Gilberto

Od posledního dílu nás dělí dva roky a pokyn z vedení žádal změnu hlavního protagonisty. Nebyla sice nejnutnější, ale odměřeného Conneryho vystřídal vždy elegantní Roger Moore. Je sice o tři roky starší než jeho předchůdce, zato v daleko větší formě. Moore nemohl být jenom snahou o pokračování v zajetých kolejích a tak si částečně přetváří Bonda k obrazu svému. To je hlavním přínosem, ale také klíčícím háčkem. K loajalitě a dokonalé eleganci přidává nepopiratelné charisma, velké množství decentních vtípků a také typické (ne zrovna vážné, spíš trochu legrační) bystré pohledy, které vrhá na kdejakou ženštinu i padoucha. Zároveň tím však postavě ubírá na vážnosti a věrohodnosti. To však zachraňuje děj, který vychází z knižní předlohy a snoubí neobvyklé exteriéry, náhled do světa odlišných kultur a dobře vymyšlené postavy. S akcí se nakládalo rozumně-tu a tam pár ran pěstí, honička v motorových člunech, rituální závěr. Podnětem pro Bonda jsou zdánlivě nesouvisející vraždy na několika místech USA. Postupně se vydává do Harlemu a New Orleansu, kde zjišťuje, že veškeré dění (zejména obchod s drogami) se točí kolem tajemného mistra Bigg (Yaphet Kotto). Jeho budoucnost a úspěch řídí stoprocentní víra v osud, který mu vykládá karetní velekněžka Solitaire (Jane Seymour). Samotné padouchovo sídlo leží na fiktivním ostrově v Karibiku, jež ovládá kult voo-doo a mystický Baron Samedi. Když to Bond vypátrá, využije drobné lsti, díky které se do něj Solitaire zamiluje. Mr. Bigg alias Kananga to záhy zjistí a spustí stroj své pomsty. Hlavní záporák sice nechce zničit svět, ale přesto je velmi zarputilý a nekompromisní a k ruce je mu vždy variace zákeřných černých nohsledů, objevuje se i černá špionka. Solitaire (pokud zrovna není navlečená ve svém velekněžském rubáši) je velice hezká, avšak trochu moc vyplašená. Objevují se také tradiční postavy MI6 (kromě Q), dále Felix Laiter, který pomůže jen z povzdálí a také šerif G. W. Pepper jakožto obraz venkovské nabubřelosti a hulvátství. Nicméně pobaví. Ústřední píseň má na svědomí Paul McCartney a pro mě patří mezi vůbec nejlepší.

V pořadí čtvrtá Bondovka s Moorem. Zřejmě poprvé je zde cítit a poznat, že Moore stárne. Make-up v obličeji všechny vrásky nezakryje, akce také není mnoho a Bondovi ji lze (zejména při soubojích s obrem) věřit jen stěží. Vše se snaží kompenzovat hláškami, které hází doslova na všechny strany, a vůbec celým svým pojetím role, ve které je Moore přesto velmi sebejistý. Celkově si své práce více užívá naúkor realističnosti povolání a původního příběhu. Ten sice vychází z (teprve) třetí Flemingovy knihy, ale ve finále je pozměněn do lehké sci-fi. Poté, co dojde k unesení raketoplánu, začíná Bond pátrat po příčínách a vinících. Příběh ho zavede nejdřív do Benátek a dále do Rio de Janeira, v patách je mu obrovitý (a nesmrtelný) zabiják Jaws. Z první poloviny filmu, kde se nic moc důležitého neděje, jsem měl spíš pocit, že si Bond jen tak užívá cestování po světě, pomrkává na přítomné slečny (kterých je všude požehnaně), hlásí, co se dá a řešení případu se mu vždy samo nějak naskytne. Celkově je film přes jenoduchost děje poněkud chaotický. Kupříkladu jsem dlouho netušil, kdo z přítomných dívek bude nakonec bodgirl. Agentka Goodheadová (Lois Chiles) je celkem nevýrazná a v záplavě dívek se trochu ztrácí. Hlavní záporák Drax (Michael Lonsdale) má sice důmyslný plán jak vytvořit vesmírnou Noemovu archu, ale ve finále je pro Bonda (nikoliv pro lidstvo) celkem neškodný. To však "zachraňuje" Jaws, kterému tvůrci dokonce našli partnerku v podobě naivní Němky. No, neslýchané. Tvůrci filmu obdařili agenta také bizarními hračičkami od Q a závěrečná akce na vesmírné stanici s přestřelkou laserovými pistolemi navléká celému filmu z absurdity kabát. Hlavní píseň filmu si potřetí zazpívala Shirley Bassey.

