Andreas

Svět se vyvíjí a přináší člověku mnohá ulehčení. V sitcomech máte umělý smích, abyste věděli, kdy se smát. V talkshow se vám rozsvítí cedule applause, abyste věděli, že máte tleskat. A přesně pro vás tu jsou i smajlíci. Kdy za každou větou je třeba udělat smajlík, aby ten druhý věděl, že se jednalo o vtip, nebo že je někdo smutný. Jasně pomocí nějakého žlutého hnusu můžete vyjádřit svou černobílou emoci, nebo tomu druhému sdělit, co si má myslet. Krásně omezeně a doslovně, jak v hollywoodských filmech. Když nemáte co říct, nebo nevíte jak reagovat, nebo když nejste schopni dát dohromady větu, tak tam naserte miliardu smajlíků. Další věc je estetické hledisko, samotné písmo má nějakou svou poetiku, takže když tam naserete kupu toho žlutého kýčovitého odpadu, tak se jen vyznáváte z toho, jak moc si libujete v odpornosti, jak postrádáte sebemenší zábranu, která by vám neumožnila patlat všude ten do očí bijící hnus a nevkus. A ta faleš v tom, ta přetvářka, když nejste v pohodě, nebo něco nechápete, tak se můžete schovat za tu nechutnou směsici xichtů, aby si adresát myslel, že je vše v pohodě, že vše chápete. Navíc smajlíci, když už názvem odkazují ke smíchu, se snaží vzbuzovat dojem jakéhosi pozitivna, když je používáš, tak budeš zaručeně veselý, usměvavý, dobrosrdečný člověk. Obyčejné primitivno hrající si na pozitivno. Asi jako když budeš všude cpát své fotky se zvířátky, aby všichni viděli, jak seš super člověk. Jasně, u dětí smajlíkování brát můžete, ale s přibývajícím věkem z toho čpí už jen ta neschopnost něco sdělit, záliba v kýčovitých obrázcích a přetvářka. Přece když něco napíšu, tak tam nebudu dávat zjednodušující vysvětlivky, jak si to má adresát přebrat, naopak ho musím nechat v nejistotě, do jaké míry jsem si dělal srandu. Bach, Beethoven, Dostojevskij, Rembrandt, největší géniové lidstva, myslíte si, že používali smajlíky? Rozhodně ně. A naopak protipól jejich intelektu tady na stránkách si nějakého smajlíka nacpe přímo do ikonky. Jak tento protismajlíkovský manifest souvisí s filmem? No, rozhodně to zrovna s tímto filmem souvisí milionkrát více, než když tady na dnes již masové, jen okrajově filmové, csfd stejně nějací asi novinkáři hodnotí pouze dle svých sympatií k panu Václavu Havlovi Airportovi.

Rádobyfilmová verze Pošty pro tebe. Kdybych měl vybrat nejvýstižnější příklad kýče, tak volím tuhle rozplizlou přehlídku klišé. City potřebují hloubku. Aspoň trochu.

Carandiru je běžným hollywoodským filmem, co s brazilskou kinematografií nemá nic společného. Že jsou všechny dialogy dementní jako v telenovele opravdu nelze považovat za latinskoamerické ozvláštnění. Popíšu pro představu jednu z prvních scén: Vězeň se pokusí zabít druhého, přijde ředitel věznice a zjišťuje, o co šlo. Útočník mluví o pomstě, jelikož ten druhý zavraždil jeho otce. Spravedlivý ředitel dává slovo druhému vězni na obhajobu. Ten vraždu přiznává, ovšem objasňuje i zdrcující motiv. Byl najat matkou prvního vězně, neboť ta již nemohla snášet manželovo bití a týrání, o kterém syn ani netušil. Nic? Jestli sami při té scéně nechápete, jak hrozně je pitomá, tak já vám to těžko vysvětlím. Ale pokud vás ta scéna naopak oslovila, pak si přijdete na své, jelikož všechny následující scény se nesou ve stejně retardovaném duchu. Celý film je slátaninou těchto epizod a v závěru z ničeho nic problikne vzpoura a titulky. Jediným jednotícím prvkem filmu je, že ve všech těch scénách jsou postupně ukázány osudy vězňů, přičemž každý je skvělý člověk, jenž se ocitl ve vězení shodou nešťastných okolností: sebeobrana, msta za blízkého, vzetí viny blízkého na sebe. A ještě kolem všech se tam motá ten pan doktor, co vždy pomůže. Zkrátka Hollywood točený v Brazílii za brazilské peníze, aby hollywoodský divák měl pocit, že taky jednou vystoupil z hollywoodské zóny a mohl si namlouvat, že se mu líbilo i něco jiného, třeba brazilského. A v ještě horším případě si mohl namlouvat, že navíc získal i představu o brazilské kinematografii, Brazílii, její kultuře a historii, neboť i tento film se samozřejmě zaštiťuje tím stupidním a hojně oblíbeným razítkem: natočeno podle skutečné události.

