TheDarKnig

To, co začne jako (v rámci mezí) spravedlivá křížová výprava a zároveň brutální "občanská" válka, která má potenciál zničit mediální impérium Logana Roye, se brzy překlopí v obzvlášť depresivní ponor do zvrácené satiry o realitě amerického snu, americké demokracie a moci korporací. A do bolestivé studie fundamentálně poničené vztahové dynamiky rodiny Royů. Tentokrát mi opravdu přišlo vše méně příjemné, hnusnější a v rámci zkoumání pošramocené rodiny ještě komplexnější než kdy dřív, což se odrazilo i v tom, že zejména v druhé polovině série i přetrvávající absurdní a humorné chvilky začaly působit náhle mnohem více než předtím jen jako snaha všech postav zakrýt veškerou tu podvědomou povrchnost, nechutnost a osamělost vlastních existencí. To ovšem neznamená, že by u nich okamžitě došlo k nějaké sebereflexi či zpytování svědomí, na to byly stále všichni zahledění příliš do sebe a příliš milují ten opojný pocit moci. Do špinavého bahna zdejšího korporátního předpeklí tak definitivně zapadla např. i komediální postavička Grega. Závěrečné nečekané (alespoň) částečné vykoupení (ach Kendalle!) a hlavně smíření bylo však díky předchozímu drsnému a nevybíravému prokreslení postav o to uspokojivější a krásnější. I za tu cenu, která musela být zaplacena. Možná to bude ten přelomový okamžik, který všichni potřebovali. Nebo taky ne. 9/10

Jedna z nejlepších epizod seriálu. Dokonale absurdní tragikomedie, plná králíků, rozinek, láskyplných žalob, infekcí močových cest, syfilidy a všeobjímající pýchy a narcisismu. Chechtal jsem se prakticky celou stopáž. S návratem krále v závěru epizody se ale znovu vrátila i smutná realizace: Opravdu není divu, že jsou všichni sourozenci tak "royally fucked up". "He’s so annoying."

Oproti první sérii trval rozjezd kratší dobu, všechny jednotlivé dějové linky byly promyšlenější, zábavnější a soustředěnější a závěr (ve srovnání s mrzutě depresivním koncem minule) musel snad u každého vyvolat pořádnou katarzi a pravděpodobně i úsměv na tváři. Tím nijak nechci snižovat stále hodně vysoké kvality prvního setkání s rodinou Royů, protože vše, co se událo tam, stavělo důležité základy pro postavy, svět a příběh této řady a vlastně všech řad následujících. Bez těch skvěle nadhozených vztahů, dějových linek, důležitých charaktery definujících momentů a vývoje postav v první řadě by druhá řada zdaleka neměla takovou sílu. Každopádně, i kvůli všemu, co jsem věděl z první řady, byla opravdu radost sledovat v druhé řadě to brilantní vrstvení velkých korporátních machinací a zvratů na pozadí rodinného dramatu, plného manipulací, nedůvěry, bodání do zad, lží a falešné loajality. Zároveň to radost nebyla, protože mnohdy bylo sledování toho všeho až fyzicky bolestivé. Často takovým tím stylem, kdy je vám za někoho jiného sakra trapno, neboť v tom jsou členové rodiny Royů vskutku přeborníky, ale jindy i doopravdy nepříjemné, když jsem zas a znovu musel sledovat, do jaké míry patriarcha rodu Logan Roy (stále absolutně fenomenální a děsivý Brian Cox, ať už byl v jakémkoliv hereckém módu – přemýšlející, manipulující, vybuchující vzteky) všechny kolem sebe poškodil a nadále poškozuje, poštvává je proti sobě, v tom ne nepodobný diktátorovi, který si takovým způsobem udržuje svoji moc. Nejvíce bolestivé bylo i tentokrát ale sledovat naprosto zlomeného a traumatizovaného Kendalla, možná o to víc, že Jeremy Strong znovu předváděl dokonalý herecký koncert (nebo možná i kvůli tomu, že je Kendall přes všechny své chyby stále ze sourozenců napsaný nejsympatičtěji, tak nějak nejlidštěji). Méně bolestivé a nepříjemné (ale o to více trapné dusno vyvolávající) bylo sledovat snahy Shiv/Siobhan, když si vše kazila sama svými ambicemi, nátlakem nebo naopak nerozhodností. Roman mě naneštěstí nadále často spíše svými excesy otravoval (ačkoliv mě zajímá, jaké hrůzy za tím vším jeho vyváděním jsou), ale ke konci série jeho postava začala konečně mířit směrem, který by mě konečně mohl začít bavit. Doufám, že odtamtud zase nevycouvá. Obecně jsem všem sourozencům zase částečně fandil (proti otci, aby dokázali přes tu zřejmě otřesnou výchovu v sobě najít nějaké dobro a od toho dna se odrazit) a částečně je při neustále opakovaných ukázkách jejich morálně značně špinavých charakterů nesnášel (tady jsem mimochodem zvědavý, zda tvůrci alespoň někoho z nich posunou nakonec někam "výše" nebo v rámci zvolené satiricky přepálené ukázky života zvlášť zkaženého miliardářského rodu je nechají zahnívat až do konce). Další postavy celý ansámbl skvěle doplňovaly v čele s největším a nejzábavnějším generátorem úzkostlivě a koktavě podávaných bonmotů a hlášek (alespoň jedné fakt brilantní na každou epizodu) Gregem a jeho samozvaným pochybným nejlepším kamarádem tak trochu úchylem a slizounem Tomem (nicméně bylo velmi zajímavé sledovat jeho pozici a povahu v rámci rodiny a vztahu se Siobhan). Hudba Nicolase Britella a hlavně jeho ústřední motiv naprosto nezapomenutelný, hodně scén by bez něho a jeho různorodých variací bylo polovičních. Práce kamery, střihu a celkové produkční hodnoty samozřejmě takové, jak se sluší a patří pro HBO. Rozhodnutí točit celý seriál pseudo dokumentárním stylem jako The Office nicméně až překvapivě hodně pomáhá k ještě více pohlcujícímu... a voyerskému zážitku a skvěle podtrhuje veškeré satirické podtóny. Shrnutí: Je opravdu úctyhodné, jak lehce Succession znovu dokázal kombinovat satirický až parodický humor a dialogy s prvotřídním, uvěřitelným, někdy hodně těžkotonážním dramatem. Tentokrát, jak jsem už zmínil na začátku, se to tvůrcům povedlo ještě o kus znamenitěji než minule. To, jak plynule na sebe vše (od osobního rodinného dramatu v rodině přes snahu koupit druhý korporát až ke zničující kauze) navazovalo, vzájemně se měnilo a ovlivňovalo, prolínalo a v posledních třech epizodách vygradovalo, bylo prostě přímo úchvatné. Stejně jako herecké výkony všech zúčastněných. Tomu říkám síla perfektně vybroušeného scénáře, bravurních dialogů a castingu. Ještě že nemusím čekat dva roky na další sérii. :) 9/10