Od Vyhlídky na vraždu uplynuly dva roky a už bylo více než jasné, že musí příjít výrazné inovace. Moorův styl "práci si užívám, vždycky to dobře dopadne a hlavně že je sranda" už ke konci moc nefungoval a práci tajného agenta téměř zesměšňoval. Režie se sice ujal zavedený John Glen, nicméně největší změna přichází s hlavním protagonistou Timothy Daltonem. A s ním se změnil i přístup k celému filmu, jež se snaží obnovit hodnoty zavedené Connerym. Timothy Dalton vdechnul Bondovi přirozený a věrohodný look a po Moorovské éře ho opět trochu přiblížil skontečnosti. Tento pohled byl ve své době trochu nadčasový a tak oba díly nebyly veřejností přijaty nijak oslavně. Úspěch tomuto modelu přinesl až Daniel Craig. Samotný děj je bohužel trochu okoukaný a vychází z tehdejšího bipolárního rozlolžení ve světě. Padouchem však není Sovětský svaz, ale jeho zběhlý generál Koskov (Jeroen Krabbé), který je výborný šmelinář na černém trhu a paktuje se se známým Marockým milionářem a militaristou (Joe Don Baker), který se neobejde bez svého arijského atleta. Příběh začíná v Bratislavě (resp. ve Vídni), kde se Bond seznámí s violoncelistkou Karou a kde nás čekají policejní žigulíky, vojenské tatrovky, kterým Bond s Karou prchne přes hranice ve svém Jaguaru a svízelné cello jim nakonec umožní downhill přes celnici. Dále pokračujeme za zbraněmi do Tangeru a následně do opiových polí v Afganistánu, kde celý film vyvrcholí akcí na vojenské základně za pomoci místních mudžáhidů. Dalton je zde v dobré formě a kromě vynikajícího instinktu je místy celkem ftipný. Nepovedla se však bondgirl (Maryam d´Abo), která mi nepřijde hezká a působí až příliš naivně a hloupě. Věřit ji tak můžeme snad jen to violoncello. Ústřední píseň, která vychází z tehdejší "nové vlny", je od skupiny A-ha a zaplať pánbu´ se moc nepodobá zbytku jejich tvorby.

V pořadí druhá bondovka s Connerym se na můj vkus až příliš drží knižní předlohy. Projevuje se to poměrně velkým množstvím interiérových scén (zvláště scéna ve vlaku je velmi zdlouhavá), které diváka uvádějí do děje. Ten však není zrovna moc komplikovaný a jde vpodstatě "jen" o jakýsi překladač. Neznamená to však, že by byl film nudný...o to se starají zejména dobře vymyšlené postavy, zvláště pak důstojník KGB Klebbová (bodák v botě je fakt cool), chladný a gentlemanský zabiják v podání Roberta Shaw i bondgirl (Daniela Bianchi) je jako ruská špionka, která se pod vlivem Bondova šarmu dostala na zcestí, poměrně přesvědčivá, prvně se objevuje taky Q. Osvěžení vnáší také náhled do romské komunity. Celý film (stejně jako kniha) vrcholí scénou s vrtulníkem. Ustřední píseň filmu (zpívaná Mattem Monro) bohužel není moc výrazná. Vnímavému divákovi jistě neunikne, že se zde (asi nejvíc ze všech bondovek) nechali inspirovat tvůrci série o Austinu Powersovi.

