kleopatra

Asi nejproměnlivější série z celého Nashvillu, kvalitou i spoustou zásadních zvratů včetně odchodu jedné z hlavních postav, bez které to přece nemůže pokračovat, ale ono v klidu jo. Kličková se trochu sklouzne směrem ke gosplu, ale vzpamatuje se ve chvíli, kdy chytne žárlivou na jednu gosplařku, která mimochodem zpívá zatim nejlíp ze všech hlasů, co se tu kdy ozvaly. Ke konci už jedem ve staré dobré šabloně a zase se hodně pláče a objímá, znáte to, nicméně už to snad i musim mít.

24%? Jste pěkní pokrytci, vážení, The Equalizer není o nic větší blbost než ten s  Denzelem, ale bez dlouhých keců, Queen Latifah je jednoduše Queen, která nepotřebuje už dneska nikomu nic dokazovat a dává si to na těžkou pohodu, černá sexy alfasamice, jen kdyby na vás ulpěla pohledem, vy poseroutkové, co jí tu tak bezostyšně rozebíráte, stejně tak hipísačka/výtvarnice "teta Ví" Lorraine Toussaint. A taky žeru to jejich vymazlené doupě !!!

Bolestně krásný výkon Sarah J. Parker ve filmu, který by mohl být depresivní, ale je jenom přirozeně a klidně vypovídající o tom, že k životu patří i smrt a jde jen o to, čím ty mezníky vyplníme a jak s vizí konce na dohled naložíme. Jeden den, tolikrát nahoře a tolikrát dole, čas odtikává a nejde vrátit zpátky, písně, které to dopoví.

Zdá se, že po trojce malinké zlepšení, ale je možné i to, že už jsem lapená a nemám soudnost, stejně jako pravidelně ubrečení hrdinové, ne fakt, v některém díle se prakticky jenom brečí, taky hudba nějak ztrácí dech, pořád tam sice něco hraje, ale s country to už má pramálo společného. V prvním díle na pár minut sympatická účast Stevena Tylera v duetu s Kličkovou a v předposledním se mihne ctihodný Elton John. Celou sérií se line takový jakoby homo nádech a Nashville na to není připravený! :)

Tady není o čem, když ho milujete. Jak se tak dívám, poslouchám a čtu, tak se jen utvrzuju v tom, co tak už dávno cítím. Zbožňuju ho a vůbec se Sharon nedivím. Zlé jazyky řeknou, že je to pro peníze, ale to je naprostá zhůvěřilost, ta ženská si ho narazila, když byl na dně a jednoduše v něj věřila a taky věřila v toho bezradnýho klučinu uvnitř. Proto ho zvedla a nechala si celý léta líbit jeho úlety a proto i on miluje jí a opakuje, že mu zachránila život a že JE jeho život. Tenhle dokument, ač v něm vidíme xkrát viděné, je dojemně vymyšlen tak, že před Ozzyho očima defilují významný kapitoly jeho kariéry. Je to šíleně dojemný a můžu si připomínat netopýry a holubice a slepice a já nevím, co všechno Ozzy povraždil a znesvětil, ale stejně to je originál, úžasný zpěvák s citem a hlasem, který si nelze s nikým jiným splést.

Zásadní, i když ne tak podstatná změna je, že Kličková je těhotná určitě v civilu, tudíž její hysterce musí být přízpůsoben balón na tělo. Její charakter se v tu chvíli změní z potvory na citlivku a to ale jen do té doby, než se jí vrátí ubrečený přítel, který se s ní rozešel, že se s někým líbala a "nic to neznamenalo". V serii se v pár dílech objeví Christina Aguilera a její nos vypadá ještě větší než normálně, ale zpívá senzačně. Budu koukat dál, protože potřebuju něco nenáročného k rotopedu a taky je fajn pohled na Connie Britton.

2. serie Nashville pokračuje v nastaveném modu, jen je víc křiku, hysterie, rozchodů a nějak mi to přijde v rychlejším sledu, asi aby se divák nenudil, ale díky tomu, když přijdete o dva díly, je kytarista opět v té samé kapele, odkud před tím za dramatických okolností vyletěl. Prostě umělý adrenalin se slušnou hudbou na uzívané odpoledne ke kafi a buchtě. Když chvíli klimbnete, vůbec nic se neděje.

Je jedno, jaký banální podnět způsobil, že jsem se na tohle začala dívat, ale pravda je, že mě to tak jako příjemně obestřelo jednak hudbou, která - ač nejsem fanatik do country - se hodně příjemně poslouchá, a taky potřebou si dát nějakou limonádu čiliže telenovelu. Běží to dle osvědčeného mustru, kdy v jedné branži je láska, kolegialita ale taky nenávist, konkurence a lidi se tu hodně milujou, hodně střídaj hudební tělesa a tělesná tělesa a taky na sebe hodně a bezdůvodně křičej. Tenze musí být.

Steven Tyler si po létech s Aerosmith dovolil usebrat se směrem k country a to přímo do Nashvillu. Z jeho sólového projektu jsem byla nadšená, ale o dokumentu to říct nemůžu. Nosná část je tu koncert, ovšem stále a dlouze přerušovaný rozhovory a všelijakými zbytnostmi a mě to nudí, spoustu vsuvek se Stevenem jaksi ani ne příliš souvisí. Na pódiu je vidět, že mu nová muzikantská parta vlila čerstvou krev do žil, narozdíl od jeho kolegů z mateřské kapely jím nejsou zdaleka unaveni, naopak z tváří to září a přátelská objetí a podpora neberou konce, ale příště už radši spíš jen kvalitní poslech z cd. Je to pěkná decentní muzika a je moc příjemný slyšet, že se dá skoro v sedmdesáti udělat ještě taková otočka a dopadne to takhle lahůdkově.

Další zbytečný semletý hadry s myšma, ale jen pro charisma Ioana Gruffudda jsem se přemlouvala ke trojce, jenže charisma nerovná se herecký um, alespoň tady dělá obličeje jak v němym filmu a ke konci už to fakt byla nuda, navíc nemusím dcery, který na sebe strhávaj veškerou pozornost a furt něco rodičum vyčítaj, no nic, máš to za dvě a mazej, než si to rozmyslim.