Gilmour93

Stranger in a Strange Land. Omlouvám se za tu angličtinu, ale pro klasifikaci komatózního výletu Filipa Marvana nemá čeština tak výstižné označení.. Někdy nemotorný a někdy zase skvělý tanec mezi žánry (existenciální mysteriózní drama, krimi, komedie, groteska), který častokrát výmluvně ukázal na skutečnost, že směšnost a hrůza jsou sestry. Z role užívajících si herců nutno vyzdvihnout Trojana (jeho detox jater prostřednictvím buzerací Metuzalémů z vrátnic byl famozní), stranické linie se držícího soudruha majora Koptu a především Budaře, z jehož Klementa, oscilujícího mezi legrační figurkou a chladnokrevným zmrdem, šel moskevský mráz. Závěr mohl všechno lehce zhatit, ale jemnocit pana Gilmoura93 nakonec příliš netrpěl a třeba způsob nabytí vědomí (prostřihání se z bezútěšné normalizační klece) jej dokonce nadchl. V poslední době spolu s Labyrintem jediný seriál z dílny České televize, u kterého jsem byl na každý nový díl stejně natěšený jak Špalkovi kluci na sledovačku..

Néé bombu néé, pane bin Ládine.. Přesně ten druh „srdceryvu“, u kterého tak nějak tušíte, co tím chce autor říct, ale způsob, jakým tak činí, je krajně nezajímavý. Fandit v 21.století londýnskému Arsenalu je zkrátka úděl..

Kde byla nadsázka? V tom mrazáku? Když renomovaný britský herec Jim Broadbent učinil s hubou mastnou od svačiny promptní analýzu teroristické hrozby, věděl jsem, že bude veselo. Zajímalo by mě, kolik týdnů saunování s panem Koskenkorvou trvalo, než tu roli přijmul.. Pokud by se sestavoval žebříček filmů, které by kvůli své demenci měly být uznány nesvéprávnými, toto pojednání o hrdinném synovi vzešlém z lásky muže a sobí samice by bylo hodně vysoko..

Dobrých filmů z dob, kdy na ulicích zpíval Browning, muži si nesjednávali důchodová pojištění a pěšci uléhali do krabice s králi, se už příliš netočí a já se v tomto ohledu na v pořadí čtvrtý kousek talentovaného režiséra, jehož hobby je i amatérské hraní, docela spoléhal. Chyba! Stejně kardinální, jako joggovat v bílé kápi po předměstí Detroitu.. Přišlo mi, že se proud v řece děje valí rázně dopředu, místo aby zpomalil a v meandrech vedlejších linek přidal na věrohodnosti motivací a celkové působivosti. Pod rouškou násilí tmou tmou tmou tmou příliš neprospěl ani nedostatek autorovy sebereflexe. Z Batmana osvalený Affleck vypadal jak almara a bohužel tak i hrál. Při poslední scéně se Siennou Miller byla jeho mimika až hyperkomická a při srovnání s tím, co na malém prostoru zvládli Gleeson s Cooperem, tohle nemůže obstát..

Temný hvozd daleko od civilizace, provazy deště bičující silnici, matka s dcerou v nabouraném autě, poblíž zubaté zlo z lesa a…několik svítících pouličních lamp! Buď byl 100 metrů od havárie motel, anebo režisér potřeboval nějaký světelný zdroj a nevadí mu dělat z diváků idioty.. Flashbacky vykreslující problematický vztah malé Ripleyové s bumbající mamá mě nutily přemýšlet nad možnostmi, že vše po autonehodě je jen jakýsi očistec před vstupem do nebe, či peklíčka (ala Dead End) anebo nějaká metafora o monstrech v nás, ale on to fakt byl jen motorovým olejem politý vlkodlak, kterého by Rutger Hauer ve zlomku sekundy vyřídil dobře mířeným hodem dřeváku. Chtělo by se napsat, že Bertino celou dobu střílel slepými, ale on žádné náboje neměl..

Prostředí tvoří osobnost, osobnost tvoří prostředí.. Barry Jenkins přichází s jemnocitným, stokrát zpracovaným příběhem, jehož dějová struktura připomíná noty na buben (počítaje s tím, že buben je výrazný nástroj a zbytek obstará orchestr v hlavách diváků). Takhle právě mezi druhou a třetí kapitolou vzniklo bílé místo (ta čeština ale umí být rasistická), které mohlo být na celém Moonlightu tím nejzajímavějším. Časový prostor, kde se profilovala cesta k naplnění snů a projevení odpovědnosti k sobě i vlastním činům. Místo, kde se láme chleba při honění…se za štěstím.. Příchozí Abbott a Costello můžou jenom trpce litovat, že si před rokem taky neotevřeli hubu a nepostěžovali si na diskriminaci. Teď se mohli chapadýlky vyšplhat na podium, vystřídat zmatené tvůrce La La Landu a přednést děkovnou řeč, které by nikdo nerozuměl..

