikonickým sekvencím a zvratům, kde si Invincible/Mark a ostatní hrdinové tentokrát ještě více než minule sahali nejen na dno svých fyzických, ale i mentálních sil. Problém ovšem byl, že velkou část sezony chyběla oproti předchozí sezoně nějaká silnější, zastřešující, pomalu gradující zápletka a vše relativně dlouhou dobu stálo pouze na docela roztříštěném průzkumu zmíněných emocí, vztahů a traumat postav, přičemž mezi tím se ve většině případů řešily zrovna ty méně zajímavé krize (ale nutno říct, že se docela úspěšně pokusili tvůrci tyto pasáže oživit humorem a jednou dokonce kreativně pojatým "spinoffem" pro jednu z postav, která si na chvíli ukradla seriál pro sebe). Nicméně ironicky, v druhé polovině sezony se tvůrcům na pár epizod snaha překonat pomalejší, méně záživné pasáže vymkla z rukou úplně a začala se jim rozpadat uvěřitelnost interakcí postav, jmenovitě hlavně dialogů mezi nimi. Mnohé z nich působily opravdu hodně nedopečeně a zkratkovitě, prostě odbytě. Když se k tomu přidalo omezení viditelně slabšího rozpočtu, bylo to jako bych náhle sledoval o dvě třídy horší seriál. Naštěstí byl tento problém dost rychle prakticky úplně eliminován jak kvůli tomu, že se vzápětí v závěru sezony začaly velmi hezky zúročovat všechny nadhozené osobní linky, tak kvůli návratu plnokrevného dějového dramatu. V tu chvíli se ukázalo, že i přes menší soudržnost měli tvůrci seriálu přesně promyšlenou dramaturgii a opravdu věděli již od první epizody, co vše v této sezoně prozkoumají, co vše vyřeší a co vše rozšíří a nadhodí do budoucna (a mimochodem, dokonce se tady někdo nad sebou zamyslel a přestal velmi nepříjemným, energii scén likvidujícím prostřihem mezi scénami nepřirozeně kouskovat dění, jak se to dost často dělo i v těch lepších epizodách první poloviny série). Suma sumárum, osobně si myslím, že tahle sezona prostě musela kráčet, aby ty další mohly už (téměř) neomezeně běžet. A věřte mi, pokud náhodou scénáristi během přestávky úplně neztratí svoje schopnosti a budou správným způsobem adaptovat to, co nás čeká, bude to opravdu zatraceně uspokojivá, neomezená jízda. No, neomezená. To samozřejmě jen v případě, že Amazon zase svým antispotřebitelským přístupem nehodí do snažení talentovaných tvůrců několikeré vidle. Hlavně doufám, že se už nebude opakovat žádné pitomé dělení kraťoučkých sezon na dvě části s několikaměsíční mezerou, díky čemuž sezona ztratí veškeré momentum. 8/10

Finále, které potěší svým místy opravdu nečekaně familiárním rozsahem srdce každého správného komiksového geeka (a možná nejen jeho). Ale to je jen taková chutná třešnička na masivním dortu, vytvořeném ze syrových emocí a perfektního vyvrcholení Kirkmanovy studie charakterů, který tvořil jádro této sezony. Takže, přes určité závažnější problémy, které jsem se sérií měl (ve srovnání s tou předchozí), musím uznat, že nejdůležitější je přistání a to se znovu povedlo na jedničku s hvězdičkou. I kvůli tomu, že se tady naplno ukázalo, že vše bylo dějově a dramaturgicky promyšlenější, než se mohlo v některých momentech zdát. To ovšem neomlouvá nejhorší problém této série - pro diváka zvlášť špatné rozhodnutí Amazonu rozdělit ji na dvě části s velkou pauzou mezi nimi. Nu, ale všichni víme, co žene tyhle korporace (resp. přesněji šéfy a hlavouny, protože ostatní z koláče mají jen drobky), a divácká spokojenost sama o sobě to rozhodně není. Přesto budu doufat, že se tohle opakovat příště nebude a dokonce se stane zázrak a na další sérii dostanou tvůrci více peněz. Protože to byl ve více částech (a popravdě i v první sérii) druhý dost viditelný problém.