Druhý Craigův Bond vpodstatě navazuje na Casino Royale a dál odvíjí dějovou linku příběhu. Putujeme tak s Bondem v hyerarchii zločinců stále výš, až k samému vrcholu, kde ovšem nečeká hlava zákeřné organizace. Největší hrozbou tak pro Bonda i pro celou společnost je nebezpečné proplétání mocenských zájmů a vlivů s prohnilou politickou sférou. To na filmu velmi oceňuji, protože Bond vždy reflektoval skutečnost a zároveň upozorňoval na možná nebezpečí v reálném světě. Objevuje se chtivý a lstivý Mr. White (Jesper Christensen), jehož zájmy se střetávají se zájmy militantního severoafrického vůdce Dominica Greena (Mathieu Amalric). Padouchů tedy stále přibývá a tajný agent je díky svému neomylnému instinktu vycítí i ve vlastních řadách (tedy v MI6 i CIA) a může tak důvěřovat pouze sám sobě. Film přináší velké množství velmi dynamické akce v neotřelý prostředích, kde surovost a naturálnost doslova čiší na sto honů. Postrádal jsem akorát nějaké klasické suché vtípky. Vyzdvihl bych zejména roli Jeffrey Wrighta, který toho sice moc nenamluví, ale jeho Felix Laiter nemá chybičku a také bondgirl Olgu Kurylenko, která sice pro děj nemá větší význam a neskončí s Bondem v posteli, ale zato je mimořádně krásná. Také ústřední píseň k filmu Another way to die (zpívá Alicia Keys) je velmi zdařilá a řadí se mezi ty nejlepší.

Povedený díl s klasickou a osvědčenou strukturou, která snoubí náhled do každodenního agentského života s poutavou (a vcelku i reálnou) akcí v atraktivním prostředí Karibiku. Ale vzhledem k celkové stopáži filmu jsou některé sekvence až příliš dlouhé, zejména akci pod vodou je věnováno spoustu prostoru a závěrečná podvodní bitka to celé jen podtrhuje. Záběry pod vodou jsou naštěstí dobře natočené a divák se u nich rozhodně nenudí. Hlavní záporák, vlivný a chladnokrevný pan Largo, ztělesněný výborným Adolfem Celim je oddaným členem Spectre a díky němu se také podíváme do zákulisí této organizace. Bondovou partnerkou se stane Largova milenka Domino (Claudine Auger), která díky své dokonalé postavě a pize krásy pod spodním rtem patří mezi nejatraktivnější Bondgirls v historii. Celý film je oděný do pestrých veselých barev (jo, zlatý šedesátky) a tak se dočkáme přehlídky nejrůznějších barevných šatů, kostýmů či plavek, ale také Bonda v růžové košili. Jenom nechápu proč musel být Bondův neopren zrovna zářivě červený. Ústřední píseň, jež je založena na bondovském motivu, zazpíval Tom Jones a nenápadně nás provází celým filmem.

V pořadí druhá Bondovka s Daltonem a bohužel také poslední. Trochu škoda, že nedostal šanci udělat dalších pár dílů, protože si myslím, že měl ještě co ukázat a na postavu se typově hodil. Film se drží v obdobném duchu jako Dech života: Bonda představuje jako skutečného agenta, který vládne spíše silou slova než pěsti, více využívá svého důvtipu než technického zázemí a vůbec celý příběh se drží v poměrně reálné rovině. Je zcela pochopitelné, že přibylo decentních vtípků a také akce, v jejíž tvorbě je John Glen mistr. Divák si to tak ve své době žádal a i přesto zůstal film (resp. celý přístup) nedoceněn. Jedinečnost filmu spočívá v tom, že následkem pokusu o (částečně zdařilou) dvojitou vraždu Felixe Laitera a jeho manželky, ztrácí Bond povolení zabíjet. Felix je zde zobrazen jako agentův skutečný přítel a ne jen kolega z CIA a mj. zde dopadne snad nejhůř v historii. To Bondovi přidává na zarputilosti a nekompromisnosti, se kterou proti vůli M pátrá po viníkovi. Celý film se odehrává na nejmenovaném ostrově v Karibském moři, kde místo tamějších úřadů a politiků vládne drogový král Franz Sanchez, jehož největší silou jsou úplatky a je proto ve své domovině nepostižitelný. Robert Davi, jehož puberta zřejmě nešetřila, je od přírody nesympatický a ve filmu jako by si nasadil ještě korunku a učinil ze sebe věrohodně nechutného a nechutně věrohodného padoucha. V jeho bandě se blýskne dvaadvacetiletý Benicio del Toro, který sice nenechá kudličku chvíli na pokoji, ale většinou dostane na budku. K Bondovi se přidá agentka Bouvierová (Carey Lowell), kterou Bond nechává na oko chladnou, ale opak je pravdou… žádná neodolá:) Je celkem vtipná, impulzivní a soběstačná a Bondovi nepřekáží. Ten kromě flirtování s ní stačí ještě pokukovat po Sanchezově milence. Užitečný je také Q, který krom materiálního zázemí Bondovi pomůže i v terénu. Ústřední píseň snoubí orchestrální motivy Goldfingera s popinou osmdesátých let a patří tak mezi ty průměrné.