Rádoby thriller se slasherovými prvky o vinných teenagerech a jednom nakrklém mstiteli, který se chová jako duch Meucciho, Edisona a libovolného poslance parlamentu ČR, když se nemá stihnout hlasování. Kromě čitelného průběhu a nulového zájmu o postavy a jejich stavění před dementní volby vidím problém i v tom, že když ti dva měli představovat suverénní kokoty, byli suverénní, když ale měli hrát vystresované kokoty, byli jen kokoti. Obyčejné kostelní varhany při jedné ze scén sice odvedou nečekané penzum práce, ale těch pár sekund to už nemůže vytrhnout.. Nedýchej, Neklepej dvakrát, Nezavěšuj, nějak se nám ty zákazové horory začínají v posledních měsících množit. Co bude dál? Don´t Snore o sektě žen píchajících chrápajícím manželům prsty hluboko do nosních dírek? Don´t Sneeze o násilníkovi, mučícím své alergické oběti na rozkvetlé louce? Či Don´t Piss o sadistickém vrahovi trhajícím močové měchýře? A co třeba něco hodnotnějšího o ložnicovém strašáku s názvem Don´t Come Yet? Kalkulačka mi vyhodila, že s vhodně zvoleným rámcem sexuality, barvy pleti a sociálního prostředí by to nyní mohlo mít i oscarové ambice..

Na slovních přestřelkách založená komedie o jednom mezinárodním hašteřivém záletu a taky připomínka toho, že nevěra sebou obvykle přináší problémy ani ne tak morální, jako spíše organizační.. Tři věci mě zaujaly. Jak se po prvním sexu přešlo v rámci dabingu z vykání na tykání (takhle to mistr etikety Špaček nikdy nevysvětloval), scéna s nedostatkem odvahy ukončit avantýru (tam to na sebe vzalo Ludwigovo Allegretto ze Symfonie č.7) a velmi realistický konec, kdy vztah dýchající omamnou přítomností a dychtící po bláhové budoucnosti umře na nedorozumění či nevyřčenost. We´ll always have Gibraltar...

Desperate Housewives, dlaždičsko-dementní variace. Dejme stranou, že uvěřit Mile Kunis roli strhané matky je stejně těžké, jako vidět Melissu McCarthy u striptérské tyče a neoslepnout. Tyhle splašky na mě s železnou pravidelností leje Seth Rogen a ozvláštnění chromozómem XX či myšlenkou, že institut dokonalé matky je jen život omezující chiméra, se nakonec stejně utopí ve stoce přeplněné chlastem, vicodinem a klišé.. Ta poněkud volná kultura firmy, kde na částečný úvazek pracovala Amy, mě nesmírně zaujala a asi jsem odhalil i skutečný předmět jejich podnikání. Vzhledem k tomu, že se pachem kávy maskuje kokain, pojal jsem podezření, že čtrnáctidenní celozávodní dovolená spjatá s úmrtím Jona Sněha bude mít nějakou spojitost s vybouchlou zásilkou z Kolumbie..

U podobně laděných mysteriózních kusů (třeba s time-travel tématikou) mě musí atmosféra chytnout za flígr a nepustit, což vede často k tomu, že si některé scény přehrávám znova a hledám napoprvé neodhalené nuance. Mayburymu, který mě navíc docela trápil nadpočtem detailů mluvících úst a Kristoffersonových zapadlých očních důlků, se tohle podařilo vnést až od druhé půle, kdy si pacient Starks začal uvědomovat své schopnosti, ale i tak to bylo pouze v záblescích. Oceňuji námět s nepříliš často užívaným směrem ohýbání proudu času (z přítomnosti se cestuje do budoucnosti) i na divákově fantazii závislé tři možné výklady (kouzelná kazajka/neuroleptika, halucinace psychicky nemocného člověka zavřeného v boxu a vůbec můj neoblíbenější - irácké lezení po Jakubově žebříku, k němuž mimo jiné ukazuje skutečnost, že Jackova dětského vraha i léčeného chlapce Babaka hrál jeden a tentýž herec). P.S.: Na blu-ray je vystřižená scéna, kdy se tulák Brody vrátí z jednoho ze svých výletů po hvězdách a poradí Craigovi, aby se odbarvil a nasoukal do smokingu. Nevím, co tím myslel..