xxmartinxx

Strašné dialogy, opravdu hodně špatné, a Aldrich mě nikdy nedokázal svým stylem strhnout - taky jde ale o jeho silnější hlavně díky některým zajímavým nápadům a posunům ke konci. 70 %

Ta in-your-face filosofie a přepjatost anime je stejně strašně cool. Silný námět a hodně machrování všemi směry - nic víc asi nepotřebuju, aby mě to chytlo. Na Death Note je navíc fascinující ten procedurální fetiš, který ho prostupuje. Prvních 17 dílů je geniálních, pak jde úroveň rapidně dolů. Můj plný počet tedy patří tomuto segmentu.

Příjemně precizní, i když rozhodně ne pomalé - je to vlastně iluze moderního chladného artu, i když ve skutečnosti je to celkem svižná a sdílná podívaná. Spíš tezovitá než hluboká. Ale proč by ne.

Problém s Wooovými hongkongskými filmy mám jen takový, že mě nikdy nezajímají v emocionální rovině a v rovině příběhu - které jsou ale zjevně důležitou součástí těch filmů, obzvlášť v tomhle konkrétním, kde je tak málo akce. Pro mě jde ale hlavně o čekání na akční scény s pouze malým prožitkem z jejich pojiva, jinak se na to napojit nedokážu. Je to samozřejmě víc můj problém než problém Wooa a i tak jde o dostatečný zážitek. 3 a 1/2

Dvě a půl geniálních hudebních čísel, charismatické obsazení, jaké jen muzikál mít může... Nevím, co chtít jiného. Škoda, jak to s Garlandovou skončilo, s Kellym měla jasnou chemii a ještě jeden dva filmy by tu uneslo.

Já jsem kluk z vesnice, takže těmhle problémům nerozumím a těch lidí se bojím (jsou i v Praze, jen v reálu jsou to lepší herci). Každopádně film, který chce být o všem od brněnské politiky po smysl života vůbec. V důsledku samozřejmě není o ničem z toho pořádně, ale tak je to sranda a je to fajn. Oceňuju to hlavně jako vybočení z českého dokumentárního diskurzu, kdy místo propadnutí publicistickým postupům to Kvapil buduje vlastní prostor jednak jako reakci na události, které dopředu neodhadl, jednak jako prostředek svého sdělení. Po dlouhé době vidím český dokument, který jen něco nekomentuje, ale sám tvoří.

Není co řešit. V tom filmu nic není. Skeče na téma nostalgie naházané na sebe, nefunkčně propojené linií, o kterou se nepodaří vyvolat zájem. Načančaně krásná zbytečnost, u níž je fascinující hlavně Svěrákova absolutní tvůrčí rezignace.

Obzvlášť působivé mluvící hlavy, které dokazují, že tenhle formát zdaleka není vyčerpaný - kdyby něco, je v současnosti nedoceněný.

Absurdně brutální a přitom pořád bolestivé na sledování. Zacházející o kus dál v obrazech, na jaké by si asi málokdo troufnul ani ne tak kvůli explicitnímu násilí, jako spíš kvůli tomu, co evokují. Určitě samoúčelně hnusný film, ale právě tím silný.

Zase jednou de la Iglesiova hysterická dekadence. A zase se na to kouká moc fajn.