M.i.k.e

souhlasím s tím, že chování některých postav je tu mnohdy dost frustrující a v jednu chvíli sem se nemohl rozhodnout zda mě víc se*e Nate, David nebo Keith. Ač chápu že si každý z nich prochází svými traumaty (často hnanými až na hranu) tak se jejich jednání několikrát úplně vymkne z kloubů a práce s postavami, která tuhle sérii jinak zdobila, tu dostává slušně na frak. Co mě naopak bavilo byly ženské linky ať už Claire, Ruth, ale i Brendy a z větší části díky nim mě tahle série nakonec bavila o něco víc než ta předchozí. I tak ale doufám, že poslední řada přestane kulhat a dostanu solidní uzavření...70%

dietní drama o alkoholikovi, který se snaží dát svůj život dohromady prostřednictvím pobytu v "odvykačce" jménem Sweet Dreams, ve kterém začne trénovat softball. Knoxville je překvapivě civilní a tu vážnější polohu sem mu docela věřil což ovšem nic nemění na tom, že tenhle kousek nenabídne nic co už by tu nebylo milionkrát a většinou podstatně lépe. Komedie v popisku je dost zavádějící, protože humor tu není prakticky vůbec...40%

musím sice tentokrát přivřít obě oči, ale nakonec svojí oblíbené upírské telenovele ty čtyři dám. Bavil mě ten lehce temnější nádech a docela mě mrzí, že tvůrci nevyhnutelný konflikt lidí a upírů lépe nezužitkovali. Potenciál tu totiž byl a to ředění zbytečnými linkami (zdravíme Warlowa) bylo tentokrát ještě otravnější než jindy. I celá ta vílí line je místy vycucaná z prstu a méně by v tomhle případě bylo více. Jenže to by holt nebylo True Blood, které je v první řadě lehce krvavější soap opera a teprve potom cokoliv dalšího...70%

zábavná jednohubka opřená o údajnou skutečnou událost (úplně jsem neměl potřebu zkoumat do jaké míry se to opravdu stalo), ve které hrají roli konzervativní britské ženy, prostořeká a svérázná Irka a pár vulgárních dopisů. Zápletka je v jádru extrémně jednoduchá, ale i tak málo stačí aby se kolem ní postavila poměrně svižná konverzačka, která stojí a padá s výkony Olivie Colman a hlavně Jessie Buckley. Tyhle malé, milé filmy málokdy zklamou...65%

dobré to bylo...hlavně druhá půlka a úplný závěr, ale Jimmy to prostě umí lépe a ve finále je tohle takový jeho stand-up na volnoběh. Už mám asi od nejslavnější břichomluvecké loutky na světe moc vysoká očekávání a nestačí mi se jen párkrát zasmát...kind retards...70%

vůbec nevím co si o Sobíkovi myslet. Na jedné straně je to totiž docela silný příběh o zneužívání a jeho následcích které si člověk přenese do běžného života a na straně druhé mi to celé přišlo až neuvěřitelné a jestli je to opravdu reálná zkušenost Richarda Gadda pak to v určitých momentech celé řešil extrémně divně. Jako chápu že tam svoje pohnutky v jedné scéně vysvětluje, ale i tak mi to přišlo dost přestřelené. Zahrané je to každopádně velmi dobře a to jak ze strany tvůrce, scénáristy a hlavního herce v jednom, tak ze strany Jessicy Gunning jejíž stalkerka dokáže budit soucit, hrůzu i opovržení (a to mnohdy velmi rychle za sebou)...70%

filmů o tom jak je těžké se posunout dál ve chvíli kdy ztratíte někoho blízkého je dost a natočit něco co by bylo originální a nepřetékalo patosem je celkem kumšt. The Greatest Hits uvízly někde na půli cesty. Nosná idea o tom jak nás hudba vrací do určitého času/místa je totiž velmi dobrá a originální (minimálně sem nic takového jinde neviděl), ale celé je to obalené sice sympatickou, ale v jádru tuctovou romancí, která ten nápad nedovede úplně prodat. Takže ano...je to milý film na který se hezky dívá, Lucy Boynton je fajn stejně jako zbytek obsazení a tím že si ho někdo pustí chybu neudělá. Je nicméně potřeba počítat s tím že se z hlavy vykouří do druhého dne...60%

Fallout byl pro mě španělská vesnice. O existenci her samozřejmě vím a zhruba tuším o čem jsou, ale nikdy sem žádnou z nich nehrál (rozehrání a cca dvě hodinky hraní Fallouta 4 nepočítám) a ono je to možná dobře. Díky tomu mě totiž seriálová verze extrémně bavila a fungovala na mě jak ve vážnějších, brutálnějších, tak i v těch poťouchle černohumorných momentech a celou dobu mě bavilo špekulovat nad tím co, kdo, kdy a proč (i když se některé věci dají celkem snadno odhadnout dopředu). Ella Purnell je sympatická hrdinka, která v sobě kloubí odhodlání a naivitu a dá se s ní celkem snadno ztotožnit, Walton Goggins si všechny maže na chleba ať už v civilu nebo jako ghoul a jediný kdo tak lehce zaostává je Aaron Morten jako třetí do party. Chápu že jeho postava neměla být neomylný akční hrdina a polohu uťáplého týpka bojujícího primárně sám se sebou celkem zvládá, nicméně i tak je z hlavní trojice nejslabší. Druhou řadu klidně co nejdřív. Zasloužené silné čtyři plus pátá za to že moc podobně zábavných mixů sem v rámci seriálové tvorby v poslední době zas tolik neviděl...85%

je až s podivem, že pod tímhle dokumentem je z části podepsaný stejný tým jako u série Captains, která se zaměřovala na kapitány klubů snažících se na MS teprve kvalifikovat. Zatímco "předchozí" série vůbec nedržela pohromadě a nabídla víc nudy než zábavy, tahle série se do diváka zakousne hned na začátku, protáhne ho horskou dráhou fotbalových dramat a emocí a ránu z milosti mu zasadí v posledních cca deseti minutách kdy sem měl regulérně slzy na krajíčku. Samozřejmě se to celé motá z větší části kolem Messiho (což vůbec nevadí), ale prostor dostanou i pánové z Francie, Maroka, Anglie, Portugalska, Chorvatska, Španělska a dalších. To jak tvůrci poskládali a sestřihali ty nejdůležitější momenty funguje naprosto skvěle a klidně bych ještě pár dílů zvládnul...90%

nápad jít na týmy přes jejich kapitány je ok, ale jako celek se tahle série moc nepovedla. Zajímavé momenty se tu sice najdou, ale ve finále je to strašně roztříštěné, roztěkané a nakonec se to samo zfauluje ve vápně a nařízenou penaltu to kopne mimo stadion. Škoda...40%