Velmi zdařilá bondovka, ačkoliv knižní předloze se nevyrovná. Není příliš přetechnizovaná, ale přesto si zachovává atraktivitu. Odrostlý a odměřený Connery zde exceluje a doslova hýří lehkými vtípky. Hlavní padouch Ernst Blofeld má velký důvtip a je velmi vynalézavý. Vrazi pan Wint a pan Kidd jsou velmi odporní a patří mezi nejodpudivější v historii ("že, pane Kidde..."). Filmu bych vytkl lehce přeexplodovaný závěr na ropné plošině. Nezdařilý byl také výběr herečky do role Tiffany Case. Jill St. John je sice hezká, ale ve filmu zbytečně hloupá a nešikovná (fakt jelito) a účes v kombinaci s barvou vlasů jsou fakt šílené.

Z mého pohledu jedna z nejslabších bondovek (paradoxně s Connerym). Trpí zejména příliš nevěrohodným, místy až humorným technikým vybavením (třeba "little Nelly") a vizuálními efekty. Filmaři si moc neuvědomovali svoje možnosti a popustili až příliš uzdu své fantazie. Nicméně bych vyzdvihl alespoň Japonky, které po ostrovech běhají v bílých bikinkách takřka ve dne-v noci. Největším kladem filmu je (krom Conneryho) píseň You only live twice v podání Nancy Sinatra, která patří v historii Bonda k těm nejlepším!

Na první pohled je patrný odklon od Brosnanovského (potažmo Moorovského) modelu nepřemožitelného, dokonale vybaveného a vždy elegantního a vtipného hrdiny. Z filmu je tak více cítit návrat k základům, jak je vystavěl Sean Connery. Bond je představen jako špičkový agent, který věří svému instinktu a namísto všemožných hračiček a fíglů vládne spíše silou pěsti (méně však silou slova). Svoji práci vykonává s rutinou a očividně si ji tolik "neužívá". Dějová linka vychází z knižní předlohy, ale na můj vkus je trochu překombinovaná. Častější shlédnutí ovšem filmu na kvalitách neubírá, ba právě naopak. Filmu bych možná vytkl tolik naturálnosti a surovosti. Ale takový je zkrátka Bond, který drží krok s dobou a je jejím odrazem. Daniel Craig se svého úkolů udělat z Bonda opět tajného agenta a ne superhrdinu zhostil výborně a já jsem s jeho výkonem spokojen. Jen jsem postrádal trochu více suchých vtípků. "Falešná" bondgirl v podání Evy Green je Bondovi dobrým charakterovým protikladem a typově odpovídá herečkám z 60. let (opět zřetelná snaha o návrat ke kořenům). Její podoba s Claudine Auger z Thunderballu je poměrně zřetelná. Le Chifre je sice velmi schopný a zákeřný padouch, ale ve finále je to vlastně jen malá rybka. Bond jedenadvacátého století je tu a já smekám.