Véča

Slavná protiválečná kniha E.M.Remarqua se dočkala již rok po svém první vydání dočkala filmového zpracování.Jak říká text distributora,léta nic neubrala na působivosti,jenže distributor, tak nějak zapomněl dodat,že léta ubrala na stravitelnosti.Herci hrají podle mě typicky pro začátky zvukového filmu,téměř každé slovo je pečlivě a pomalu vyslovené,jako když se učí mluvit malé děti,s ím souviselo i občasné přehrávání herců.Dělení jednotlivých scén tak trochu připomíná divadelní oponu,pokažé se náhle setmí a za okamžik jsme ze školy v kasárnách.Jako např. v Browningově Draculovi a dalších filmů počátku zvukové éry i zde režisér místy ještě nepoužíval zvukovou aparaturu,a to v bitevních scénách,proto se bojující vojáci pohybovali nepřirozeně rychle.Děj se skládal z těch nejznámějších motivů předlohy(vit ofic.text distrib).Padl v říjnu 1918,v den,jenž byl na celém bojišti tak tichý,že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu:Na západní frontě byl klid....tak těmito slovy končí kniha . Stejné absolutní ticho narušované poryvy větru a vrzáním,přímo vyzařuje z poslední scény filmu, v níž umírajcí Paul marně vztahuje ruku po motýlovi,symbolizujícím zničené mládí a ideály.

Film sám o sobě stojí opravdu za... za nic. Oldřich Kmínek byl umělecký impotent, což dokázal také některými svými jinými filmy. Ve filmu pravděpodobně velice stěží uslyšíme zaznít píseň "Kde domov můj?", jak zmiňuje Karlos80, protože předpokládám, že kopie, kterou nfa zapůjčí pro promítání bude ta jakou zapůjčila i pro promítání, jehož jsem se zúčastnil já, tzn. němá verze bez hudebního doprovodu a jakékoliv synchronizované zvukové vložky. Dokumentární záběry - navíc použité z jiných filmů, by zde vůbec být nemusely a naopak ještě celý film definitivně pohřbívají. Socha svobody je vidět pouze v pozadí v miniaturní velikosti přibližně pět vteřin a jejich obrazová a technická kvalita se pohybuje někde jinde než hrané scény - ale co chtít, když použijete materiály x-té generace. Pokud by se ony zmíněné "skvělé" dokumentární scény vystříhaly, mohl by vzniknout krátkometrážní film lehce podprůměrné kvality, relativně snadno stravitelný s velmi pěknou herečkou československého němého filmu Anitou Janovou. Čeští filmaři se neučili, to pouze Kmínek a jeho naprosto nezvládnutá režie dodala většině filmů punc díla kvality, které dokáže prorazit to nejhlubší dno.

Když dvě kapky splývají v jednu,je to erotické,jenomže bohužel jinak než jak si dneska tenhle pojem vykládáme. Je to spíše symbolické,smyslně okouzlující nrozdíl od vulgární a příliš názorné erotiky prezentované v dnešní době.Belldandy my svým komentem vzala slova z úst. Příběh filmu sám o sobě mi přišel jako z nějakého šestákového románu,ale kvalita příběhu je převálcována zpracováním příběhu,v oněch levných románech by po nějaké psychice postav nebylo ani vidu,ani slechu. Kdežto v tomto filmu je to většinou o psychice,duševních pochodech svedené Andrey. Ten příběh je jako z každého druhého českého filmu té doby,ale jen málo z nich se může chlubit takto kvalitním zpracováním.

Byť jde nepochybně, o ryze provinční amatérskou záležitost, tak je film i přes nezaostřené záběry svými vypravěčskými postupy mnohem víc osvěžující a zábavný než rutinní slátaniny některých pražských "profesionálů".

V roce 1928 měl Protazanov své nejlepší filmy již za sebou. Pryč jsou doby carského Ruska, kdy v jeho filmech hrál Ivan Mozžuchin role důstojníka Herrmana či otce Sergeje. Odešlo již i krátké údobí francouzské emigrace, kde Protazanov natočil vynikající drama Justice d'abord, opět s Mozžuchinem v hlavní roli. Pravda, svůj návrat do Ruska uvedl filmem Aelita, který je pravděpodobně prvním ruským sci-fi filmem, ale co pak? Jeho následující filmy se nijak výrazně nevyvíjely svojí formou a jejich hodnota upadala. Stále se částečně držely v konvencích salonních melodramat, do nichž vstupovaly motivy poplatné sovětské ideologii. Člověk z restaurantu byl již jen relativně nezáživným příběhem muže zaměstnaného v restauraci a jeho dcery, kteří se dostanou do nepříjemností s vedoucími podniku. V Řádu bílého orla je ale toto dotaženo ještě více do extrému. Dvě ohniska narativu tříští zbytečně děj a protikladnost linie odehrávající se mezi dělníky sice kontrastuje s životem v gubernátorových salonech, ale bez jakékoliv smysluplné funkceV Deseti dnech, které otřásly světem sice Ejzenštejn vypráví podobný příběh, který je ale stmelen dohromady montáží, kdežto Protazanov se těžko odpoutává od zažitého stylu a vrcholem avantgardnosti v jeho filmu je série několika prolínajících se záběrů. Výsledek z několika simultánně vyprávěných příběhů diváka spíše dezorientuje než cokoliv jiného. Protazanov pak pokračoval ještě dále ve své linii úpadku a film Vrtochy lásky byl už jen ukázkou toho kam vlastně svou tvůrčí drahou směřoval v 2. polovině 20. let. Nejvhodněji pak na Řád bílého orla sedí rčení jednoho mého "oblíbence" - "Je to průměrný průměr." A to se vším, co k tomu patří.