Pěkný úvod do druhé části hledání ztracených a odhalování prokletých v tajemných chodbách a zákoutích gigantických kobek, které kdysi dávno byly (možná?) prosperujícím královstvím. V rámci povedeného střídání nálad velmi zábavně orámovaný krátkým pohledem na dlouhatááánské sbližování (větší) části naší partičky, aby se v rámci vtipné pointy ukázalo, že v kobkách potřebuješ spíše rozum než emoce. Zbytek epizody však patří někomu jinému, našim známým smolařům z první části příběhu, u kterých se mohlo mnohým divákům tehdy zdát, že jejich role v příběhu bude maximálně tak na úrovni running jokeu. To by ale nesměli být součástí tak dobrého vyprávění jako je Dungeon Meshi. A tak se v této epizodě dovídáme, že budou hrát zřejmě taktéž dost důležitou roli jak ve vztahu k světu/kobkám, tak ve vztahu k naší hlavní partě hrdinů. Zároveň je autor tady využívá velmi umně a kreativně k shrnutí dosavadního příběhu skrze (díky jinému úhlu pohledu příjemnou a uvěřitelnou) expozici, více poodhalující nejprve fungování celého byznysu a politikaření kolem průzkumu kobek (kde se znovu ukazuje, že je vše komplexnější než by se na první pohled mohlo zdát), a pak díky tomu, že tato druhá partička dobrodruhů do jisté míry zrcadlí naše hrdiny, poodhalující taky minulost Laoise a spol. Vůdce Kabru je ve svém až fanatickém zanícení vskutku odraz Laoise, ovšem oba jsou zanícení jiným směrem a proto se asi můžeme těšit na zajímavý střet ideálů. Který se jistě podaří oběma stranám přemostit bez zbytečného krveprolévání. Určitě. PS: Kuro je nejlepší doggo... ehm kobold. :)

Co je Solo Leveling? Solo Leveling je do běla ohlodaná kostra téměř bez kousíčku tkáně, základní a extrémně jednoduché power fantasy, jehož opravdu jedinou skutečnou přidanou hodnotou byla v rámci předlohy (i webtoonů obecně) prvotřídní kresba. Jenomže momentálně z logiky věci nehodnotím předlohu, ale adaptaci. A i když je studio A-1 zkušené a už nejednou ukázalo, že umí vytvořit velmi příjemnou až překrásnou podívanou s velkým citem pro obrazovou magii (ať už komediální nebo zdůrazňující symboly, důležité body příběhu, poetiku), plynulost a dynamiku, režii a dramaturgii (viz Kaguya-Sama, 86, Nier Automata, nemluvě o legendárním Shinsekai Yori), se Solo Leveling si moc práce nedali. Resp. tak mdlou předlohu asi ani moc dobře vytáhnout ze šedi průměru vytáhnout nešlo. Ale věřím, že kdyby adaptaci věnovali o něco více péče nejen po stránce vizuální (!!!), ale i po stránce struktury epizod a celého vyprávění, možná bych si první sezonu dokázal užít o něco více. Naneštěstí s výjimkou přesně čtyř částí z 12 (z toho dvou až v úplném závěru) byl zbytek naprosto nezajímavý a nevýrazný. Pochopitelně příběhově, nicméně mrzutě i v momentech, kdy měl člověk cítit nějaké nebezpečí, drama nebo být nadšený z provedení, choreografie či vizuálního pozlátka akční sekvence. Místo toho jsem po většinu času sledoval permanentně znuděně znějícího a působícího MC, jak v statických momentech likviduje nějaké nejnudnější a nejvíc klišovité videoherní monstra, jaké kdo mohl vymyslet (se jmény ve stylu "vlk") nebo psychopaty, kteří samozřejmě nic netušíc padli za oběť tradičnímu power fantasy klišé podcenění protivníka. Což by v žánru nemuselo být nic špatného, kdyby to celé nebylo podané tak.. mrtvolně a bez života. Možná by ani kdejaký nekromancer nedokázal do něčeho takového vlít (ne)život. Leda že by měl dostatek peněz na obstojný počet gacha toček. A když už jsme u videoherních prvků, i ty tady působily strašně lenivě, v rámci představeného