kleopatra

Lahůdkovej horor, zvlášť ten fičák ke konci je ... VĚC !

"Nezáleží na tom, jak život skončí, ale jak ho žiješ. Každý si musí najít způsob, jak čelit smrti. A životu.". Tohle nenápadné dílko se do mne trefilo podobně jako kdysi Lantana. Tiše a silně. 4.5*.

Jak se mám k Delirious postavit objektivně, když filmy Toma DiCillo dávno ukládám separé, aby na ně neskočil nějaký zatoulaný bacil průměrnosti. Kdo Toma nemá rád (?) nebo ho nezná (!), podívá se na film - líbí, nelíbí a jede se dál, ale kdo je pozitivně zdeformován celou jeho rodinkou krásných zoufalců v oblouznění ... v sedmém nebi ... v semiškách .... nemůže se mi divit. I tady je jich plno a nehraje roli, jestli jeden spí v kontejneru a jiný v duchnách z pštrosa, Tom je bere z jedný vody šup na plot a dělá si prču z celebrit stejně jako ze soumarů, lidská čeládka je přece nevyčerpatelný zdroj inspirace... a ironie. Kdykoli je na plátně Steve Buscemi jako paparazzi, který nechá bydlet svého houmíka ve skříni a za to očekává sluhu Žána a psí oddanost, jsme svědky šťavnaté jízlivosti v hereckém provedení z jiné galaxie. Pittovy chvilky krapet zasmrdí cukrkandlem, ale jinak je kluk v pohodě. Takže závěrem: slabší článek v červeném řetězu, ale pořád je to značka DiCillo :)

Once je rozhodně křehký, citlivý a milý film - jako jeho hudba, jako jeho ústřední dvojice - a těžko se mi píše, že pohled na tuhle skromnou sympatickou dvojku přebírající Oscara mě zasáhl daleko víc.

Pokud jde o Joy Divison jsem like a virgin, nehodnotím, co a jak bylo nebo nebylo a na čem si režisér vylámal zuby nebo dostál cti ... z hlediska historie kapely. Jednodušší už jsem to mít nemohla, jen jsem se dívala a poslouchala, chvílemi polkla nebo - když někdo pronesl mou větu, protože se mu zrovna stalo, co někdy mně - uronila slzu. Bezpochyby nejvíc na mě zapůsobil Sam Riley ... zahrál Iana Curtise jako anděla, který měl smutné oči, i když letěl nahoru. Měl hudbu, lásku, slávu, přesto byl na sebe sám a ta osamělost neřvala, jen tak tiše černobíle sténala a to bylo to, co se mi na Control moc líbilo.

Z přehršle pozitivního se taky dá spadnout do dlouhotrvající deprese. Uvnitř tančím je pozitivní ALE vyprošťovák. Lidi v něm mají zjevně osudovou smůlu, ale umí "tančit uvnitř". Je to pocit, který je s kolečky a zaťatými úředníky často problém si udržet. Oba hlavní protagonisté se dojemně doplňují, chrlí zabijácké hlášky na svůj stav a vy tak nemusíte mít výčitky, že můžete chodit ... Můžete jen žasnout, smát se a vztekat, že nemáte na to si život "roztančit" tak jako oni.

1984, Příběh služebnice, THX 1138, Equilibrium .... Closet Land ..

Už jsem přivykla faktu, že mě vyděsí spíš scéna v muzikálu než v hororu a to, ať se odevzdávám sebesubmisivněji, ale fantasticky vypointovanému El Orfanatu pšenka vykvetla. Belén Rueda jako žalem šílená matka, atmosféra ponurého domu, Geraldina a její duchařské intermezzo, zvraty, zvuky ... jedna ňamka na druhou a tady se dočítám, že to není originální ?! V tom zaujetí mi to uniklo. 4,5*.

Ein Kessel Buntes Hadr.

Tak jsem viděla The Mist. Nó, dík konci dám teda za 4*, ale většinu času jsem se považovala za oběť šprťouchlat. Příšerky nebyly to podstatný, ale tomu, kdo se bez nich neobejde, je Darabont neupřel. Je to trochu jako v Sublime - strach je to, oč tu běží. A konec mě fakt potěšil. Jak by asi vypadal film, ke kterému patřil ?