Epizoda zaměřená na Marcille. To samo o sobě už znamená prakticky plný počet. :) Potěšil hlubší pohled na její minulost, její schopnosti, formování jejího vnímání světa a jejího snu. A pak jsme s ní v centru dostali prozatím asi nejlepší střet s monstrem v seriálu nejen kvůli znovu výborné, dynamické a nápadité animaci a práci kamery, ale hlavně kvůli tomu, že tentokrát celý střet měl jinou atmosféru než obvykle. Méně odlehčenou, humornou. Bylo cítit, že tohle je opravdové nebezpečí, kdy jde o život. Čas od času je to fajn i v takto komediálním počinu. Nakonec, není to jen komedie, ale zároveň i stále zatraceně promyšlená, velká fantasy.

Mírné nekonkrétní spoilery. Škoda toho scénáristicky trošku nedotaženého závěru (ačkoliv v rámci dramatického vyvrcholení docela fungoval). Stará škoda kvůli té přetrvávající ztělesněné pachuti z první série v podobě jisté nesmyslné postavy. Nová velká škoda kvůli podivnému rozhodnutí tvůrců eliminovat jinou důležitou postavu již teď. A v neposlední řadě pro každého fanouška navždy smutná škoda, že v tomto vesmíru zřejmě definitivně nebude existovat Noble tým. Ale přes tohle vše jsem konečně dostal kvalitnější epizodu Halo se zaměřením na to, o co by mělo v téhle sérii jít vždy (brutální válka, politické machinace v zákulisí + odhalování tajemných starodávných galaktických mystérií). Se správnou atmosférou beznaděje, odhodlání, heroismu a s několika opravdu dobře napsanými dialogy (John a jeho mince). Jen ta snaha za každou cenu nechat Sparťany bez brnění co nejvíc to jde, je už hodně směšná. Rozmezí 3 a 4, 7/10

Naprosto nádherně a velkolepě zpracovaný výlet do hlubin nezmapovaného labyrintu jak z těch nejlepších DnD/RPG kampaní. A znovu kouzelně zábavný a půvabný díky dynamice mezi postavami a díky naší ztřeštěné elfské "babičce" Frieren a jejímu loot goblin módu.