světa dost jako pěst na oko a chyběla jim jakákoliv hloubka. Prostě znovu zopakuji, Solo Leveling je jako úplně základní verze (ne-li alpha či beta verze) isekai/power fantasy, v anime verzi prakticky i bez artistické přidané hodnoty. Možná, že se v dalších sériích k videohernímu aspektu postupně něco dovíme, ale je taky klidně možné, že ne. Osobně mě ale stejně zajímá jediná věc, jestli vůbec uspokojivě autor vysvětlí portály a příčinu za titulním solo levelingem hlavní postavy. Ale bude to bolet, jestli celá cesta k tomu bude tak uspávající jako doposud. Co by mohlo dopomoct ke změně? No třeba kdyby začala být hlavní postava zajímavější a živější, začala projevovat emoce aspoň na úrovni ChatGP, svět byl více prokreslený (a ne, prokreslení si opravdu nepředstavuji pod divně náhodně rozházenými otřesně nepřirozeně napsanými expozicemi o guildách, drahokamech, dungeonech a portálech) nebo se alespoň objevily zábavné nebo nějakým způsobem zapamatovatelné a charismatické vedlejší postavy, které v první sérii prakticky úplně chyběly. I na tu jeho sestru bych se díval pravděpodobně raději než poslouchat nadále jeho monotónní, mrtvolný tok myšlenek, čas od času přerušený nějakou tou trošku dynamičtější eliminací. No, opravdu nejsem na pokračování moc zvědavý, ale asi si ještě druhou sérku přece jen naladím. Bude to stát kvůli dalším pár hezky animovaným soubojům s neexistující atmosférou a napětím? Asi ne. Ale i tady to přesto na mě trochu fungovalo, tak počítám, že s tím, jak bude znuděný MC jistě stále více OP až se stane na konci bohem (nebo kdo ví čím), tak tu řežbu si můj primitivní ještěří mozek stejně užije. Ještě když třeba do další sezony přijde Sawano s dostatečně hype soundtrackem. Neboť se tedy tentokrát moc nepředvedl, s výjimkou možná tak jedné, dvou scén, kdy i zahrála nějaká zajímavější melodie, a openingu, který byl nakonec spolu s ED asi to nejlepší z celé série. 5/10

Popularitu Solo Leveling jsem zaregistroval před několika lety, kdy jsem o světě jakési korejské obdoby japonských manga komiksů, tzv. webtoonů, nevěděl prakticky vůbec nic. Naštěstí jsem během následujícího rychlokurzu, který jsem si sám v rámci seznámení s touto pro mě novou obdobou prokrastinační činnosti nadělil, taktéž rychle zjistil, že stejně jako ve světě černobílých knižních manga komiksů ani ve světě nekonečného scrollování barvičkami obvykle hýřících webtoonů neznamená popularita automaticky vždy i kvalitu. Někdy může popularita vycházet prostě pouze z toho, že dílo přišlo na svět s něčím jako první a v jiných případech taky může znamenat třeba jen to, že se na dílo hezky dívá, že dění na obrazovce vyvolává to pověstné šimrání v podbřišku nebo častý přihlouplý úsměv na tváři a nadšené pumpování pěstí. No prostě člověku naděluje příjemný návrat do puberty, kdy se věci, které se mnohdy mohou starším lidem zdát zcela trapné a neuspokojivé, samoúčelné, stokrát recyklované a repetitivní, zdály jako nejepičtější, nejvíc cool, nejvíc sexy a nejvíc drsné věci pod sluncem. Nebudu lhát, já nikdy z puberty tak úplně nevyrostl a začínám pomalu pochybovat, jestli se to někdy vůbec stane. A nehodlám se příliš přetvařovat, že je to jinak (no, možná jen někdy :). Proto si kolikrát užiju i dnes věci, nad kterými samozvaná elita (tzv. arbitři vkusu) ohrnuje nosy a nejednou mi moje nadšení i čistě v rámci zdejší anime komunity proto některé namyšlené a do sebe zahleděné entity daly vyžrat. Nehodlám tedy rozhodně nikoho soudit ani nikoho zesměšňovat a nadávat mu do dětí a vůbec