Žádné sci-fi pojetí, ale kronika společnosti, prostě historický film z budoucnosti, proč ne, historické filmy ohlížející se do minulosti už jsou ohrané. Domovská planeta je nahrazena diváky, vůči nim Rumata působí jako průvodce a zprostředkovatel, k divákům přímo promlouvá. A místní demonstrují zaostalost své civilizace takovými pohledy do kamery, jak kdyby ji viděli prvně v životě. German vypiplal jiný svět, animální na způsob pozemského středověku, stvořil úplně jinou kinematografii, jako by se divák ocitl v nějakém obraze Bosche či Brueghela a tři hodiny putoval mezi příšerami. Všude jen samé bahno, hovna a střeva, no prostě božská nádhera.

Velká škoda konce, který zjednoduší předchozí tříhodinový prožitek a geniální film srazí pouze někam k Hanekemu.

Vysoká hodnocení svědčí o zdejší divácké homofóbii. Film je vnímám předpojatě, jakože homosexualita je něco "nenormálního", "nezdravého", a proto je nadhodnocen pro svou "jinakost". Pokud se Zkrocená hora bude vnímat bez předsudků, otevřeně, tak se jedná jen o tuctový, vlezlý slaďák.

Další z Tannerových hrdinů v zemi nikoho. Zde je nezařazenost do společnosti naznačena již povoláním hlavní postavy. Námořník pokládá za svou jedinou vlast moře. Dočasný mylný pocit, že by snad Lisabon mohl být skutečným domovem, se ztrácí s postupným poznáním, že vazba na domov nesouvisí s lokalitou, nýbrž s oním černým diamantem, který nalezl. Ve vlastním světě žijící Bruno Ganz je tím (ve filmu zmíněným) axolotlem, dospělým dítětem, jež se pohybuje pouze ve snech. Stejnětak ze samotného snímku sálá lehkost a snovost, kterým se Tanner poddal natolik, že trochu upozadil zaujetí nějakého postoje. Tímto filmem se snad ve všech možných aspektech (více než) inspiroval Wim Wenders při tvorbě Lisabonského příběhu.

Spielberg rád točí o jevech nikdy neexistujících. Po mimozemšťanech a dinosaurech si tentokrát vybral podíl Američanů na porážce Třetí říše. Ne, že by se koukalo špatně na to, jak juniorský b-tým Německa kosí americkou vyloďující se přesilu, která si jde slíznout smetanu v již rok rozhodnuté válce, ale celé to prostě zabíjí ten patos. Kdy čekáte už jen na Hankse, že vštípí ty správné hodnoty i samotnému Hitlerovi a ideálně jej ještě přemluví ke vstupu do americké armády.

Poslední otázka(nejedná se o spoiler, těžko by někdo u těchto šablonovitých braků neočekával, že se ten nebohý indický chlapec propracuje až do finále) jen potvrzuje, co je naprosto zřejmé z toho neustálého citového ždímání - jak nechutně je tento film podbízivý. Jako nejsložitější možnou otázku zvolit, jestli se jeden ze Tří mušketýrů jmenoval Aramis, nebo kardinál Richelieu, není ničím jiným než další návnadou pro oscarovou komisi, jež ráda ocení, že se tvůrci přizpůsobili amerického přehledu.

Hlas moře si hraje na odvážný film navzdory skutečnosti, že s jeho vyzněním dnes souhlasí každý, snad kromě Henryka Laholy. Amenábar to moc dobře ví, ale snaží se divákům vnutit, že je tomu přesně naopak. Divák pak nabývá pocitu, že jako jeden z mála sdílí ten správný pohled na věc a není omezený na rozdíl od těch, kteří jsou proti(reálně proti není skoro nikdo). Tohle podlézání ze strany filmu samozřejmě diváci a porotci budou chtít filmu nějak oplatit. Stačilo, aby režisér řekl do novin "jsem samozřejmě pro" a nedělal 30 let po Francově smrti ramena touhle nicneříkající trapošinou s pitvořícím se Bardemem, který má vše na háku, všechny přeargumentuje, všem se vysměje, vše chápe, jen to skákání do vody mu moc nejde. Nicméně festivalová poptávka si žádá takováto plochá přepapouškování nejrozšířenějších módních "názorů", takže nebýt Amenábara stejně by to natočil někdo jiný a vlastně by to vypadalo s ohledem na nulový tvůrčí vklad režiséra totožně.