Gilmour93

Nějak takhle by vypadaly Čelisti, kdyby Spielberg v pětasedmdesátém kouřil hašiš z kartuše od montážní pěny.. Patálie kolem latexového Holdegróna možná měly navodit ospalou letní náladu a člověk se snad mohl i párkrát pousmát (především u Čtvrtníčka, co to trousí o římská CVI), ale zároveň je tam spousta pasáží, co jsou hlušší, než Beethoven na sklonku kariéry, či by mohly z fleku vyučovat trapnost na univerzitě. Dva drobné poznatky. Polášek se ze škatulky s cedulkou „Trotl“ vymaňuje evidentně nerad a hudba Krafta tomu v crazy-komediálních situacích dodává nádech Kusturicy, ale je to asi takový nádech, jako když si při ostravské inverzi pustíte do plic pana Mittala. Přežít se to dá ovšem v klidu - bahnité dno české kinematografie je totiž ještě hloub.. Traduje se, že se nedávno mezi Lábusem a Čtvrtníčkem odehrál tenhle rozhovor: Jirka: „Volal mi Krajňák.“ - Petr: „Krajňák, jo? Čůrák. A co chtěl?“ - Jirka: „Abychom šli podruhé do plavek.“ - Petr: „A cos mu na to řek?“ - Jirka: „Nic.“ - Petr: „Tak tos mu řek dobře.“

Proboha, Leslie, proč sis přestal brát ke čtení scénářů brýle? Soutěž o nejméně podobného dvojníka, zoufalý pokus držet se sukně Naked Gun, vynucování pozornosti záběry do silikonových dekoltů a finální zjištění, že jediný travesty je tady Goldstein, neboť se už roky snaží převlékat za režiséra. O smíchu se říká, že léčí - Vesmírná prda vám leda tak přinese zhoršení zdravotního stavu. Objevit na ní něco humorného je totiž stejně marné, jako hledání panenské blány u Agáty s kačeřím pyskem..

„A smrt nebude míti vlády…“ Vyrovnání se s odloučením, či ztrátou může být při poznání, že lidská inteligence i vnímání jsou v konfrontaci s jinými formami života značně omezené, docela problematické. Když z toho člověk vyvázne (relativně) živ, odchází s ponaučením, že pokud lpět na nějakém životě, tak na tom, co patří tomu nejbližšímu.. Dvě stě kilová korpulentní dáma zvaná Forma zalehla střízlíka Obsah a konec je zcela mimo Lemův lem, nicméně v rámci celku, melancholické lovestory, v níž vesmír hraje až druhotnou roli, proč ne. Natascha McElhone umí roztřást kolena, doktor Ross se taky snaží, přechody mezi flashbacky a lodí jsou neuvěřitelně plynulé a vesmír tepe hypnotickým, ambientním hučením. Nevím, jak to ten Soderbergh dělá, ale jeho filmy jsou nasnímané tak, že v nich všechno vypadá dobře. I Clooneyho chlupatý zadek..

Dvanáct rozněžnělých mužů (a žen), aneb každý soudní verdikt má svou cenu.. S tabákem už přišel v roce 1999 Mannův Insider, takže se Grishamovi navzdory přešlo (dost povrchně) na zbraně a rádoby kritický ukazováček zamířil na možné systémové chyby porotního soudu. Bohužel však charakterově mdle, občas necitlivě humorně a režijně až příliš rutinérsky (s výjimkou toaletního rozhovoru Hoffman - Hackman, ten se dal v rámci Runaway Jury přirovnat k chvilkovému procitnutí člověka ve vegetativním stavu). Samotná pointa pak možná byla na formální žalobu, ale „soudy“ filmových point jsou prý dlouhodobě zahlceny závažnějšími kauzami. Vlastně by měla stejnou šanci na úspěch jako ta, co kdysi podali na nejmenovaného výrobce karavanů pozůstalí muže, jenž na dálnici zapnul tempomat a šel si dát dozadu dvacet..