Udržování ekosystému je stejně důležité jako udržování osobní hygieny. I starý nebo zkušený člověk (nebo příslušník jakékoliv jiné rasy :-) se může vždy naučit něčemu novému a neměl by se tomu za každou cenu bránit. A je jedna univerzální, vesmírná pravda, ověřená tisíciletími praxe - vaření zabijí hnusný breberky. Další výborná epizoda, tentokrát navíc v hodně pěkném a neotřelém prostředí a až po okraj hrnce plná nových zkušeností, poučení a zábavných/smrtících interakcí pro každého člena party. PS: I když nemáte hudební sluch, zpěvu se nebojte a jděte směle do toho! Třeba vám to zachrání život.

Bláznivá alternativní historie známého tokijského otaku nebe čtvrti Akihabara, kde v 90. letech řádí „yakuza“ gangy dívek, pracujících pro různými zvířátky definované maid kavárny. Nebere se to vůbec vážně (kromě několika chvil hlavně v druhé polovině sezony, kdy se z toho stane plnohodnotné hutné drama), téměř každá epizoda je na mnoha místech třeskutě vtipná vršením neskutečných absurdit a zábavně zpracovaných gangster klišé vždy se zcela vážnou tváří a postavy jsou sympatické, zapamatovatelné a mají dobře udělané motivace a vlastní příběhy. Zvlášť hlavní hrdinka funguje výborně jako milá a optimistická dívka, která by chtěla šířit jenom roztomilost a radost, ale dostane se jako Alenka náhodou a úplně nechtěně do říše šílenství, a musí tak náhle řešit, jestli tuhle skutečnost přijme či nikoliv. A jestli ano, jakým způsobem se k novému životu postaví. Zároveň v rámci vyprávění slouží velmi hezky i v meta rovině jako někdo, spolu s kým divák tento podivný svět bez pravidel objevuje. A pak je tu samozřejmě její nejbližší kamarádka a spřízněná duše, silná, mužná, a přesto v jádru křehká Ranko, která má v příběhu vůbec nejlepší dějový oblouk a nejdůležitější roli. I ostatní hlavní aktérky ale dostanou prostor a každá z nich má jasně definovaný charakter a příjemnou výstřednost. Samotný hlavní příběh sice není nijak objevný, pokud teda neberu v potaz premisu (která je naopak objevná pro někoho až příliš :-), a navíc trpí určitou epizodičností, ale jako nadsazená pastiš mnoha gangsterských klasik diváka přesto docela rychle vtáhne, a hlavně se nebojí přicházet i s nečekanými zvraty i překvapivě silnými dramatickými momenty, které přes veškerou tu okolní bláznivost vždy fungují. Vizuálně je to taky paráda, tvůrci naplno využívají možností, které jim ujetá premisa dává, co se designů a estetiky a barev prostředí i postav týče. V tomto kontextu jsou sice roztomilé dívky v kostýmech pokojských s pálkami a střelnými zbraněmi pravda možná trochu podvod, protože ten kontrast je prostě sám o sobě strašně fajn (a ehm, badass, že ano). Nicméně, vysoká míra úspěšného snažení je tady tak či tak zřetelná, např. při výborné brutální akci, ať už je zrovna zábavně přepálená nebo drsnější a realističtější. Japonský dabing postav je tentokrát dobrý přímo extrémně, dokonce tu můžeme slyšet perfektní cizojazyčnou mluvu, protože pro dotyčnou zahraniční postavu si tvůrci našli rodilou mluvčí (!!!), ale vyzdvihl bych znovu zejména Ranko, resp. Rinu Sató. I kvůli jejímu specifickému projevu byla tato postava opravdu jedinečná a nezapomenutelná. No, a nakonec rozhodně nesmím opomenout hudebně, obrazově a textově absolutně vynikající OP a enka ED, které jsem nepřeskočil ani jednou a které přesně vystihují to, jak cool… a gangsta ve skutečnosti Akiba Maid War je. Odkaz na Reservoir Dogs, kde místo partičky gangsterů kráčí zdejší drsná partička dívek v maid outfitech? Ale no tak, zase až takové rozmazlování snad ani není zdravé. 8/10

Dlouho před tím, než Tarantino přišel se svým grindhouse béčkem Death Proof se odehrál na jedné americké dálnici duel mezi zlověstně prastarou a zrezavělou cisternou a osobákem - tak trochu jak od Stephena Kinga, ale ve skutečnosti od Stevena Spielberga. A už i na tomto konceptuálně omezeném a komorním projektu prokázal budoucí mistr režisér svůj talent pro soustředěné a pevně uchopené vedení příběhu, skvělou práci s kompozicí scén, důmyslné a atmosférické užití detailů a celků a budování napětí. Nikdy bych neřekl, že se dá znepokojivé, a hlavně nepříjemně otravné a neodbytné monstrum vytvořit i z něčeho tak "obyčejného" jako je náklaďák (scéna vyčkávajícího predátora v tunelu by se klidně neztratila mezi mnoha ikonickými momenty jiných kultovních filmů). A zároveň přes určitou jasnou absurditu námětu film ani na chvíli nepůsobil jako nějaká hloupá parodie, naopak měl možná až (v rámci své jednoduchosti) překvapivě velký společenský přesah se svým komentářem k měnící se Americe, střetu starého s novým, zániku tradiční (a/nebo toxické) mužnosti. Škoda jen, že úplně poslední část duelu před vyvrcholením se začala trochu táhnout, jakoby došel trochu dech a na pár místech přece jen trochu haprovala logika... asi jako když ti v tropickém horku nefunguje chlazení. Poslední scény filmu ale toho vrcholu znovu dosáhly krásně výstižným ukončením celé metafory. 7,7/10

