Marthos

Vlastimil Brodský v roli rodinného hnidopicha a předsedy hádankářského kroužku pro Prahu 2 je zábavný zhruba tak, jako celá ta pošťácká historka – téměř vůbec. Přesto je toto prostoduché dílko cenné alespoň v tom, že podává nezkreslenou zprávu o úrovni tehdejšího televizního vysílání.

Brak třetí kategorie, jehož scénáristickou i režijní chudokrevnost ještě zesiluje trojlístek vypráskaných darebů v infantilním hereckém projevu Jiřího Lábuse, Pavla Zedníčka a Lenky Kořínkové. Otřesný zážitek.

Adamův monolog je vyprávění o stvoření světa plné ironie a absurdního humoru. Třískova špičková interpretace dodává Twainovu dílu nejen potřebnou vzpruhu, ale svým nekonvenčním, moderním pojetím posouvá význam řečeného fakticky až do současnosti. Zároveň je zřejmé, že obraz je tu skorem zbytečný – v rozhlase by tato rozmluva vynikla mnohem lépe.

Vyspělý film o problémech dlouholetého soužití dvou mužů, jejichž vztah prochází krizí, o výchově dětí, o slibech, lžích, dávných tajemstvích, o tom, jak těžké je naslouchat jeden druhému. Závěr sice poněkud prvoplánově hraje na city, ale je jasné, že film k této pointě vlastně směřoval.

Živé mrtvoly. Hra plná nadějí, snů a hořkých zklamání, tento opus magnum slavného ruského dramatika, stále přitahuje nové generace režisérů i diváků. Televizní inscenace ze šedesátých let pod vedením nekompromisního Karla Nováka, jedné z nejvýznamnějších osobností českého divadla vůbec, zvýraznila nejen méně známý, přesto výtečný Fikarův překlad, ale především postavy, i to, jak se jejich úvodní nadšení začne proměňovat v sled deziluzí a tvrdých procitnutí. Novák, který tehdy působil v pražském Divadle E. F. Buriana, obsadil do hlavních rolí převážně členy tamější scény, své favority, na něž se mohl spolehnout a jimž důvěřoval – Blanku Bohdanovou, Violu Zinkovou, Ilju Racka či Josefa Větrovce. K nim připojil ještě Gabrielu Vránovou, která svou Irenu, nejmladší ze sester, vybavila nejen půvabem a bezbrannou křehkostí, ale i melancholickou skepsí, s níž nechává mizet za obzorem své sny o šťastném životě v Moskvě, Vlastu Chramostovou, jejíž přerod z prvu upejpavé, trochu směšné nevěstinky v nesnesitelnou, frivolní saň je otiskem bezcharakterní sobeckosti, Vladimíra Hlavatého, jehož Čebutykin, starý vojenský felčar, muž zdevastovaný kořalkou a cynismem, bloumá domem Prozorovových jako přízrak dávných křivd, nastavujíc tím zrcadlo pokrytecké morálce, a Josefa Beka v roli zkroušeného Veršinina, člověka zklamaného a zklamávajícího, neschopného vymanit se z bludného kruhu zraněných citů a vášní. Novákova inscenace, navzdory zhoršené kvalitě obrazu, je dílem stále živým, schopným proniknout i do duše současného člověka. A budeme všichni vědět, proč žijeme, proč trpíme...

Hotelový pokoj a dva muži, bývalí přátelé, kteří teď stojí proti sobě. Josef Bláha i Jaroslav Raušer sehráli tento souboj nesmiřitelných s přesvědčivou přirozeností, bez vnějších efektů a jen s minimem gest.

Veteš, ale sympatická.

Munzarův hlas jako by byl stvořen pro interpretaci šrámkovských myšlenek plných úzkostných impresí.

Deník studenta a pozdějšího člena vyšetřovací komise Václava Bartušky je jedna ze zásadních zpráv o průběhu událostí ze 17. 11. 1989. Vágní a nicneříkající výpovědi tehdejších příslušníků SNB a StB jsou postaveny do kontrastu s osobními zkušenostmi těch, kteří byli na Národní třídě vystaveni brutálnímu útoku. Bohužel, Renčova režie je jakoby nepřítomná, vřazování autentických záběrů postrádá vlastní dramatický účin a vlastně jen kopíruje hrané pasáže. Někteří herci jsou ale přesvědčiví (vynikající Postránecký, Vinklář, oba Hrušínští, Ľubo Roman v roli generála Lorence) a díky nim vzniká před kamerou patřičné napětí. Určitě ale platí, že v tomto případě je mnohem lepší přečíst si stejnojmennou knihu.

Dvě kratinké úvahy s širším společenským přesahem jsou tak trochu otiskem doby, v níž tento televizní pořad vznikal. Tvůrci bezesporu využili příležitost zabývat se opět lidskou individualitou, klást otázky o smyslu života, nahlížet na problémy i jinak, v tomto případě zábavnou formou tzv. psychotestů. Nemělo by tedy překvapovat, že průvodkyní a spoluautorkou těchto drobných zastavení v čase a prostoru byla právě a především herečka Vlasta Chramostová.