Botič

Film po lobotomii z něhož byla odebrána veškerá příběhová složka a schopnost komunikace s divákem na jiné úrovni než na té neverbální. Kategoricky nejsem proti minimalistickým snímkům ale Liverpool se nedá zařadit ani do této kategorie, neboť tvůrci při natáčení museli užívat hodně divné drogy, když se poté rozhodli vypustit tohoto nesnesitelně odporného krakena do světa. Má rada na závěr zní: ruce pryč...FEBIOFEST 2009

Vítejte ve výkladní skříni Toma Tykwera, který se svým zlatým řezem nesoustředí ani tak na hlavní hrdiny jako spíš na své milované památky a moderní umění. International v jeho rukou nabobtnal do sterilní jednorázové podívané, která nenudí ale nadšení vzbuzuje jen párkrát, přičemž je příjemné sledovat přetavení zavedených klišé ale i když je snímek dlážděný evidentně dobrými úmysly scénáristův um nebo spíše ne-um podráží Tykwerovi nohy. Jediné co po skončení snímku zůstane divákovi v hlavě je vynikající přestřelka v Guggenheimově muzeu, díky níž dávám třetí hvězdičku. Naomi Watts se v příběhu ztrácí, aby z něj nakonec zmizela úplně a Clive Owen bezprecedentně hází otrávené pohledy na všechny strany. Škoda promarněné šance. International není vyloženě špatným filmem ale na Tykwera je to přeci jenom podívaná nemastná, neslaná. 5/10 FEBIOFEST 2009

Neuvěřitelná kýčovitá nuda pohodlně se rozvalující na několika kilometrech filmového materiálu, který by působil mnohem estetičtějším dojmem, kdyby svá vyhřezlá filmová střeva propůjčil vědeckému výzkumu.

I donť t belive in Harvey ehm Milk…Snímek zahalený aurou pseudo-kontroveze jen díky povrchnímu škatulkování obsahu, přičemž to jediné, co je na Milkovi opravdu kontroverzní je Oscar pro Seana Penna. Ničím nevybočující politický životopisný snímek, který je zajímavý především díky perfektnímu vykreslení dobové atmosféry a použitím příslušných archivních materiálů. Nic víc ale ani nic míň.

Spiritualistická road movie napříč indickou zemí-nezemí zbarvená všemi možnými barvami a s nádechem kari příchutě. Cesta povznášející doslova tělo, ducha i smysly avšak ne zcela ty moje. Kdy je ten nejlepší čas na stmelování rodiny? Po zjištění, že partnerka čeká dítě, po rozchodu s přítelkyní či snad po nepovedeném pokusu o sebevraždu? Téma rodiny tvoří základní stavební jednotku Andersonových filmů. Darjeeling limited je příjemnou podívanou i přes to, že jí podráží nohy pár etudních vsuvek a jeden nuceně působící flashback. Ale několika málo momenty si mě Anderson dokázal získat na svou stranu spolu s vynikajícím Jackovým playlistem, který je na cestách k nezaplacení. Možná, že je Darjeeling v kontextu s ostatními Andersonovými snímky kontraproduktivním přírůstkem do jinak velmi příjemného universa plného podivínů. Avšak pomrkávání na diváka drobnými camei a vynikající ústřední trio mi brání jej odsoudit za jeho přílišnou nedokonalost.

Proklatě sexy gangsterská hříčka.

Pochyby jsou snímkem, který jakoby se neustále pohyboval na váhách. Pochybnosti Meryl Streepové na jedné straně a přirozená obrana Philipa Seymoura Hoffmana na té druhé přičemž Amy Adams se stává vrtkavým jazýčkem neschopným pevného rozhodnutí ke které straně se přiklonit. John Patrick Shanley převádí divadelní hru minimalistickým způsobem do filmové řeči a Pochybám tak nelze upřít jejich divadelní původ, neboť i přes umístění hlavního čtyřlístku do uvěřitelnějších kulis nedaří se mu pevně odbourat onen ráz. Ačkoliv v tomto případě to není na škodu, poněvadž to jediné o co tu opravdu jde je dialog a není se čemu divit, že všichni hlavní aktéři byli nominovaní na Oscara. Příjemné překvapení u něhož mně nemusí tížit svědomí z mého hodnocení. Bez pochyb 8/10.

Je těžké zorientovat se v Kaufmanově chápání světa. To co představuje Synecdoche, New York se nedá označit za synekdochu jako takovou ale spíše za ideogram plný tradičně bizardních Kaufmanovských trademarků. Minimalismus kontra maximalismus jdoucí ruku v ruce v tomto bezútěšně deprimujícím zato bohémském světě. To co hlavní hrdina vidí nemá vztah k vnějšímu světu. Svět vypadá jinak než jak jej vnímá. Čas jakoby se zastavil a toužebná iluze umírání se tak natáhla na několik předlouhých let vystlaných jedním snem o divadelní hře reflektující skutečný život. Nestačí, že sám člověk je nedobrovolnou součástí tohoto divadelního představení. Ještě, aby se účastnil jeho zrcadlení se v jednom zapomenutém hangáru. Zda-li pak Kaufman nezapomněl při vytváření alternativního New Yorku na budovu z níž vede portál do hlavy Johnu Malkovichovi? Nebo nejede zrovna teď v nějakém výtahu spisovatelka Susan Orleanová autorka románu Zloděj orchidejí či nevedou nitky až k domu Joela Peryshe snažícího se zapomenout na svou lásku Clementine? Synecdoche, New York jakoby spojovala všechny Kaufmanovy předešlé nápady do jednoho jediného divadelního představení, v němž je tak těžké nakouknout za roh. Synecdoche, New York není radostně úchylnou hříčkou jak je zvykem u filmů natočených podle Kaufmanova scénáře, spíše se jedná o hru plnou bolesti a pocitů strachu ze smrti, které doprovázejí každého člověka.7/10

Woody Allen ve své nové mozaice vypráví opět příběh o vztazích vystavěných z dobrých úmyslů ale držících pohromadě strachem ze samoty a stojících na základech tvořených ze lží. Jako již ve svých předešlých filmech se Allen snaží bourat stereotypní iluzi života cihlu po cihle a nutno podotknout, že opět na výbornou nebo alespoň na chvalitebnou. Každá z postav střídavě bojuje s rozumem a city. Napětím s nímž se tak těžce bojuje a poddání se vlastní touze nepřipadá v úvahu. Vicky Cristina Barcelona jakoby v hrubých obrysech parafrázovala Allenův předešlý snímek Match Point z nějž si vzal ty nejlepší ingredience a natočil tuhle zvláštně komedii s nádechem dramatu. Načrtnutý trojúhelník se střídavě proměňuje ve čtyřúhelník a naopak. Některé hrany se otupí zatímco jiné zůstanou. Pokud má být Vicky Cristina Barcelona tečkou za Allenovou tvorbou v Evropě je jí bezesporu velmi důstojnou. 8/10

Neobyčejně obyčejný old school snímek o malých ale podstatných věcech utvářejících lidský život. Clint Eastwood je výborným režisérem ale ještě lepším hercem. Proto, když se střetly tyto proměnné konstanty zákonitě z toho muselo vzniknout mistrovské dílo. Nezapomenutelně civilní Gran Torino jakoby se propadlo časovou trhlinou z minulosti do přítomnosti a zastínilo tak i poměrně vydařenou Výměnu. 9/10