Vždy mám rád, když se v záplavě podobně střižených šónenů objeví něco, co se klasickému mustru vymyká. V posledních letech se o něco takové začalo pokoušet stále více tvůrců, někteří úspěšněji, někteří méně úspěšně. Jak z hlediska kvalit, tak z hlediska popularity. Jigokuraku bylo v této nové vlně šónenů odstrčeno žel trochu na okraj zájmu mas, ale autor může mít hlavu hrdě vztyčenou, protože se mu povedla vytvořit popravdě jedna z těch obecně doopravdy zajímavějších fikcí, která mi dokonale sedla již v manga podobě. I v porovnání s mnoha dalšími současnými různorodě žánr rozšiřujícími či posouvajícími battle šónen kolegy se autor Jigokuraku nebál jít v dekonstrukci tradičních propriet šónenů opravdu daleko a díky tomu příběh, postavy a svět působí neuvěřitelně svěže, dospěle a prostě tak nějak jinak. Základem tohoto posunu jsou myslím dvě věci. Hlavní postava, u níž divák hned v první epizodě zjistí, že s ní autor zřejmě bude pracovat úplně odlišně, v mnohem větších odstínech šedi než je to v tomto žánru zvykem, načež se to hned v závěru epizody potvrdí a celou sezonu se na tom krásně staví její o to výraznější vývoj. A druhou věcí je zasazení v čase a místě, protože to dává příběhu neobvykle velký manévrovací prostor pro kreativitu a exotiku (doslovně i obrazně). Samostatně by něco chybělo (např. Kimetsu no Yaiba má podobně zvláštní zasazení, ale chybí zase síla charakterního vyprávění), takto má příběh dva navzájem se doplňující mohutné pilíře, na kterých se pak o to jednodušeji staví vše ostatní. A důležité je, že i v této nástavbě autor ani trochu neselhává a dosazuje kolem svého antihrdiny a do svého pekelného ráje mnoho dalších skvěle vymyšlených a rozvíjených postav a konceptů, které navzájem někdy příjemně komorně, většinu času mysteriózně a mnohdy vskutku výbušně kolidují. Je tu doopravdy sympatická skvadra vedlejších postav, kde prakticky každá z nich má promyšlené pozadí, funkční a uvěřitelné motivace (kterým může většinou divák i fandit) a vlastní menší i zásadnější příběhy, ovlivňující veškeré dění, díky čemuž představený svět (nejen ostrov) působí živě a zažitě. Rozvoj postav, ať už hlavní nebo veškerých vedlejších, je parádně provázán s odhalováním fungování ostrova a zdejší “magie”. Celkově právě způsob, jakým je postupně odhalována nábožensko-filozofická (taoisticko-budhistická) struktura ostrova a jak to vzájemně posouvá postavy, jejich náhled na sebe sama, svět i jejich schopnosti v bitvě, bylo něco, s čím si tvůrce poradil asi nejlépe a co mě bavilo asi nejvíce. A když už došlo na nějaký ten otevřený fyzický střet, užití představených konceptů v praxi dávalo smysl a navíc byl téměř každý ze střetů plný napětí, osudovosti a dramatu. Jinak samotný design ostrova a jeho obyvatel se povedl náramně jakbysmet, ta hypnotická, snová, neporušená rajská atmosféra v kontrastu se smrtonosností ostrova pro jakékoliv návštěvníky byla asi nejvýraznějším zlepšením oproti manze, logicky kvůli barevnosti a ozvučení, ale i správná volba odstínů barev, filtrů či stylizace si zaslouží pochvalu. Naneštěstí, MAPPA pro Jigokuraku zcela zřetelně vydělila B-tým a kvůli tomu samotná animace, pohyb a dynamika zejména u postav kvalitativně značně zaostávala. Nejvíce to zamrzelo u některých soubojů, na které jsem se dost těšil a dostal jsem je jen tak na polovic (zbytek často dost statické “fotky”). Asi hlavní důvod, proč nemůžu jít na plný počet. 8,4/10