dennykr

Tohácký scifi ftw teda. Battle in Outer Space je takovej koncentrát Toho (sic!) nejlepšího, co studio žánru přineslo. Začíná mimozemská invaze a Japonsko stojí v centru pozemských snah situaci zvrátit, klasika. // Pokud se nepletu, jde o jeden z prvních filmů, ve kterém začíná kreativní duo Honda a Sekizawa zužitkovávat média jako prostředek všudypřítomné narace. Už Godzilla nebo The Mysterians tu možnost občas využijí v kontextu Japonska, ale až Battle in Outer Space vytváří opravdu globální krizi kompletně zprostředkovanou skrze spousty mediálních vsuvek – montáže tisku novin, titulků, jednání OSN, ale také televizních reportérů po celém světě informují o hrozícím nebezpečí. Tyhle scény mají čtyři funkce. (a) Ukazují, že hrozba je globální, takže stupňují napětí, nebezpečí totiž hrozí celé planetě! (b) Zpřehledňují! Krátké štěky reportérů nebo delší jednání Organizace spojených národů slouží i k rekapitulaci proběhnuvších událostí. Pokud divákům něco uniklo, po dvaceti minutách přichází mediální nebo politická montáž. (c) Budují očekávání směrem kupředu – nadhazují možná řešení situací a nechávají diváka hádat, jakou cestou se vyprávění bude ubírat. (d) Rytmizují! Oddělují od sebe narativní bloky řízené krátkodobými cíli. Schůze tak ohraničují menší celky vyprávění. Podíváme-li se na další Tohácká scifi, tak zjistíme, že fungují podobně. Mothra versus Godzilla s tím pracuje systematicky, protože se tématu japonských médií věnuje důkladněji, ale King Kong versus Godzilla nebo Invasion of Astro-Monster pak zapojují jak montáže novinových titulků, tak schůze politické reprezentace a vždy plní některé – nebo všechny – z těchto funkcí. // Když jsem u toho zobecňování, tak dlouho trvá, než se ukáže nějaká osobní rovina vyprávění. Ba co víc, není jasné, kdo je hlavní postavou! Jako první se ustaví nepřátelská tělesa a dalších dvacet minut se formuje extrémně obecný subsvět Země. Takže řídící je velmi hrubý konflikt Lidé x Mimozemšťané a právě ve 20. minutě se oddělí první individuální postava. Paradoxně nejde o hrdinu, ale doktora Ahmeda, jenž se stane loutkou nepřátel. Posloupnost obecné -> individuální: Mimozemšťané -> Ahmed následuje druhá strana o dvě minuty později, kdy se konečně objevují dva hrdinové v civilu a vyznávají si lásku. Trvá tedy nějakou půlhodinu, než se začnou vyčleňovat mikrosvěty a rozhodně ne nijak důkladně. Jsou definovány na dost povrchní úrovni, ale slouží hlavně jako způsob, jak zaháčkovat divákův zájem o vyprávění. Jeden pár a společný přítel, kterého unesou mimozemšťané – bum, drama! // Samozřejmostí jsou nádherné tokusatsu ataky na nevinné budovy, a hlavně brilantní práce se stylem. Troufnul bych si tvrdit, že Honda byl jeden z nejvíce podceňovaných a verzatilních tvůrců. Zatímco Godzilla nebo King Kong versus Godzilla experimentují s prostorem, All Monsters Attack je plný až parametrických vzorců, tak Battle in Outer Space exploatuje širokoúhlý formát s barvou. Většina kompozic je až obsedantně symetrická, barevně vyvážená a prakticky neuhne z nastaveného konceptu. Je to krásný.

Brilantní film a jedno z mých nejoblíbenějších kaiju eiga, které bere cyklus úplně jiným směrem. První třetina představuje primárně hororovou detektivku o komunitě horníků, jež rozhodně nejsou složitě prokreslenými postavami. Naopak, klíčová je obecnější dynamika této skupiny – rozdělení funkcí, hierarchie a prožívání zločinů z perspektivy komunity. To se odráží ve výstavbě, nejprve sledujeme komornější horor o malých příšerách, který prožívají právě horníci, až později se – zapojením více zájmových skupin – přesouváme do globálnějšího kaiju eiga. Postavy se také poprvé výrazněji rozdělují v přístupu k monstrům, zatímco vojáci pragmaticky uvažují nad Rodanovým zničením, hrdinové s ním soucítí. // I vyprávění a práce s žánry jsou promyšleněji strukturované, než bývalo v žánrových filmech studia Toho v padesátých letech zvykem: komunitní drama -> detektivní horor s monstry Meganulon -> náznaky globálnějšího problému s Rodanem -> katastrofický film -> ekologické a osobní drama. Ozvláštňující je také otevřeně depresivní konec, kdy není zničení monstra prezentováno jako pozitivní vítězství, ale morální prohra. // Úvodní sólovky Godzilla, Mothra a Rodan vlastně reprezentují tři různé alternativy, jak vyprávět film s jedním monstrem. A všechny jsou výborné.