Tunelová pasivita, aneb falešná autentičnost dala zase jednou připomenout, že není nad upřímnou fikci s fantazií.. První půlhodinka seznamování s investigativním štábem australského Janka Kroupy v sukni byla stejně záživná, jako pohled na pět spících Aboriginců v tunelu a jakmile z jejich folklóru vzešlý humanoidní rejsek začne úřadovat, omezí se vše už jen na pár opakujících se činností - funění, hysterčení, běhání, kurvování, či glosy přeživších (to aby se o ně divák nebál) - vše bez pro tento žánr nutné přidané hodnoty.. Obohatili jsme svět o termín „tunelování“ a Ledesma ve svém „brought footage“ ukázal, že funguje i ve filmu - jako divák vložíte nějaká očekávání a zpátky nedostanete nic..

„Unesu prezidenta Spojených států!“ Unes i Miloše, jestli ovšem na to máš dost páry.. Jednička v bledě modrém. Vypadá to draze, působí to levně, nadhled je nucený, dme se to vlasteneckou pýchou, že každou chvíli hrozí puknutí a vyvrcholení u Mount Rushmore bloudí v kruhu, až se z toho Lincolnovi klíží žulová víčka. Od Jonesovic famílie vypůjčený vztah otec-syn a nakonec i matka je absolutně bez půvabu a na stránce 47 byla nejspíš informace, jestli stážistka Lewinská v Orální pracovně polykala.. Jinak ten největší americký národní poklad je sám Nicolas Cage. Já ten jeho výběr filmů a hlavně účesů prostě žeru, asi se dám na dráhu kadeřníka. Tentokrát vypadal jak důstojník SS, co má spánky bez vlasů po léčbě elektrošoky..

Kroužek německých modelářů na výpravě za obřím hadem. I když, spíš mi to připadalo, že to byl dokument o jejich udělátkách, v němž Matku přírodu fatálně vyšoupli z režisérského křesla a vsadili na upocenou dramatičnost pomocí střihu. A výsledek expedice mladých techniků? Zážitek z hadího gruppen-sexu, Marion si pod vodou sáhla na anakundu a hlavně poznatek, že takový hadi, co plivají Jona Voighta a pohybují se rychleji, než rorýs křížený s gepardem, žijí jen ve filmech a lidových vyprávěních..

Psychopatický sadista s nekrofilními sklony chce do soutěže k Edovi Hrubešovi a jeho pronásledovatelé se brodí v lepkavém mixu odporu a obdivu.. V rámci hororového pseudo-dokumentu, žánru, co je s originalitou již delší dobu na štíru, docela ucházející a to především zásluhou depresivní hudby, temných zvuků a zlověstného hučení (věřím, že při submisivních scénách bylo i v některých diváckých klaccích), či hrstky scén, které těžily z napětí (prodavačky sušenek, sprcha) a burleskní podivnosti (ptačí maska, příchod po čtyřech). Do budoucna to chce pro oživení nějakou interaktivitu ve stylu Rozpaků kuchaře Svatopluka, ať si divák může zvolit, jestli klitoris ustřihnout manikurními nůžkami nebo těma na živý plot..

„I come in peace.“ Ty prolhaný blondýne... Sci-fi béčko částečně kultovního statusu, v němž agent OSA s vizáží přerostlého člena kapely Helloween zabíjí (zcela symbolicky cédéčkem) všechny ty, co nejsou ochotni za hudbu platit a dovedně to maskuje vysáváním hormonu štěstí.. Baxley není tak dobrý režisér, aby dosáhl kvalit Terminátora či Predátora 2, ale ten feeling akčních 80´s and 90´s je neoddiskutovatelný, stejně jako přítomnost klišé a detailů, které nesměly v podobných filmech chybět (neposlušný polda, vztah s kolegyní, nový parťák zcela odlišného charakteru, font úvodních titulků, štětky na stanici, syntezátory či závěrečná hláška, která doprovodí padoucha na trudnou cestu do márnice). „But you go in pieces, asshole.“

Raimiho nespoutaná imaginace, přiměřené dávkování třetího rozměru a především iluze v iluzi. Plně chápu ty, co by více zaujal dětem zapovězený žánr a nepatrně pozměněný název Mocný vládce koz - i já osobně jsem si třeba představil, jak si mě čarodějka Weisz posazuje na lopatu, nicméně v rámci pestrobarevného Disneyho odkazu, naivní pohádky, či uctivého přivonění k plenkám kinematografie se jedná o nadstandardní počin - scénu "zhmotnění" mocného čaroděje Oz aneb praxinoskop v praxi pak lze dokonce považovat v její hravé potrhlosti za úchvatnou. Raimi sice možná není čaroděj, ale kouzelník určitě..