jakkoliv se nehodlám pokoušet můj názor podpořit tím, že budu snižovat názory ostatních. Berte tedy vyjádření "návrat do puberty" zcela ilustračně, protože mě lepší příměr v snaze jednoduše popsat to specifické nadšení nenapadl. Rozhodně to z mé strany není útok na nikoho. Každopádně, zdá se, že s procesem stárnutí se přece jen i u mě vkus trošku někam posunul a začal jsem potřebovat, aby to, co čtu nebo na co se dívám, mělo aspoň nějakou přidanou hodnotu, něco, co mě bude u dotyčné tvorby držet a hlavně bude držet můj zájem. A nic takového žel Solo Leveling neměl v předloze a teď nemá ani v adaptaci. Je to opravdu do běla ohlodaná kostra téměř bez kousíčku tkáně, základní a extrémně jednoduché power fantasy, jehož opravdu jedinou skutečnou přidanou hodnotou byla v rámci předlohy (i webtoonů obecně) prvotřídní kresba. Jenomže zaprvé, já osobně jsem měl a stále do jisté míry mám s kresbou webtoonů problém v tom ohledu, že i když vypadají všechny postavy, souboje a exploze hezky barevně a výrazně, chybí ji často ta perfektní detailnost (např. co se pozadí týče), kompoziční dokonalost a atmosféra kvalitní kresby u manga komiksů (nebo i nejedného západního komiksu), za druhé, i když uznávám, že Solo Leveling má doopravdy prvotřídní kresbu, ta sama o sobě prostě táhnout všechno nemůže stejně jako jakkoliv skvěle udělané triky neutáhnou samy o sobě žádný film a za třetí stejně momentálně nehodnotím předlohu, ale adaptaci. A i když je studio A-1 zkušené a už nejednou ukázalo, že umí vytvořit velmi příjemnou až překrásnou podívanou s velkým citem pro obrazovou magii (ať už komediální nebo zdůrazňující symboly, důležité body příběhu, poetiku), plynulost a dynamiku, režii a dramaturgii (viz Kaguya-Sama, 86, Nier Automata, nemluvě o legendárním Shinsekai Yori), se Solo Leveling si moc práce nedali. Resp. tak mdlou předlohu asi ani moc dobře vytáhnout ze šedi průměru vytáhnout nešlo, ale počítám, že kdyby adaptaci věnovali o něco více péče nejen po stránce vizuální (!!!), ale i po stránce struktury epizod a celého vyprávění, možná bych si první sezonu dokázal užít o něco více. Jenomže s výjimkou přesně čtyř částí z 12 (z toho dvě až v úplném závěru) byl zbytek naprosto nezajímavý a nevýrazný. Pochopitelně příběhově, mrzutě i v momentech, kdy měl člověk cítit nějaké nebezpečí, drama nebo být nadšený z provedení, choreografie, vizuálního pozlátka akční sekvence. Místo toho jsem po většinu času sledoval permanentně znuděně znějícího a působícího MC, jak v statických momentech likviduje nějaké nejnudnější a nejvíc klišovité videoherní monstra, jaké kdo mohl vymyslet (s jmény ve stylu "vlk") nebo psychopaty, kteří samozřejmě nic netušíc padli za oběť tradičnímu power fantasy klišé podcenění protivníka. Což by v žánru nemuselo být nic špatného, kdyby to celé nebylo podané tak.. mrtvolně a bez života. Možná by ani kdejaký nekromancer nedokázal do něčeho takového vlít (ne)život. Leda že by měl dostatek peněz na obstojný počet gacha toček. A když už jsme u videoherních prvků, i ty tady působily strašně lenivě, v rámci představeného světa dost jako pěst na oko a chyběla jim jakákoliv hloubka. Prostě znovu zopakuji, Solo Leveling je jako úplně základní verze (ne-li alpha či beta verze) isekai/power fantasy, v anime verzi prakticky i bez artistické přidané hodnoty. Možná, že se v dalších sériích k videohernímu aspektu postupně něco dovíme, ale je taky klidně možné, že ne. Osobně mě ale stejně zajímá jediná věc, jestli vůbec uspokojivě autor vysvětlí portály a příčinu za titulním