Já bych byl teda o něco vstřícnější než zbytek zdejších komentářů. Warning from Space je poměrně chytrý způsob, jakým se studio Daiei mohlo odlišit od těch "klasičtějších" sci-fi konkurence. A to na úrovni přístupu k žánru i Toho [sic!], jak celý snímek vypadá. // Do popředí se dostávají barvy, systematicky se s nimi pracuje při vyprávění a samotné finále je vlastně jedna velká hra s odstíny červené. Výborný způsob, jak ve vědecko-fantastickém filmu poprvé vytěžit Eastmancolor (resp. jeho mutaci Daieicolor). A to o pár měsíců dřív, než do kin vtrhl barevný Rodan od Toha – to si ale spravilo chuť, když vyhrálo širokoúhlý závod s The Mysterians a Tohoscope o rok předehnal Daieiscope. // Mimozemské hvězdy Pairan jsou fantasticky bizarním výsledkem práce avantgardního umělce Tara Okamota a studio je chytře využívalo v propagaci. Všechny důležité plakáty je totiž ukazují jako obrovská monstra shlížející na nebohé lidi. Jenže oni Pairané byli ve výsledku stejně vysocí, jen marketingová snaha napojit se na fenomén kaiju eiga z nich dělala giganty. To je podvrácení očekávání! // Warning from Space také přináší alternativu k tradičně nepřátelským mimozemšťanům. Zaprvé jde poměrně dlouho o chytrou kriminálku, v níž skupina hrdinů pátrá po tajemných létajících talířích a jejich pilotech. Těm jsou – právě lidmi – přisouzeny nepřátelské úmysly, kdežto vyprávění po zhruba čtyřiceti minutách opustí protagonisty a na chvíli zaujme perspektivu mimozemšťanů, aby odhalilo jejich snahu Zemi zachránit. Výborná práce s diváckým očekáváním ve vztahu k žánru! Poměrně funkční a chytře vystavěná lahůdka s bizarnějšími mimozemšťany než třeba Xiliané.

Na Sněžnýho muže se u Hondy trochu zapomíná, ačkoliv jde o jeden z jeho nejchytřejších filmů. Já ho záměrně vztáhnu k prvnímu Godzillovi, protože přináší dost promyšlenou sérii variací i návazností. Třeba celá expozice se strašně mu podobá, ale doplňuje ji iluzivní subjektivizující perspektivou. Hele, Godzilla přichází s tajemným monstrem v sérii lodních katastrof, kde se spojuje (a) vševědoucí “objektivní” narace ve vztahu k prostoru a času, tam víme všechno. Ale také (b) odepírá plnou manifestaci monstra - Carrollovským slovníkem jde o manifestaci postupně odkládanou. Yetti pak startuje podobně neznámou hrozbou, jenže divák se s ní potkává skrze domněle subjektivní flashback. Hlavní hrdina vzpomíná na své setkání se sněžným monstrem. Jenže pozor, tahle variace od “objektivního k subjektivnímu” je pouze iluzivní! Flashbacky mají jen jednu zásadní funkci – rámovat vyprávění. Jakmile do minulosti skočíme, omezený rozsah vědění spojený se subjektivizovanou perspektivou opouštíme a vidíme i události, u nichž hlavní hrdina nebyl. Najednou je to vyprávění neomezeně godzillovské - známe vše, krom plné podoby monstra. Všechno přisuzuji hlavně jejich společnému scenáristovi – Takeo Muratovi. Flashback tak přináší iluzivní variaci, jak vyprávět snímek ohlédnutím zpátky a zarámovat ho v jiném kontextu, nikoliv opravdu subjektivizovaně. // Další paralelu můžeme najít v obsazení, jako hlavní duo se objevuje Akira Takarada s Momoko Kôchi, tedy Ogata a Emiko z původního Godzilly. // Napojení na kaiju eiga vidíme i v původním japonském plakátu, který vytváří dojem obrovského monstra. Ale chudák Yetti je ve filmu sotva průměrně vysokým Japoncem! Tenhle trik se používal systematicky a nejen filmy studia Toho - před rokem vzal Godzilla japonská kina útokem, takže se studia snažila na ikonografii kaiju eiga odkazovat alespoň na úrovni propagace. Je to taková sofistikovaná - Altmanem krásně vysvětlená - práce s plakátem. // A zpátky k vyprávění! První polovina osnovy trochu připomíná pozdějšího Rodana, protože jde o docela chytrou kriminálku. Fikční současnost diváky upozorní na existenci nějakého monstra, hrdinové ve flashbacku kumulují důkazy (chlupy, přibývající oběti, stopy) a bojují s přírodou při výstupu na horu. Kombinuje se rovina vyšetřování a dobrodružného filmu. Až 35. minuta dokazuje, že nějaký Yetti opravdu existuje. O pět minut později jej dokonce poprvé vidíme, a to bez jakéhokoliv napětí! Prostě se ukáže a prohlíží si spící hrdinku. Tady se mění tón – už je jasné, že nepůjde o kriminálku potvrzující existenci monstra (to se potvrdí docela uvědoměle po čtyřiceti minutách), ale vystřídá ji dobrodružná variace kingkongovského narativu. Sněžný muž cítí jakousi náklonnost k Machiko Takeno, objeví se skupina zlých lovců, původních obyvatel a kladní hrdinové se snaží situaci zachránit. Yetti totiž není tradičně zlým monstrem, ale jakousi tragickou figurou, ne nepodobně jako jeho americký kolega.

Jackass: Volume 0.