Batalión Přemysla Pražského je jedním z mála českých němých filmů srovnatelných i se zahraniční produkcí. Vypráví o dr.Uhrovi, kterému se zhroutilo manželství a který se dostane do prostředí pražské spodiny (příběh byl natočen podle skutečného životního příběhu skutečného dr.Uhra). Architektu Mecerovi se ve spojení s kameramanem Jaroslavem Blažkem podařilo bezchybně vykreslit prostředí doupěte nejnižších společenských vrstev. Záběry exteriérů mají i jako další filmy té doby dokumentární hodnotu, kvůli svému zachycení drsného prostředí staré Prahy. Celý film je prokládán prolínacími záběry (dr. Uher vidí v opilosti bílé myšky apod.), trošku mě mátly části, kde si doktor Uher představoval co udělá a nakonec to dopadlo úplně jinak (scéna,kdy doktor nalezne manželku v náručí milence). Celá výsledná směs působí místy snad až příliš naturalisticky. To ale jen umocnilo dojem který ze mě po shlédnutí filmu zůstal. Celkově tak za 4,5*.

Dokument o ruské revoluci složený výlučně z archivních záběrů doprovázený anglickým komentářem(aspon v moji verzi filmu). Mezi komentářem a filmem je celkem zajímavý kontrast v nahlížení na dějiny. Jelikož film byl sestříhán ze starýžch záběrů v Sovětském svazu, je na něm poznat,že měl sloužit sovětské propagandě. Z komunistů dělal dokonalé hrdiny a z odpůců revoluce se stali nelidské zrůdy. Komentář,který doprovází celý film se vždy ke každému titulku vyjadřuje a uvádí na pravou míru, jak to s tou či onou osobou bylo doopravdy. Toto je jeden z nejlepších dokumentů a filmů o ruské revoluci.

Román Julese Vernea Michel Strogoff musel být bezesporu pro bělogvardějské ruské emigranty velmi citlivé téma. V době, kdy byli již téměř deset let pryč ze svojí vlasti, měli natáčet film, který se odehrává v době vlády cara a jeho hlavním hrdinou je statečný důstojník carské stráže, ztvárněný největší hvězdou ruského předrevolučního filmu, Ivanem Mozžuchinem. Pod značkou francouzské produkční společnosti Ciné France pak tito ruští filmaři (společně s francouzskými) v německé koprodukci natočili jeden z nejvýpravnějších evropských filmů němé éry, které jsem viděl. Důkazem toho byly nejen velké bitevní scény a ples na carském dvoře, ale i dlouhá stopáž a použití barevného materiálu firmy Technicolor při natáčení v tatarském táboře. Tytam jsou dlouhé záběry typické pro film carského období, režisér Turžanskij se inspiroval montážními technikami sovětské školy a Abela Ganceho. V žádném případě se tedy nejedná o nudný, zdlouhavý film s přepálenou stopáží, ale na němou éru je snímek překvapivě akční. Negativum, za které ale film v žádném případě nemůže, byl improvizovaný hudební doprovod, který se k filmu příliš nehodil a působil spíš rušivě.

...kouř z komína sklárny majestátně a klidně pluje vesmírem...

Jeden z filmů,kde se Oliver Hardy objevil bez Stana Laurela,v roli taxikáře, kterými vedle postavy "Olieho" docela chyběl. Celý děj je prostý a jednoduchý,ale nechybí mu rychlý spád ani spousta vtipu,bohužel však postrádám,to co jsem si tak oblíbil u Charlieho Chaplina-jakákoli absence kritiky,ať sociální, nebo jakékoli jiné,a nějaká hlubší myšlenka.I tak je krátký děj groteskz přeplněn takovýn množstvím gagů a komických situací,že sem se snad ani chvilku během filmu nepřestal smát.