solo levelingem hlavní postavy. Ale bude to bolet, jestli celá cesta k tomu bude tak uspávající jako doposud. Co by mohlo dopomoct ke změně? No třeba kdyby začala být hlavní postava zajímavější, začala projevovat emoce aspoň na úrovni ChatGP, svět byl více prokreslený (a ne, prokreslení si opravdu nepředstavuji pod divně náhodně rozházenými otřesně nepřirozeně napsanými expozicemi o guildách, drahokamech, dungeonech a portálech) nebo se alespoň objevily zábavné nebo nějakým způsobem zapamatovatelné a charismatické vedlejší postavy, které v první sérii prakticky úplně chyběly. I na tu jeho sestru bych se díval pravděpodobně raději než sledovat dále monotónního, mrtvolného, rádoby cool MC. No, nejsem moc zvědavý, ale asi si ještě druhou sérku přece jen naladím. Bude to stát kvůli dalším pár hezky animovaným soubojům s neexistující atmosférou a napětím? Asi ne. Ale i tady to přesto na mě trochu fungovalo, tak počítám, že s tím, jak bude znuděný MC jistě stále více OP až se stane na konci bohem (nebo kdo ví čím), tak tu řežbu si můj primitivní ještěří mozek stejně užije. Ještě když třeba do další sezony přijde Sawano s dostatečně hype soundtrackem. Neboť se tedy tentokrát moc nepředvedl, s výjimkou možná tak jedné, dvou scén, kdy i zahrála nějaká zajímavější melodie, a openingu, který byl nakonec spolu s ED asi to nejlepší z celé série. 5/10 PS: I manhwa God of High School byla o úroveň až dvě lepší. Aspoň do určitého bodu, pak jsem ho taky přestal číst, protože únava materiálu začala být čím dál zřetelnější. Ale do té doby byl mnohem zábavnější, měl sympatičtější postavy s opravdovou chemií, zajímavější, více cool souboje kvůli premise, spletitější, rozmanitější děj a postupně čím dál víc absolutně šíleně velkolepé power fantasy prvky... až to začalo být až příliš překombinované a natahované. Ale do jisté události to byla pořádná božská řežba. Anime bylo žel osekané až na kost a stejně se nedostalo daleko (jen do přelomové chvíle, přičemž stihlo ten okamžik pokazit), ale i tak ty postavy a souboje tam byly lepší než tady.

Jsem se málem nechal předchozí epizodou ukolébat. Naštěstí v ní bylo dost náznaků na to, abych dokázal rozpoznat, že se ve skutečnosti pouze nacházíme v oku bouře. A že děj nadále bude pořádně nabírat na obrátkách. Atmosféra hustá jako dračí krev, dny relativně bezstarostného cestování kobkami nadobro skončily. A díky tomu jako divák začínám dostávat ještě atraktivnější charakterizaci postav pod tlakem (výborný pohled do myšlení a pohnutek Chillchucka prostřednictvím rozhovoru s drsnou, leč pod slupkou roztomile zvídavou a inteligentní orčí slečnou Leed), ještě hlubší pohled na principy a základy zdejšího světa a ještě úchvatnější (a temnější) akční sekvence. Ale nemusíte se bát, stále zbývá prostor i na prvotřídní humor, který se zjevuje v nejméně očekávaných podobách. Třeba jako pomalu se šinoucí vláček šunek se záhadně se vznášejícím nadpisem... PS: Marcille samozřejmě znovu trpěla, ale tentokrát taky naplno ukázala, jak badass dokáže být.

Spoiler Po krutém souboji s drakem přichází magická patologie se šťastným koncem, ovšem s několika novými záhadami, které budou naši okouzlující hrdinové muset zřejmě chtě nechtě vyřešit. Ale ještě předtím je čas na milé osobní momenty, nějakou tu příjemnou, uvolňující koupel, odpočinek a hlavně dlouho očekávanou, obrovskou a lahodnou dračí hostinu. PS: Kamarádství Marcille a Falin je prostě až neskutečně roztomilé. Jen bude muset naše ubohá expresivní elfka přijmout, že rodina se prostě nezapře.

