Džúdžin jukiotoko

Nebýt otřesné délky a utahanosti, byl by to docela fajn film. Bohužel, první hodinu se nestane vůbec nic, co by dokázalo zaujmout. Pak přichází yetti a jeho dítě a snímek je mnohem snesitelnější. Obě monstra nevypadají tak bídně, jak jsem se obával a i některé triky byly nadprůměrné. Překvapilo mě, jak film drsný a morbidní, na tu dobu. Zatím jsem neviděl kaiju, ve kterém by bylo tolik mrtvých. V roce 1955 bych se určitě bál. (21.08.2014)

Iširovi nejdú monštrá menšie ako činžiak. Nedokáže nimi vzbudiť emócie toho pravého ´´kaiju´´ žánru. Ako príspevok pre japonský ´´tokusatsu´´ je ale obstojný a rozhodne nejde o až takú katastrofu. (18.01.2017)

Alias Half Human, ovšem neplést si s o tři roky mladším americko-japonským pozměněným remakem (když Amíci film prostříhali a vložili do něj scény s Johnem Carradinem a dalšími). Celkově jde prý dost o raritu, která nikdy nevyšla na VHS či DVD, ale k vidění je on-line. Děj není přespříliš složitý: skupina Japonců si vyrazí zalyžovat, dva z nich však zůstanou v chatce, kterou napadne yetti, co jednu z obětí nechá v tratolišti krve a druhou odvleče. Ostatní se ho vydají hledat... Problém filmu je, že je přespříliš dlouhý, vlastně za prvních 45 minut se yetti neukáže vůbec, Japončíci rozvíjejí vlastní vztahy a podobně, což s minimální anglickou podporou není moc legrace pobrat ;-) Podobný průšvih je i maska monstra, chlápek v kožených kalhotách a svetrem má masku na hlavě nepřirozeně velkou, takže působí dost legračně. Ale když mu umře mládě, je vám ho skoro až líto, tedy kdyby neodnášel zjevně hadrovýho panáka. Na druhou stranu vše ostatní vypadá realisticky, na hory se pěkně kouká, sadistické scény mezi domorodým dědkem a mladou Japonkou skoro jako kdyby vypadly z japonskýho BDSM porna a netvorovo běsnění taky není k zahození. (27.03.2014)

Na Sněžnýho muže se u Hondy trochu zapomíná, ačkoliv jde o jeden z jeho nejchytřejších filmů. Já ho záměrně vztáhnu k prvnímu Godzillovi, protože přináší dost promyšlenou sérii variací i návazností. Třeba celá expozice se strašně mu podobá, ale doplňuje ji iluzivní subjektivizující perspektivou. Hele, Godzilla přichází s tajemným monstrem v sérii lodních katastrof, kde se spojuje (a) vševědoucí “objektivní” narace ve vztahu k prostoru a času, tam víme všechno. Ale také (b) odepírá plnou manifestaci monstra - Carrollovským slovníkem jde o manifestaci postupně odkládanou. Yetti pak startuje podobně neznámou hrozbou, jenže divák se s ní potkává skrze domněle subjektivní flashback. Hlavní hrdina vzpomíná na své setkání se sněžným monstrem. Jenže pozor, tahle variace od “objektivního k subjektivnímu” je pouze iluzivní! Flashbacky mají jen jednu zásadní funkci – rámovat vyprávění. Jakmile do minulosti skočíme, omezený rozsah vědění spojený se subjektivizovanou perspektivou opouštíme a vidíme i události, u nichž hlavní hrdina nebyl. Najednou je to vyprávění neomezeně godzillovské - známe vše, krom plné podoby monstra. Všechno přisuzuji hlavně jejich společnému scenáristovi – Takeo Muratovi. Flashback tak přináší iluzivní variaci, jak vyprávět snímek ohlédnutím zpátky a zarámovat ho v jiném kontextu, nikoliv opravdu subjektivizovaně. // Další paralelu můžeme najít v obsazení, jako hlavní duo se objevuje Akira Takarada s Momoko Kôchi, tedy Ogata a Emiko z původního Godzilly. // Napojení na kaiju eiga vidíme i v původním japonském plakátu, který vytváří dojem obrovského monstra. Ale chudák Yetti je ve filmu sotva průměrně vysokým Japoncem! Tenhle trik se používal systematicky a nejen filmy studia Toho - před rokem vzal Godzilla japonská kina útokem, takže se studia snažila na ikonografii kaiju eiga odkazovat alespoň na úrovni propagace. Je to taková sofistikovaná - Altmanem krásně vysvětlená - práce s plakátem. // A zpátky k vyprávění! První polovina osnovy trochu připomíná pozdějšího Rodana, protože jde o docela chytrou kriminálku. Fikční současnost diváky upozorní na existenci nějakého monstra, hrdinové ve flashbacku kumulují důkazy (chlupy, přibývající oběti, stopy) a bojují s přírodou při výstupu na horu. Kombinuje se rovina vyšetřování a dobrodružného filmu. Až 35. minuta dokazuje, že nějaký Yetti opravdu existuje. O pět minut později jej dokonce poprvé vidíme, a to bez jakéhokoliv napětí! Prostě se ukáže a prohlíží si spící hrdinku. Tady se mění tón – už je jasné, že nepůjde o kriminálku potvrzující existenci monstra (to se potvrdí docela uvědoměle po čtyřiceti minutách), ale vystřídá ji dobrodružná variace kingkongovského narativu. Sněžný muž cítí jakousi náklonnost k Machiko Takeno, objeví se skupina zlých lovců, původních obyvatel a kladní hrdinové se snaží situaci zachránit. Yetti totiž není tradičně zlým monstrem, ale jakousi tragickou figurou, ne nepodobně jako jeho americký kolega. (10.04.2020)

Honda(režisér) je parádní režisér který natočil nejlepší díly Godzilly, a jiný monstra které točil patří také k tomu lepšímu. Bohužel ostatní filmy dosahují průměrných kvalit a to jen málokdy. Dalším příkladem je tenhle pokus natočit verzi o yettim. Film se nepovedl, je to podprůměrná kravinka která nemá moc hlavu ani patu. Yetti je šíleně špatně zamaskovaný ale to nejhorší na celém filmu je délka. Těch téměř 100 minut je naprosto k nesnesení. (29.08.2014)