JenYu

Zátylky, střídání pohledů, černé šaty a bledá pleť. Magická hudba, čarokrásná krajina, scéna porodu a dopisy mezi oběma ženami. Osud, nespravedlnost, moc, touha, vlastní chyby, neúprosný historický kontext. Film od ženy o ženách. O ženách mezi muži. Bravo.

Proč se zase ten alternativní svět podobá smetišti? Proč hlavní postavy hrají děti? Proč tam zase nesmí chybět prvek závodů, které všechny fascinují? Proč se hlavní hrdinka chová tak neuvěřitelně? Proč už mám takových filmů dost?

Berlinale 2019: Moje první zkušenost z Berlinale. Líbila se mi přídavná jména, scéna v tanečním klubu, Emilova přítelkyně a barva kabátu hlavního hrdiny. Film o vykořeněnosti a zapouštění kořenů. Druhá půlka zdlouhavá. Celou dobu jsem si říkala, jestli mi je Yoav vlastě sympatický... Do teď nevím.

Barevné. Čisté. Zamilované. Rozervané. Z dnešního pohledu možná některé pohnutky nepochopitelné. Líbilo se mi Eillisino rezervované vystupování a Saoirseiny oči mě uhranuly. Velmi příjemný komorní snímek.

Brilantní nápad. Mám ráda filmy, ve kterých jsou scény z večeří, kde mluví postavy jedna přes druhou. Tohle byl tedy pro mě splněný sen. Některá odhalení mi přišla až moc nebo zbytečná, ale ten konec byl velmi mrazivý. Je skutečně lepší některé věci nevědět?

Skvělé téma!!! Hezky provedeno. V půvabném prostředí. Vtipné a zároveň poněkud drsné/ kruté/ nefér. Přestože mi připadaly některé postavy klišovité - Max, Laura, šéf baru, určitě bych film doporučila - ať už lidem, kteří někdy zažili, jaké to je nebýt schopen přečíst to, co jiní bez problémů přečtou, anebo i vlastně všem ostatním.

Jestli někdy navštívíte Tokyo, pusťte si pak tenhle film. Bude k vám promlouvat úplně jinak, než když jste ho viděli poprvé.

MFF KV 2018: Komorní snímek plný rudých, modrých a rozostřených záblesků. Vztahový mnohoúhelník plný tužeb a frustrací. Zádumčivá atmosféra prodchnutá francouzskými slovesy a útěky do hudebního klubu. Nakonec všichni dostali to, co chtěli, ale zda byli šťastní, to už si musí divák zodpovědět sám.

MFF KV 2018: Těšila jsem se na film plný holčičího přátelství a sounáležitosti a dostala jsem ukřičený a nezajímavý snímek, který mi jen potvrdil moji dávno známou jistotu - a sice tu, že mám pořád blíž k evropské rezervovanosti než k americké afektovanosti.

MFF KV 2018: Mezi typickými festivalovými tématy vyčnívá trocha jemného humoru, který působí jako doušek vychlazené vody v parném dni. Ač mi film v mnohém nesedl, přesto ve mně zanechal příjemné pocity a naději, že všecho není ztraceno. P.S. Pro Albu Rohrwacher mám stále větší a větší slabost.