Souboj s drakem překonal veškerá má očekávání. Nádherně promyšlený a stojící na výborně udělané choreografii a interakcích mezi postavami (a drakem samozřejmě!) a zároveň mnohem nebezpečnější a dramatičtější než prakticky cokoliv, co jsme doposud v této půvabně pošahané sérii viděli. A nakonec se zvrhne v opravdu brutální fyzické a mentální vyčerpání, které bych čekal v sériích úplně jiného typu. Vskutku fenomenální epizoda, jejíž kvality ještě vyzdvihuje zpracování studiem Trigger, které když je potřeba, vždycky vytáhne ty největší zbraně a vytvoří z výborně napsaného souboje souboj přímo ikonický. Plynulost, dynamika a detailnost animace, kompozice, střih, celková režie. Prostě top.

Končí doba filmových superhrdinů a nastává doba dobrých videoherních adaptací? Na vynášení definitivních soudů v záležitosti tohoto potenciálního kulturního posunu je asi ještě příliš brzo, ale jednu věc prohlásit klidně můžu - HBO zase jednou vytvořilo těžkotonážní seriálový hit a jsem rád, že stejnou měrou i kvalitní drama a adaptaci v jednom. Ano, našlo by se tu několik aspektů, které tvůrci mohli a asi i měli pojmout jinak, ale hlavní téma a duch předlohy byl zachován, na několika místech pak dokonce nádherně smysluplně tematicky a lidsky rozšířen (láska v apokalypse v podání Billa a Franka a matky Ellie), takže častější vynechání akčních sekvencí a přítomnosti zdejší ikonické variace na zombie nebylo až tak bolestivé, jak jsem se bál. A když už se clickeři (a jejich varianty) objevili, stálo to opravdu za to. Při exploraci tohoto krásného, k nespoutané přírodě se vracejícího světa byla navíc cítit přes výše zmíněný fakt dost často ta stejné atmosféra jakou měla videohra a našlo se i místo pro několik nezapomenutelných starých i nových detailů a momentů, tvůrci Mazin a Druckmann tak znovu ukázali, že vyprávět dramatické a emočně silné příběhy opravdu umí. Potěšil samozřejmě i soundtrack od autora hudby ke hře, což jenom celkový pocit, že se opravdu dívám na zfilmovanou videohru, umocnilo. No a přes mé velké obavy z obsazení nakonec Bella a Pedro předvedli vynikající práci, ačkoliv je pravda, že někteří herci ve vedlejších a menších rolích mi přišli charismatičtější. A Bella sice dokázala výborně věrně hrát Ellie v té pozici drsná/rebelující teenagerka, ale v několika částech příběhu, kdy měla působit víc jako dítě nebo projevit city/emoce, se podle mě projevily její herecké limity. Což je trochu škoda, protože v rámci vývoje vztahu mezi Ellie a Joelem rozhodně tyto momenty hrály zrovna dost podstatnou roli. No a jsem fakt zvědavý, jak bude Bella působit v dalších sezonách, vzhledem k tomu, kam následující děj její postavu posune. 8/10

Aka Akasaka ftw (již podruhé). Poprvé jen tak v pauzách mezi usilováním o vítězství v různých Apex Legends turnajích napsal jednu z nejlepších, nejzábavnějších, nejkreativnějších a emočně nejdramatičtějších romantických komedií naší generace Kaguya-sama: Love is War (která je, když si člověk odmyslí všechnu tu nadsázku, v podání váhavého zkoumání sebe a ostatních, objevování romantických pocitů a sexuality, bolístek, těžkostí, pochyb a psychických nejistot a bloků během dospívání až překvapivě hodně uvěřitelná a realistická). Tahle manga následně dostala po všech stránkách brilantní adaptaci, která veškeré její jedinečné komediální i emoční kvality zdůraznila a mnohdy i vylepšila díky mistrům animátorům ze studia A-1 a perfektně zvoleným VAs. Ještě než ale Akasaka vůbec dopsal své první veledílo, začal pracovat na dalším klenotu, jiném, mnohem vážnějším, temnějším a do velmi skutečného světa zasazeném pokusu o idol mangu, kterou nazval příznačně víceznačně "Oshi no Ko" ( viz lingvistické okénko v závěru komentáře). Ptáte se jak jeden mangaka zvládal psát dvě mangy týdně (a nejen zvládal, stále zvládá, protože i když Kaguya skončila, Akasaka si jako věčný workoholik příliš dlouhou pauzu nedal a momentálně píše již třetí, mimochodem znovu docela originálně pojatou romantickou mangu Renai Daikou - Love Agency), přičemž zároveň se oddával docela často hraní kompetitivních videoher? Nu, existují věci mezi nebem a zemí, na které nejsou úplně uspokojivé odpovědi. Nicméně v případě Oshi no Ko Akasakovi pomáhá Mengo Yokoyari, zábavně zapálená fanynka Chainsaw Mana a toho času autorka proslavená... ehm svým způsobem taktéž docela unikátním pojetím romantické mangy, která se jmenuje Kuzu no Honkai - Scum's Wish, která byla ovšem mnohem méně komická a mnohem více kontroverzní a rozporuplně přijatá vzhledem k zvoleným tématům např. zakázané lásky. Do jaké míry ovlivňuje Mengo samotný příběh Oshi no Ko si jistý nejsem (ale začínám mít v poslední době určitá podezření), každopádně její hlavní úkol v této spolupráci dvou velmi zajímavých tvůrců je kresba, díky čemuž má Akasaka stále dostatek času na... Apex Legends a pravděpodobně mezi turnaji a začátky nových sezon i na soulslike hry. Na rozdíl od Kaguyi, která začne na první pohled jako sice konceptuálně ihned značně nápaditá, ale jinak docela dějově epizodická, roztříštěná a zábavností fluktuující a chvíli trvá než se kvalita postav a příběhu začne projevovat výrazněji (i když mě osobně ten způsob podání humoru a epizodek ze života výrazných postaviček studentské rady sednul opravdu velmi téměř ihned a to ostatní jsem pak bral už jen jako příjemný bonus - na druhou stranu uznávám, že kdyby tam nikdy nic dalšího nebylo a děj by zůstal u nekonečné jakkoliv zábavné zákopové války bez jakéhokoliv pohybu, koncept a s ním spojené postavy by se dříve nebo později nutně omrzely), Oshi no Ko, jak vzhledem k autorovu posunu k jinému žánrovému mixu, tak vzhledem k celkové struktuře příběhu, do uceleného, vrstevnatého dramatického vyprávění naskočí prakticky okamžitě a čtenáře/diváka do svého světa vtáhne a příjemně i nepříjemně vyčerpaného vyhodí ven až na konci. I tady Akasaka znovu ukázal svůj cit pro psaní s přesahem dokonce do jakési meta roviny. V rámci tvorby díla ze světa showbizu a jeho zákulisí si myslím, že mangu vytvářel přesně tak, aby se dala co nejjednodušeji a nejpraktičtěji převést do dalších médií, o čem mimo jiné sám v příběhu taktéž vypráví. Ale musím pochválit i samotné studio Sentai, které nejenže vystihlo výborně barevnou paletu, zdůrazňující kontrast mezi třpytem a temnotou průmyslu, zvládlo najmout ty nejlépe sedící VAs, aby mohli být všichni Akasakovy půvabní, sympatičtí a komplexní hrdinové a hrdinky představeni světu v celé své kráse, ale navíc nepodcenili dramaturgii, režii ani správné uchopení jednotlivých dramatických oblouků postav. První sezona tak začala rovnou "celovečerním" filmem, v kterém jsme se dozvěděli během hodiny, plné divných, zcela nečekaných událostí, rodičovské (ne)lásky, prvních krůčků v dravém světě zábavného průmyslu i nervy a emoce drásajících momentů celý koncept příběhu a zároveň motivy všech účinkujících, díky čemuž bylo okamžitě zaháčkováno mnohem více lidí než kdyby se muselo na dokončení prologu příběhu čekat několik týdnů. A byla ukončena v zářivém hvězdném stylu té tradiční krásné strany idol anime/kariéry, kterou vidíme my diváci obvykle, což neironicky podtrhlo závěr první části linky příběhu jednoho ze sourozenců (Ruby) a zároveň vlastně ironicky zvýraznilo odvrácenou stranu pod tím vším pozlátkem, v které se pohybuje druhý ze sourozenců (Aqua). Aqua, který se pomalu psychicky topí v temném vězení své mysli, aniž by si to zatím kdokoliv uvědomoval. Mezi oběma body jsme pak mohli sledovat na pozadí postupně dávkované detektivní zápletky umně stavěnou přehlídku hnusu, falše, nerealistických očekávaní, šikany, pomíjivosti slávy, snah o ocenění a docenění a komplexů, které vyplývají ze všech těchto negativních aspektů a tlaků. Myslím si, že Akasaka jak v rámci jednotlivých postav a jejich traumatických příběhů (v první sezoně asi vůbec nejsilnější ukázka extrémní toxicity a nebezpečnosti kultury šikany a překrucování a nafukování víceméně nevinných maličkostí přišla v části příběhu s reality show a s postavou Akane - tady se autor dokonce přímo inspiroval skutečným, tragickým případem něčeho podobného), tak v rámci obecné expozice celého průmyslu opravdu účinně, drsně a bez rukaviček strhl ten pozlacený obal z produktů, které většinou konzumenti nijak do hloubky neanalyzují a ani analyzovat nechtějí. Ačkoliv podmínky, které panují zvlášť v Japonsku a Jižní Koreji (pravděpodobně v rámci tohoto kulturního okruhu i v dalších zemích, ale tam o tom nic nevím, protože z nich je vývoz popkultury v mnohem nižší tonáži než z těch dvou zmíněných zemí) jsou všem, kteří se o tamější produkci zajímají aspoň trošičku hlouběji, docela známý už dlouhé roky. Každopádně čím více fikcí, dokumentů a zpráv o tom bude informovat, tím lépe. Třeba šíření povědomí tuto šílenou kulturu nakonec změní, jak zvnějšku, tak zevnitř. A nejlepší na Oshi no Ko je, že ten celý mnohdy vskutku dokumentární (nejen podáním, ale tím, že je mnohé z toho inspirováno skutečností) náhled do zákulisí tvorby umění je zabalen v tak dobře stravitelném a chytlavě napsaném příběhu, plném skvělých, zábavných, zajímavých a sympatických postav (Kana je jednoduše rudovlasé zlatíčko se vším svým talentem, svou otevřeností a veselostí, drzostí a tvrdohlavostí, sebevědomím i smutkem a pocity méněcennosti a odvržení, které se pod tím vším skrývají; perfekcionistka Akane se svými detektivními schopnostmi kvůli schopnosti se vcítit do role, empatií, zápalem pro herectví, ale i trochu přehnanou obsesí k těm, kterým se chce zavděčit, taktéž příliš nezaostává) momentů, napětí, dramatu, ale i znovu velmi uvěřitelné romance a třeskuté komedie. Prostě Aka Akasaka ftw (již podruhé :). 9,5/10 PS: Japonské lingvistické okénko, protože komentář podle mě ještě není dostatečně dlouhý! Oshi no Ko se dá doslovně přeložit jako "Dívka, která je mým idolem/mým oshi" (oshi je v slangu idol popkultury někdo, kdo je tvůj oblíbený idol, ten, kterého tlačíš dopředu - oshi doslovně znamená "tlačit", "tlačit dopředu") nebo "Děti mého idolu/mé oshi". Název tak vytváří paralelu mezi Ai a jejími dětmi Ruby a Aquou. Nicméně slovo oshi je velmi blízké slovu hoshi, které tvoří velkou část příjmení Ai Hoshino. Hoshi znamená "hvězda", autor tedy takto zamýšlel i druhý, symbolický význam názvu jako "Dívka hvězd" nebo "Děti dívky hvězd". Dívka hvězd odkazuje na oči hlavní postavy celého příběhu Ai, která má v obou očích dvě hvězdy (a obě její děti mají hvězdu v jednom oku). A nakonec, celé jméno Hoshino Ai je taky další slovní hříčka, která úzce souvisí s motivy a symbolikou anime/mangy - její příjmení je doslova složeno z hoshi (hvězda) a jméno Ai je slovo pro "lásku", a zároveň se slovo Ai čte jako "eye" - oko v angličtině. Tedy Láska hvězdy/hvězdná láska nebo Oko hvězdy/Hvězdné oko. Překlad názvu tedy pro jakýkoliv lokalizační tým pěkně tvrdý oříšek. V rámci snahy zachovat aspoň částečně určitou symboliku a zároveň nejednoznačnost některé překlady přeložili Oshi no Ko jako "Moje hvězda/My star" nebo "My star's child" (nelze bez ztráty dvojznačnosti významu přeložit do češtiny).